Potom, co jsem napsal recenzi na nový akční snímek Petra Jákla nazvaný Jan Žižka, se někteří čtenáři ptali, proč se podle mě jedná o bezduchou akční mlátičku, která má spíše formát hororového příběhu než historického velkofilmu. Rád bych tedy napsal podrobněji, co mě k tomu vede.
Podle Jákla Bůh zemřel nebo dokonce neexistuje
Husitské hnutí má silný duchovní podtext a ať už byly boje na povrchu jakkoliv krvavé, podstatou byl duchovní rozkol mezi lidmi věřícími v Boha a katolickou církví jako institucí, která se podle nich odchýlila od učení Ježíše Krista.
Nebylo to hnutí, které by bylo ve své podstatě bezbožné nebo výlučně bojové, drancovní nebo loupeživé.
Toto téma dříve pokrývaly snímky režiséra Otakara Vávry, které mapují život římskokatolického kněze Jana Husa a jeho boj proti úpadku církve. Vyprávějí o kořenech neporazitelného hnutí, které povstalo v Českém království po upálení Jana Husa v Kostnici v roce 1415.
Podstatný na celém husitském hnutí je duchovní rozkol mezi Husem a církví.
Jan Hus ve svých kázáních kritizoval prodávání takzvaných „odpustků“ (smazání hříchů za darování peněz církvi) a úpadek církve. Obhajoval skutečnou víru v Boha, která vede člověka k upřímnému pokání, tedy k tomu, že si dokáže před Bohem přiznat svoje chyby a bude se je upřímně snažit napravit. Apeloval na církev a na lidi, kteří se nazývali křesťané, aby následovali Kristovo učení, a prohlásil také, že pokud král nebo církev Kristovo učení nenásledují, nemusejí lidé následovat je, protože spásu jim nezajistí král ani církve, ale pouze to, že se budou ve svém životě chovat dobře a budou následovat morální hodnoty, které jim duchovní učení křesťanství vysvětluje.
Do české historie a kultury se hluboce vryly právě tento prvky Husova myšlení: Nenásleduji církev, která je v úpadku, ale věřím v Boha, neuznávám autoritu krále, který se nedrží Kristova učení a hledám vedení v morálních principech. Český národ tedy nevedl vzpouru proti Bohu, ale vzpouru proti zkaženosti.
Neporazitelné husitské hnutí rozprášilo křižácká vojska a rytířské těžkooděnce z celé Evropy. Některá tažení se podle historických zápisků dokonce rozutekla, když uslyšela sborový zpěv tisíců husitských bojovníků, kteří zpívali píseň Ktož sů boží bojovníci. Rozprášení největších vojenských sil Evropy je částečně vnímáno jako potvrzení pravdivosti kázání Jana Husa, který kritizoval prodávání odpustků i vyhlášení křížové výpravy z roku 1412 papežem Janem XXIII., který slíbil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní, a nazval papeže Antikristem.
Lidové bouře, které propukly mezi obyvateli českého království po upálení Jana Husa v Kostnici znepokojily nejenom krále Václava IV., ale také evropské vládce včetně Zikmunda Lucemburského. Po Husově smrti se do čela lidového hnutí postavil vynikající vojenský stratég, český hejtman Jan Žižka z Trocnova, a právě na něm postavil Jákl snímek Jan Žižka.
Jenomže duchovní odkaz této doby v Jáklově snímku právě schází.
Zikmund se v Jáklově snímku „modlí k Bohu“, aby mu přivedl do náruče jeho nepřátele (a jeho modlitby jsou vyslyšeny), Jan Žižka říká, že Hus káže miluj bližního svého jen proto, že nikdy nezabíjel v bitvě, tedy že vlastně nic neví o „skutečném životě ve středověku“ – a můžeme pokračovat dále.
Žižka uřízne hlavu jednomu ze Zikmundových vojáků, rozbíjí lidem hlavu kameny a palcáty, přičemž jediným jeho duchovním příspěvkem je podle Jáklovy filmové vize to, že před každým dalším vražděním promlouvá k Bohu slovy: „Odpusť nám, co se právě chystáme udělat.“
Doslova jedinou morální autoritou ve snímku je Kateřina, která ve své víře v Boha a spravedlnost sleduje všechny ty nekonečné masakry, které Jákl vykresluje co nejvíce realisticky, aby divák viděl lidi napíchnuté na kůlu, kteří ještě dožívají, probodávané meči nebo drcené kameny. A co tato Jáklova Kateřina považuje za jediný skutečný příspěvek ke změně svého osudu? Když probodne rytíře, který ji měl chránit a odvézt zpět do rukou Rožmberka, který je jejím nastávajícím mužem. Zdá se, že tohle je jediná věc, kterou v životě něco reálně změnila. Tedy jediná nevinná nevraždící věřící se dle Jákla stává „paní svého osudu“ až ve chvíli, když začne zabíjet.
Nemusím tedy říkal, že desatero přikázání jako nezabiješ, miluj bližního svého, cti otce svého a matku svou nebo nesesmilníš, ve snímku není žádnou autoritou a celá doba, kterou Jákl zobrazuje, je pouze plná násilí, nespravedlnosti a i ti údajní Boží bojovníci nejsou ničím více než někým, kdo prostě jen dokázal zabíjet účinněji než ta druhá strana.
Proto se mi zdá, že Bůh v Jáklově filmu zemřel, ale co víc, Jákl jako by všem říkal, že Bůh ani nikdy neexistoval, protože je pouze výmluvou těch vlivných, aby se sami prohlásili za vykonavatele Boží vůle. Zikmundovi nohsledi tvrdí, že jsou rukou boží, a bezostyšně páchají zločiny vraždy, znásilnění, lží a podlostí.
Jedinou konstantou je v Jáklově Žižkovi umění zabíjet. Prostě prý přežije ten silnější: běžná materialistická vize – člověk nemá duši, lidský život nemá žádný vyšší smysl, nebyl stvořen Bohem a žádní andělé, buddhové nebo taové na svět nedohlíží, žádné důsledky za naše činy z ruky vyšší moci, žádný Boží soud, jen meče, palcáty, sudlice – a kdo zabije ty druhé dříve, ten zvítězí.
Když to vezmu jako filmový zážitek, tak vynikající kostýmy, výprava a kamera jsou duchovně prázdnou freskou, kterou vyplňuje hororová brutalita, ne duch spravedlnosti, ne duch víry v Boha, ne duch boje proti zkaženosti.
Nakolik donutili Jákla američtí producenti k tomuto hororovému zpracování, nevím. Faktem je, že financovali 90 % jeho snímku a donutili ho do americké verze natočit i nějaké ty homosexuální scény. Možná i pod vlivem „hollywoodu“ se z duchovního tématu stala akční břečka plná násilí.
Je to ztráta pro český národ, který si mohl znovu připomenout, za co bojovala lidová vojska porážející nejsilnější armády Evropy. Ale co si budeme povídat, husitské hnutí bylo extrémem, který vybočoval z normálu, a ty boje nemohly trvat věčně, proto se nakonec i husité rozdělili na ty, kteří už nechtěli další krvavé boje, a ty, kteří byli stále značně radikální. Koneckonců, o bitvě husitů proti husitům pojednává také největší obraz v Čechách, který na pražském Výstavišti vystavuje Maroldovo panorama bitvy u Lipan.
