Trpělivost nemocničních lékařů přetekla a rozhodli se jednat. Poslední kapkou byl návrh úpravy zákoníku práce, podle které by se měl zdvojnásobit počet povolených přesčasových hodin ve zdravotnictví. Reakcí byly hromadné vypovědi dohod o přesčasové práci za měsíc prosinec. Velký počet lékařů, kteří se do této formy protestu zapojili, může znamenat, že provoz nemocnice může ke konci roku zůstat ochromen.
S Monikou Hilšerovou, mluvčí Sekce mladých lékařů České lékařské komory, jsme si popovídali o tom, co k protestu vedlo, jaké reformy požadují i o náročnosti jejich povolání.
Epoch Times: Podle posledních čísel vypovědělo dohody již přes 5 600 lékařů, to je celkem velké číslo v poměru k celkovému počtu nemocničních lékařů. Jestli se nemýlím, je to kolem 20 tisíc. Čekali jste takovou vlnu zájmu z řad kolegů, když jste začínali?
Monika Hilšerová: Ano, je to kolem 20 000 lékařů nemocničních, ale z toho ne všichni slouží, jsou tam třeba i lékaři, kteří teprve nastoupili po škole, nebo pak nakonec naopak ti, kteří už neslouží, např. ti, co jsou seniorského věku, takže těch, co slouží aktivně, tak máme kolem 12, 15 tisíc. Takže to, že vypověděl každý druhý, třetí, považujeme za úspěch. My jsme na začátku rozeslali i dotazník s tím, jestli tedy bude podpora, protože bylo jasné, že kdyby ta podpora nebyla, tak bychom do toho nešli a na ten dotazník nám odpověděly 4 000 lékařů, že by vypověděli přesčasy. Měli jsme tedy nějaké číslo, které jsme očekávali, a to, že je vyšší, je samozřejmě lepší a jsme rádi.
V kterých nemocnicích je podle vás největší problém s porušováním zákoníku práce? Liší se to podle typu nemocnic nebo regionů?
No, upřímně, nemáme nějaká hard data, kde by se to porušovalo hůř nebo míň, protože to často vidí jenom vedení nemocnic. My máme odpovědi převážně od mladých lékařů, kteří nám píšou, co se děje v těch nemocnicích, kde oni pracují, ale jsou to většinou takové individuální výpovědi. Zákoník práce jako takový je pravděpodobně porušován ve všech nemocnicích, protože skoro všude se slouží 24-hodinové směny.
Záleží to samozřejmě obor od oboru, ale v rámci té nemocnice, která poskytuje širokospektrální péči, se ty 24-hodinové směny objevují skoro všude. To už je porušování zákoníku práce, protože ten povoluje pouze dvanáctihodinové směny. Další věc je ta, že zákon povoluje 150 hodin povinných přesčasů a až 416 hodin dobrovolných s tím, že lékaři mají často i třeba 800 hodin, extrémní případy jsou i 2 000 hodin přesčasů, takže jsou uzavírané různé jiné smlouvy, dohody atd.
Mě by zajímalo, jak se k vašemu kroku vypovězení dohod stavějí starší kolegové? Sympatizují s vámi nebo vás naopak považují řekněme za slabochy, že nejste tak odolní oni?
No, povětšinou se spíš setkáváme s pozitivními ohlasy, že i ta starší generace to vnímá tak, že my už nesmíme udělat tu stejnou chybu, jako udělali oni. To znamená, že oni vidí, jak nezažili třeba růst dětí, jak když byli třeba oba dva manželé lékaři, tak se jenom střídali u dětí a vždycky jeden nebo druhý byl ve službě, jak sloužili pasonety, což bylo, že opravdu nastoupili v pátek do práce a v pondělí ráno odcházeli, což se tedy v některých nemocnicích děje doteď. Často pak ti starší odešli ze systému nebo do soukromí, protože jim to způsobovalo zdravotní problémy. Ta přetíženost a i ten stres jim způsobovaly syndrom vyhoření. Oni ví, že ta práce je náročná, což my víme taky, jenom prostě chceme work-life trošku vybalancovat. Nechceme prostě trávit v práci převážnou část našeho života.
Jak je to s podporou ze strany veřejnosti, popřípadě dalších zdravotnických profesí, máte nějaké ohlasy od nich?
My to děláme právě i pro tu veřejnost, protože když je lékař přepracovaný, tak je bezpečnost pacienta logicky ohrožena. Nikdo by nechtěl být operován od doktora, který má za sebou třeba 48 hodin práce a pak ještě jde na sál a bude vás operovat. Takže my říkáme, nejde jenom o nás, ale jde i o bezpečí pacientů. Pacienti často ani nevěděli, že lékaři jsou takhle dlouho v práci, takže teď si na to chtějí dát bacha, když to takhle řeknu, a já předpokládám, že i oni se budou ptát, jak dlouho byl v práci, když mě teď ošetřujete, nebo když mě teď budete operovat.
Formy protestu, jako ten váš… Mám pocit, že se dějí periodicky. Asi nejenom, že u nás, ale i v jiných zemích. Přichází to vždy, až míra frustrace dosáhne maxima, nebo musí být nějaký schopný vůdce, který to celé potáhne?
Ono vždycky musí být schopný vůdce, někdo, kdo je ochoten něco pro tu akci obětovat. I když stávkují ve Francii a chodí do ulic, vždycky musí být jeden člověk, který je nějakým způsobem sjednotí. To, že se to stalo zrovna teď, má za důvod i ten, že to nebylo ze dne na den. Organizaci, která to teď vede, jsem založila já v roce 2016, takže měla nějaký přirozený vývoj. Vždycky jsme komunikovali s ministry zdravotnictví, chtěli jsme to postupně měnit, ale už jenom i tím, že ty ministry měnili jak na běžícím pásu, pak tady byl covid atd., každý řekl, no, uvidíme za pět let, za 10 let a pořád se to posouvalo – a nic se nedělo.
Poslední kapkou byl návrh pana poslance Víta Kaňkovského, že můžeme pracovat ještě víc, místo povolených 416 hodin můžeme mít dobrovolných 832 hodin. Tak to už jsme řekli, že tohle tedy už ne, že musí prostě přijít nějaká změna, protože tohle už je před čáru.
Jestli se nemýlím, tak 20. října máte jednat s ministrem zdravotnictví Válkem o vašich požadavcích. On už avizoval, že navýšení přesčasů bude nějakým způsobem stornovat. Kromě zrušení plánovaného legalizování nadměrných přesčasů, co dalšího od něho budete očekávat?
Ten výsledný stav, jak to chápu, se nestihne do 20. října. Ani asi do konce prosince, ale my bychom chtěli, aby tady byla reforma celého zdravotnictví. Ono ty přesčasy jsou jen špička ledovce, ale jde tady o mnohem víc věcí, které když se vyřeší jedna, musí se vyřešit i ty další. To znamená, že společně s dodržováním zákoníku práce chceme i to, aby mladí lékaři mohli být vzděláváni, a to, aby bylo navýšeno nebo aby bylo samostatně zákonem upraveno odměňování nebo ohodnocení lékařů a zdravotníků.
Takže ano, chceme navýšit ty základní tabulky, kdy teď to vychází tak, že lékař má 200 až 300 Kč na hodinu, což nám nepřijde adekvátní. A ti lékaři si to dopracovávají pomoci těch přesčasů. Nyní ten stav je takový, že základní mzda tvoří pouze 50 % platu a 50 % tvoří přesčasy, takže lékaři jsou nuceni přesčasy odpracovávat, aby měli nějakou slušnou mzdu. To nechceme. My bychom rádi, aby základní plat navýšili, a s tím souvisí i ta reforma zdravotnictví, co se týče efektivity práce lékaře, protože nyní je lékař zavalen byrokracií, administrativou, dalšími úkony, které mu ani nepřísluší.
V zahraničí je to například tak, že o to se starají jiní administrativní pracovníci a lékař může opravdu odvádět jenom tu svoji odbornou práci. Takže je to komplexní, není to opravdu jenom tak, že se vyškrtne jedna věta ze zákoníku a je to hotové.
Jenomže když se zvýší platy a vy už nebudete muset chodit na přesčasy, zvládne to zdravotnictví? Vyřeší zlepšení efektivity tento problém?
No, částečně ano. Nejde tam jenom o efektivitu, ta přispěje k tomu, že lékař zvládne udělat víc pacientů za kratší čas, ale samozřejmě s tím i souvisí i to, že péče je často nadužívaná. Musíme pracovat i s veřejností, musíme pracovat i se záchrankami, i s pojišťovnami, aby dohlížely na to, aby péče nadužívaná nebyla. S tím souvisí i to, že někteří lidé se naučili chodit například do služeb, protože tam nemusí čekat frontu atd.
Takže ano, ten proces je zdlouhavý, ale nelze to udělat za chvíli, ale musí se už začít do toho systému nějakým způsobem rýpat a donutit třeba i ty pojišťovny, aby dohlížely na to, že ten, kdo volá třikrát záchranku, že takhle to nejde. Prostě musí být nějaký plán změny, na který se všechny odbornosti zaměří a změní ho tak, aby celý systém fungoval líp.
Dá se to zvládnout i se stávajícím počtem lékařů? Aby vy jste byli spokojení, nemuseli dělat tolik přesčasů, ale zároveň byla zajištěná potřebná péče? Nebude potřeba většího počtu personálu?
Ano, to můžeme samozřejmě udělat, ale je důležité dohlédnout na to, aby ti medici nastoupili do nemocnic, protože pokud tady máme třeba Slovensko, Německo. Německo už je tu delší dobu, kam lékaři odchází, ale od roku 2022 i na Slovensko, kde jsou platy vyšší než tady u nás. A přitom jejich ekonomická výkonnost je nižší. Předtím to bylo tak, že Slováci přicházeli k nám, ale teď Slováci třeba studují u nás a vrací se zpátky domů. Protože tam jsou platy 3 000 EUR, takže teď ta konkurenceschopnost našeho trhu, zdravotnictví, klesá.
Takže pokud my přijmeme víc mediků, ano, dobře, ale když ty pracovní podmínky v nemocnicích pro ně nebudou dobré, do toho systému nenastoupí. To už se teď děje. Když mladý lékař vidí ten svůj plat a tu práci, která za to by měla být odváděna, řekne: já jdu někam do kanceláře, do firmy, někam do farmaprůmyslu. Utíkají do soukromí – a proč jdou do soukromí? Protože tam nejsou služby a jsou tam mnohem lepší peníze, tak logicky je to tam táhne, obzvlášť ženy. Teď je 70 % mediků na fakultě mediček, takže poté, co ta žena otěhotní a má děti, nechce nastoupit do toho systému, kdy měla třeba 5, 10 služeb měsíčně. Logicky bude spokojenější, když půjde někam do soukromí, kde bude mít klid a zároveň uživí rodinu, takže musíme se k tomu nějak postavit, aby v těch nemocnicích vůbec někdo byl.
Váš kolega Kočí z Mladých lékařů prohlásil, že jedním z řešení by bylo snížit poptávku po zdravotní péči. On navrhuje opětovné zavedení regulačních poplatků. Jak se k tomu stavíte vy v Sekci mladých lékařů?
No, je otázka, zda nějakých 30 Kč někoho odradí, protože teď máme třeba pohotovostní poplatek 90 Kč, a lidi si ho rádi zaplatí na to, aby nemuseli právě čekat s tou frontou v běžném provozu. Ale ano, je pravda, že když byl ten regulační poplatek, tak pacientů trochu ubylo, takoví ti, co tu lékařskou pomoc úplně nepotřebují, tam prostě nešli. Je otázka, zda by to vyřešilo nynější krizi, ale samozřejmě je to možnost. Na druhou stranu to je velmi politicky nepopulární téma, takže si myslím, že to asi žádná politická elita nezavede.
Ale ještě pan kolega Kočí říkal, že jedno z možných řešení je omezit tu síť nemocnic. My jsme národ, který má skoro 200 zdravotnických zařízení na 10 milionů obyvatel, a skoro nikde takováhle saturace není. Takže chce to zamyslet se nad tím, zda opravdu všude musí být nemocnice, která poskytuje veškerý servis, anebo jestli ty nemocnice třeba nepřeměnit na nějaké eldéenky, hospice, centra následné péče atd. a ta akutní péče se vším všudy by byla jenom v některých nemocnicích.
To by byly ty větší centra a ti lékaři z těch malých nemocnic by šli do toho centra nebo do té větší nemocnice, takže by se péče také trochu centralizovala do nějakých větších ohnisek. To je samozřejmě taky velmi racionální argument, taky velmi politicky nepopulární, protože vždycky tam jsou nějaká lobby, proč tu nemocnici zrušit nebo nezrušit, ale určitě by to prospělo.
Když to tak porovnám se severskými zeměmi, co se setkáváme, tak ty nemají přesčasy skoro žádné, finančně to mají ohodnocené a doktorů nemají víc než my. Takže zvládnout to lze jen tou organizací a i edukací veřejnosti, pacientů, ale je to běh na druhou trať. My na tom většinou nejsme úplně špatně, máme 3,7 lékaře na 1 000 obyvatel, takže máme třeba víc než Francie nebo i USA.
Náš problém je ten, že to máme špatně alokované a jak říkám, lékaři jsou rozmístěni v těch skoro 200 nemocničních zařízeních, takže pak je pocit, že nedostatek máme hodně regionální. To znamená, my například cítíme, že v karlovarském kraji je málo lékařů, ale jinak to souvisí opravdu s vylidňováním vesnic. Lidi odchází do měst, ale přitom u těch vesnic stále zůstávají ty nemocnice, takže takové nemocnice často třeba ani nemají koho léčit nebo respektive léčí ty, když to tak řeknu, staré lidi nebo ty, co tam zůstali.
To, o co usilujete, jsou všechno velké, dalekosáhlé kroky. Myslíte, že se vám to podaří? Protože to chce vůli na straně státu a zákonodárců. Myslíte, že ke změně vaše hnutí dopomůže? Nebo že budete mít dostatečnou sílu tohle tlačit až k nějakému úspěšnému konci?
My už jsme jednali úplně na začátku s Adamem Vojtěchem ještě v době, když byl ministr. On říkal: pojďme udělat pracovní skupinu, pojďme to dotáhnout. No, potom po roce, po dvou, já nevím, jak dlouho tam byl, přišel konec a pak už přišli další ministři. Takže nám nezbývá nic jiného, než chodit vždycky za každým ministrem, říkat to pořád dokola a dokola, ale k ničemu to není. Teď máme moc nebo šanci to opravdu změnit, protože co jiného dokope politiky k nějaké akci, než to, když by se to opravdu mělo zhroutit? Až to je ten moment, kdy se ty lidé opravdu zamýšlí a řeknou si, tak pojďme s tím něco udělat, je to opravdu průser.
A my budeme rádi, když se opravdu vytvoří nějaké pracovní skupiny, které budou stabilní, a když v nich budeme, budou s námi o tom jednat, budou tam další zástupci, kteří k tomu mají co říct. Jenže ty skupiny nesmí pak zase rozpustit další vláda, ty musí být napříč politickým spektrem. Teď to tak vypadá, že opravdu napříč politickým spektrem máme podporu, což je fajn, protože ono ta lékařská péče je pro všechny. Nám je jedno, jestli pacient volí ANO nebo ČSSD nebo komunisty, my léčíme všechny, je to pro všechny, takže tím pádem by se mělo udělat něco apolitického a politické skupiny nebo i hnutí by měly zajistit kontinuitu a mít plán se zlepšovat.
Organizování akce s výpovědmi přesčasů je celkem odvážný krok. Pro vás organizátory, kdo jste v přední linii, nebudete mít kvůli tomu problémy v práci?
Tak my doufáme, že ne, že snad naše vedení je racionální, ví, že tohle není žádná akce proti vedení nemocnic, že to je proti systému a doufáme, že to takhle pochopí a že pak nebudou následovat nějaké peripetie. Šli jsme do toho, tak to musíme dotáhnout.
Teď trošku v osobní rovině. Váš aktivismus určitě si vyžaduje spoustu energie a času, obzvlášť teď, když je třeba jednat s řadou médií a se státními orgány. Zvládáte ještě svoje pracovní závazky?
No, je pravda, že my, co jsme nejvíce aktivní, tak za nás někdy opravdu musí vzít naši práci jiní, když máme nějaké rozhovory nebo něco, ale na druhou stranu máme podporu a ty lidi řeknou, jo, tak ty za nás teď dáváš svoji kůži na trh, takže oni jsou zase ochotní na oddělení pohlídat pacienty apod., takže ano, bez nějaké takovéto pomoci by to nešlo.
Když poslouchám, jak je to náročné povolání, je kariéra v medicíně pro mladé lidi ještě přitažlivá? Neznamená to, že se jí budou kvůli malým platům a zatížení věnovat jen srdcaři?
No, ono už vůbec to, jak jste řekl, kariéra v medicíně, tak ono je to někdy takové zavádějící, protože někdo se stane primářem, někdo přednostou, někdo holt odejde do světa, ale pro většinu lékařů je to myslím ta klasická cesta, že nastoupíte, jste úplně nikdo, vstřebáváte to, tak máte jednu zkoušku, druhou zkoušku a pak se dál někam posouváte. Ano, je to postup v odbornosti, ale když jste v nějaké soukromé firmě, tak ve výsledku se můžete stát manažerem, stoupáte finančně nebo cestujete po světě, zkrátka stoupáte po těch schodech, kdežto v medicíně je to tak, že vy tam nejste někým hodnoceni, máte tabulkový plat, který stoupá, třeba za každé dva roky, dostanete 2 000, 3 000 Kč hrubého, což vás nikam neposouvá.
Když jste dobrý doktor, dostanete stejné ocenění jako když jste špatný doktor, protože sice ano, máte platovou tabulku a vedení nemá budget na odměny pro ty, co jsou dobří doktoři. Takže ano, ta kariéra je tam jen ve smyslu té odbornosti, kdy vy se stáváte zkušenějším a zkušenějším, ale ohodnocení není k tomu adekvátní.
Děkujeme za rozhovor.
