Z graficky vkusně vypravené knihy vyletují pohlednice – samé pozdravy z různých částí světa. Adresované jsou přátelům ve Vodňanech, pisatelem není nikdo jiný než malíř Jan Zrzavý.

Ještě po 130 letech od narození umělce je možno dohledat autentické vzpomínky na jeho osobu, jež jsou publikovány bez úprav a příkras. Tak, jak je lidé řekli, upřímně a bez úprav.

Učitelka v mateřské škole a pedagožka, arteterapeutka p. Martina Havlínová, měla nelehký úkol, když pojala nápad vydat vzpomínky z Vodňan.



Video – povídání s autorkou knihy vzpomínek z Vodňan, p. Havlínovou.


Do jihočeského městečka se uchýlil malíř Zrzavý poté, co se vrátil z Bretaně, kde už chtěl zakotvit navždy na ostrově Île de Sein nebo snad Île de Mollena. Avšak válka změnila jeho úmysly. Jako vlastenec se vrátil do země, která byla těžce zkoušená nacistickou okupací.

A protože nacisté zhodnotili jeho umění jako „zvrhlé“, uchýlil se do ústraní, maje obavy o své obrazy, ke kterým se choval jako ke svěřeným dětem. Do Vodňan jej táhlo také vědomí, že právě tam žil předtím jeho oblíbený básník, Julius Zeyer.

„Vodešel z Prahy, protože se bál, že se tam něco semele,“ uvedl pan Bedřich Reichl, syn malíře pokojů, jenž byl jedním z jeho blízkých vodňanských přátel.

Ve Vodňanech, ač r. 1942 byla o byty nouze, získal malíř byt, ze kterého měl výhled na vrch Pražák, na Hrad a další kopce v dáli(bydlel tam od r. 1942 do 1958). Miloval tamní krajinu a procházky v ní.


Knižní tip Epoch Times
Devět komentářů ke komunistické straně mapuje děsivou historii Komunistické strany Číny. Iniciovala hnutí, díky kterému vystoupilo ze „strany“ a jejích přidružených organizací již přes 300 milionů Číňanů. Zakoupíte na našem E-shopu.


Postupně se sblížil s nemnoha lidmi, kteří mu byli blízcí. Nebyli to lidé vždy jen vzdělaní, ale malíř se dobře cítil i mezi prostými lidmi.

„Chodil ke knihkupcům Šimkům na náměstí, k Bělohlávkům, k Říhům. Jinak byl spíš samotář…“ vzpomíná B. Reichl.

Vzpomínky místních jsou v knize zachyceny zcela bez korektur, dobré i méně dobré dojmy, nepochopení i strach. Děti se ho bály, vícero lidí jej bralo jako podivína. Jeho vzhled, ošacení, vycházky s holí nezapadaly do obvyklého dění na městečku.

Jsem nahý a spím!

Některé bizarní situace si lidé i nakreslili, jako např. paní Blanka Marešová. Podařilo se jí nakreslit chvíli, kdy mladý začínající malíř Milan Peterka nesl Zrzavému ukázat svoje kresby, zazvonil a škvíra ve dveřích mu odpověděla: „Jsem nahý a spím! Přijďte za hodinu.“

Po hodině se Peterka vrátil a už odpovídal mistrovi Zrzavému na jeho otázky.

Jídlo a vaření byly také mistrovými koníčky. Od dětství byl naučen skromnosti, spokojil se i s tak obyčejným jídlem, jako lívance, a uměl být za darované jídlo vděčný.

Kresby vyhozené do smetí

Za drobné služby a věcné dary se Zrzavý odměňoval tím, že daroval obrázek, mnohdy jej nakreslil přímo na místě. Lidé však jeho umění nerozuměli, a tak některé kresby skončily v „uhláku“.

Ovšem některé skončily v rámu a později je majitelé dokázali vhodně prodat – když zpeněžili takovou památku, tím pak dosáhli třeba na hudební nástroj pro své děcko.

Kdyby tehdy tušili, že dnes se jeho obrazy prodávají za pár milionů…

Kniha vzpomínek pamětníků vznikala pod rukama Martiny Havlínové několik let. Autorka původně kdysi napsala o Zrzavém bakalářskou práci. Později, roku 2013, uspořádala také výstavu Návrat malíře Jana Zrzavého do Vodňan, která proběhla v tamní Městské galerii.

Paní Havlínová se krom toho zasloužila o bustu J. Zrzavého na domě Julia Zeyera ve Vodňanech.

Stalo se však později, že r. 1958 mu radní ve Vodňanech již neprodloužili nájem bytu a musel hledat útočiště jinde, které později našel v rodné Okrouhlici.

„Byl zahořklej. Vyloženě nadával na ty komouše na radnici, co ho vyštvali z Vodňan,“ vzpomíná paní Benghuedihová, pocházející z Vodňan, která měla to štěstí jej po válce zastihnout v pražské kavárně Slávie. „Já ho měla ráda. Byl takovej svůj, byl to bohém,“ uzavírá svoje vzpomínky.

Vztah se zpovědníkem: Otče Srubku, doprovodíte mne do kostela?

Pozoruhodná je v knize vzpomínka na místního faráře, P. Františka Srubka, který býval mistrovým zpovědníkem. Krom věcí zpovědních spolu oba rádi diskutovali o věcech náboženských.

Spolu s chelčickým farářem trávil malíř drahně času, na Velký pátek býval u něj celý den.

Pamětník Václav Mach vzpomíná, že „měli stejný povahy. Chytrý, prchlivý. Povídali si i zvýšeným hlasem. Ale jinak byli velcí kamarádi“…

Paní M. Podlahová se narodila na chelčické faře. Mezi jejími vzpomínkami stojí: „Přišel na chelčickou faru… A pan farář vyšel. Ve chvíli jsem pochopila úctu těch dvou lidí k sobě. Kdy on, malíř věhlasu už světovýho, prostě vstoupil na tu chodbu, uklonil se před panem farářem, sňal čepičku a řekl: „Otče Srubku, doprovodíte mne do kostela?“

Později, když malíř zesnul, P. František Srubek pronesl svoji řeč na malířově církevním pohřbu v Krucemburku.

Malíř se na vodňanské nejprve hněval, když mu již neumožnili další pobyt v městečku Již v r. 1977 však vodňanští hledali u něho cestu k usmíření. Symbolicky tomu napomohla posmrtná výstava jeho obrazů ve vodňanské galerii r. 1978

Postavičku ve francouzském stylu, v baretu, s plnovousem a v černém kabátě, procházející se s hůlkou, lidé té doby nedokázali přijmout jako někoho běžného.