Komentář
Švédsko je vysoce industrializovanou zemí s malým počtem obyvatel (10 milionů). Jen málo zemí se může rovnat jeho produktivitě, což dokládá skutečnost, že stále navrhuje a vyrábí prvotřídní automobily a letadla, jako je Saab JAS 39 Gripen.
Jakmile se však cena elektrické energie zvedne příliš moc, produktivita utrpí, továrny přestanou být konkurenceschopné vůči ostatním zemím a buď musí zavřít brány, nebo se přemístit jinam a průmysl se zhroutí.
Aby si Švédsko udrželo produktivitu a konkurenceschopnost, rozhodlo se nedávno upravit svou politiku nulových uhlíkových emisí, aniž by čekalo na schválení mezinárodním výborem.
Ceny elektřiny ve Švédsku a sousedních evropských zemích v posledních několika letech prudce vzrostly kvůli neefektivitě a reálným nákladům na snahu splnit nesplnitelné cíle nulové uhlíkové stopy, které navrhla, či dokonce uložila Organizace spojených národů (OSN).
Valné shromáždění OSN zřídilo v roce 1988 Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), aby vyhodnotil vědecké, technické a socioekonomické údaje týkající se změny klimatu způsobené člověkem, přičemž vychází z předpokladu, že lidská činnost může změnit zemské klima.
Na tento účel již země po celém světě vynaložily biliony dolarů a slepě se řídí centralizovaným diktátem, o němž rozhodl tento výbor, aniž by bylo prokázáno, že se klima v důsledku toho změnilo k lepšímu nebo horšímu.
Toto strašné plýtvání zdroji má naopak hrozivé důsledky pro ekonomické klima západního světa, protože znemožňuje přístup k levné, dostupné a spolehlivé energii, zejména lidem s nízkými příjmy.
Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) uspořádal v roce 1995 v Berlíně první konferenci smluvních stran (COP 1), na níž desetitisíce delegátů přidělily signatářům cíl dosažení nulových emisí skleníkových plynů. Málokterý z delegátů měl znalosti z fyziky, chemie, matematiky, geometrie nebo z věd o Zemi, které jsou na nich závislé – geologie, meteorologie, astronomie, astrofyziky.
Jejich hlavním (politickým) zájmem bylo a zůstává rozdělení bohatství zemí, které své bohatství vytvořily pomocí fosilních paliv, a nikoli na základě vědy a lepšího poznání planety. Tím, že nahradili vědecké poznatky politikou, se jejich kolektivní rozhodnutí stala přímou hrozbou pro západní civilizaci.
Švédská ministryně financí Elisabeth Svantessonová 20. června v parlamentu prohlásila: „Potřebujeme více elektřiny, potřebujeme čistou elektřinu a potřebujeme stabilní energetický systém.“
Skandinávská země proto jednostranným rozhodnutím vyměnila ekonomicky zničující cíle nulových emisí ve prospěch dlouhodobějšího přibližování se k nim. Vrátila se tak ke zdroji energie, který jí dobře sloužil po čtyři desetiletí, k jaderným elektrárnám – a tím výrazně ustoupila od cíle nulových emisí skleníkových plynů, který prosazuje IPCC.
Leč za touto novou fasádou bezfosilní elektřiny se skrývala skutečnost, že 30 % celkové energetické potřeby Švédska bude stále záviset na uhlovodíkových (převážně fosilních) palivech, aby bylo možné obsluhovat moderní ekonomiku.
Věda je sporná
Záznamy o klimatických změnách na planetě Zemi jsou trvale zapsány v horninách, letokruzích stromů, ledovcových jádrech, sedimentárních usazeninách a během krátkého období lidského osídlení i v dokumentované historii.
Ani jednu z někdy až kataklyzmatických změn klimatu této planety nelze přičítat přítomnosti nebo množství oxidu uhličitého, ať už přirozeného nebo antropogenního (lidmi způsobeného, pozn. red.), které se nachází v řídké atmosféře obklopující planetu.
Pro řadu lidí může být překvapením, že „nejčistším“ a nejstabilnějším zdrojem elektřiny, který je dnes snadno dostupný, je především uhlí. Umožnilo přechod od ruční těžké práce a koňské síly k tomu, že dnes můžeme využívat sílu atomu a máme možnost uživit a zajistit střechu nad hlavou obyvatelstvu, o čemž se ekonomovi 18. století Thomasi Malthusovi ani nesnilo.
Přesvědčení, že lidé jsou schopni změnit klima omezením emisí (duplicitně odvozeno od emisí oxidu uhličitého), však spadá do říše fantazie.
Planeta Země zůstává tím, jak kdysi Winston Churchill definoval Rusko – „hádankou, zahalenou do tajemna, uvnitř záhady“.
Během posledního století samozřejmě došlo k pokroku v poznání. Například souvislost mezi planetárními/kosmickými cykly a klimatem pevně stanovil srbský vědec Milutin Milanković již před sto lety. Jeho teorie lze posoudit na základě údajů, které jsou nyní k dispozici díky neustálému monitorování různými způsoby: historickými záznamy, kamerovým systémem prostřednictvím satelitu a kamerami na těle zachycujícími extrémní projevy počasí.
V dnešní době práce profesora Wysse Yima z Hongkongské univerzity dokládá úzkou souvislost mezi podmořskou vulkanickou činností a výslednými projevy počasí, které tvoří globální klima, zcela nezávisle na oxidu uhličitém, ať už přírodním nebo antropogenním.
Práce dalších významných vědců, jakými jsou například bývalý ředitel Greenpeace v Kanadě Patrick Moore a profesor William Happer z Princetownské univerzity v USA, dokazují, že oxidu uhličitého je v atmosféře potřeba více, nikoli méně, jak požadují ideologové uhlíkové neutrality.
Nákladné projekty na „zachycení a uložení uhlíku“ jsou nejen zbytečné, ale jsou i opakem toho, že je nutné přerušit sucho způsobené oxidem uhličitým. Nedostatek této životně důležité živiny pro rostliny ohrožuje všechny formy života.
Postaveno na „věži z předpokladů“
Perspektivu snahy o dosažení bilanční nuly shrnul Nick Cater, výkonný ředitel Menziesova výzkumného centra, ve svém článku v deníku Australian, kde hodnotí nejnovější zprávu Net-Zero Australia o „kapitálových nákladech na dekarbonizaci [uhelné] sítě“ do roku 2030.
Dochází k závěru, že zpráva „konstruuje vratkou věž z předpokladů, aby dospěla k závěru, že vláda může splnit své cíle“. Absurdita celého energetického debaklu se ukáže při podrobné analýze navrhované logistiky.
Tato logistika vyžaduje těžbu a zpracování vzácných nerostů, sterilizaci úrodné půdy, zdvojení spolehlivých uhlím poháněných sítí, aby se „zpevnily“ nespolehlivé zdroje zředěných dodávek a náklady na vyčištění, které jsou nezbytné během dalšího desetiletí nebo dvou.
To je šílenství v průmyslovém měřítku. Sloučeniny uhlíku jsou krví naší ekonomiky. „Dekarbonizace“ je obdobou podříznutí jejího krku a vysátí její životní síly. Oxid uhličitý nikdy nebyl bilančně na nule. V průběhu tisíciletí měl oxid uhličitý vždy tendenci k bilančně záporné hodnotě, protože organická hmota tento stopový plyn z atmosféry pohlcovala.
Pravidelné doplňování tohoto pro život nezbytného plynu z nitra prostřednictvím vulkanické činnosti však naštěstí udržovalo hladinu oxidu uhličitého nad 130 ppm, pod níž by rostliny vyhladověly, spolu s lidmi, kteří se ho nyní paradoxně snaží zachytávat a ukládat.
K čemu ho ukládat? Rostlinám a živočichům se dařilo i před sto miliony let, kdy byla hladina CO2 mnohem vyšší než dnes. Modely se proto mýlí, když s jistotou předpovídají, že uzavřením našeho nezbytného průmyslu postaveného na fosilních palivech lze teplotu Země regulovat s přesností na jeden nebo dva stupně.
Západní svět se stal rukojmím závazků IPCC, které hrozí zničením celého našeho energetického systému. Mnozí z jeho zajatců profitují z toho, že se staví na stranu svých věznitelů, mnohým z nich jejich věznitelé vymyli mozek a přesvědčili je, že dech života, oxid uhličitý, je jejich nepřítel. Je jistě načase přestat předstírat, že zadržováním společného dechu můžeme změnit klimatické vlny, které vládnou našemu životnímu prostředí.
A zdá se, že Švédsko otevřelo dveře, jak se můžeme vyhnout tomu, abychom se stali rukojmími IPCC.
Názory vyjádřené v tomto článku vyjadřují názory autora a nemusí odrážet stanovisko The Epoch Times.
Z původního článku americké redakce deníku The Epoch Times přeložila Kateřina Kudláčková ml.
