Čtyřiatřicáté výročí sametové revoluce přitáhlo do centra Prahy širokou veřejnost, aby si připomněla milník v historii naší země, která se zbavila okovů totalitního režimu.
Když jsem se blížil k památníku 17. listopadu na Národní třídě, který bývá v tento den v obležení médií a politiků, vzpomněl jsem si na Karla Kryla a jeho Píseň neznámého vojína. Na místě však bylo i mnoho „běžných“ občanů. A proč dávám slovo běžných do uvozovek? Na to brzy přijdete…
„Já jsem tady byla úplně na začátku. Takže každý rok sem chodím. Manžel tady na začátku dokonce dostal hodně ‚nabančeno‘,“ vzpomíná v minirozhovoru pro Epoch Times paní Svatava Čočková.
Byť je ráda, že máme demokracii a svobodu projevu, posteskla si nad účastí některých jednotlivců a skupinek, které se snažily na Národní zpochybnit tehdejší události a osobnosti.
„Já jsem vyrůstala v době, kdy jsme opravdu museli dělat to, co nám bylo řečeno, jako ‚láska k Sovětskému svazu‘ atd. … Takže mě štvou lidi, kteří to nedocení,“ dodala paní Čočková.
Jitka Danielová, která přišla na Národní spolu s manželem, zavzpomínala: „My jsme z těch, kteří to zažili… Takže jsme měli víc možností to přímo vnímat… A potom jsme aktivně prožívali i ty listopadové revoluční dny. Možná to naše přesvědčení o tom, že to bylo nutné a že je potřeba si připomínat ty věci, které se tady děly před listopadovou revolucí, je pro nás silnější než pro toho, kdo to nezažil.“
Na dotaz, zda byli zde na místě i před 34 lety, řekla: „Přímo 17. listopadu jsme zde nebyli, ale zúčastňovali jsme se těch událostí.“
„Já jsem pracoval v potravinářském průmyslu a zajišťoval jsem chod výroby. Ale umožňoval jsem těm, kteří chtěli na tu manifestaci jít… To byla moje forma účasti na tom,“ řekl za sebe její manžel Jiří a dodal: „Vážíme si toho, že máme svobodu a demokracii, a vážíme si těch, kteří za to bojovali.“
„Přišli jsme, protože slavíme tu svobodu a demokracii. Myslíme si, že to je důležité říkat i našim dětem,“ řekla na Národní třídě Martina Navrátilová, která zde byla s manželem, dětmi a svými přáteli, a dodala, že sem chodí každý rok i s dětmi.
„Vyprávíme si to, díváme se na ty filmy, co se tady dělo a jak tady probíhal ten střet,“ řekla dále a poukázala na to, že připomínání si událostí je důležité, protože „ne každý na světě si může říkat, co chce, a mít se tak dobře, jako se máme“ my.
A právě na toto poukazovali příznivci meditační praxe Falun Gong, u jejichž stánku s peticí jsem se přistavil. Praktikující Falun Gongu jsou od roku 1992 v Číně pronásledováni.
„Jsem tady dnes na této akci, abych upozornil na to, že komunismus ještě na celém světě neskončil, i když u nás jsme se mu postavili. A chceme dále upozornit na chování tohoto nelidského systému, který potlačuje lidská práva a umožňuje i to, aby nevinní lidé byli zabíjeni pro orgány, který potlačuje svobodu myšlení a přesvědčení,“ sdělil Jan Černík, jeden z praktikujících Falun Gongu.
Dodal, že „pořád jsou síly, které chtějí ten komunistický systém vrátit zpátky, i když jej prezentují mladé generaci jinou formou“.
Mezi Národní a Václavským náměstím nebyli jen Češi…
„Myslím si, že je potřeba připomínat i takovéto události, hlavně v tom smyslu, že to není samozřejmost, a kdo se nepoučí z historie, ten je odkázaný na to, si ji zopakovat. Cítím tady dobrou energii a podobně naladěné lidi,“ řekl pro Epoch Times Marek Srnka z Bratislavy, který přijel do Prahy se svou polovičkou „tady, kde se to víceméně nastartovalo i pro Slovensko“.
