„Komu je mnoho dáno, od toho bude mnoho vyžadováno.“ Tato často citovaná biblická věta se týká nás všech, především lidí z období baby boomu.
Za Napoleona Bonaparte se v armádě vyčleňovala stará garda. Jednalo se o veterány, kteří měli za sebou nejméně deset let služby a tři válečná tažení, měli zkušenosti z bojů a současně splňovali jisté požadavky na nadprůměrnou výšku. Za to nosili speciální uniformy, především klobouky z medvědí kůže, aby vypadali vyšší, a dostávali privilegia a vyšší platy.
Svým spolubojovníkům sloužili jako vzor vojenské dokonalosti a byli bojovníky poslední záchrany, kdy jejich odvaha a zkušenosti mohly proměnit porážku ve vítězství.
Vzhledem k dnešní politické a kulturní válce, která se vyznačuje trpkým rasovým, třídním, náboženským a dalším rozdělením, mě napadá, že bychom možná i my, Američané, potřebovali svou vlastní „Vieille Garde“. Tito vojáci by neměli uniformy a na jejich výšce by nezáleželo, ideálně by to však byli veteráni těžkých konfliktů, kteří se naučili pár věcí, jež by mohli předat nám ostatním.
V současné době chaosu je naštěstí k dispozici celá armáda staré gardy, která na toto volání odpoví.
Kdo jsme
Veterán pochází z latinského vetus, což znamená starý. Ve Spojených státech se staršími lidmi obvykle označují ti, kterým je 65 let a více. Při sčítání lidu v roce 2020 se ukázalo, že tato skupina, k níž patřím už sedm let, tvoří téměř 17 % obyvatelstva. Část z nás je v důchodu, část pokračuje v práci. Hrstka z nich žije v zámečcích, většina vlastní nebo pronajímá své bydlení a někteří nešťastníci žijí na ulici. Drtivá většina těchto seniorů má děti a vnoučata.
Mnozí z nich si stejně jako já pamatujeme kubánskou krizi v roce 62, kdy svět stál na pokraji jaderné války. Vzpomínáme si, kde jsme byli, když jsme se dozvěděli o atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho. Jiní z nás bojovali ve Vietnamu, další proti této válce protestovali ve svých městech a na školních kampusech. Užasle jsme sledovali, jak Američané vstoupili na Měsíc, a s údivem jsme o dvacet let později přihlíželi, jak se Sovětský svaz zhroutil. Zažili jsme ekonomické vzestupy i pády, viděli jsme, jak móda přichází a odchází, a využili jsme lékařských a technologických zázraků, o kterých se nám před pouhým stoletím ani nezdálo.
Podobně jako Napoleonova stará garda, i my senioři jsme zkušení vojáci. Jak se říká, máme to za sebou, a to více než jednou.
A právě teď je našich služeb zoufale zapotřebí.
V jakém jsme průšvihu
„Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe,“ prohlásil prezident Kennedy při své inauguraci v roce 1961. „Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“
Ve stejném roce Ronald Reagan popsal svobodu takto, a později ji vyjádřil v několika významných projevech:
„Svoboda není od zániku vzdálena více než jednu generaci. Nepředali jsme ji svým dětem v krvi. Svobodu, kterou jsme poznali my, zdědí jedině tehdy, budeme-li za ni bojovat, chránit ji, bránit ji a předáme jim ji s dobře vybojovaným poučením o tom, že oni za svého života musí dělat totéž. Pokud vy a já to neuděláme, pak se může stát, že strávíme svá léta na sklonku života vyprávěním našim dětem a dětem našich dětí o tom, jaké to kdysi v Americe bylo, když byli lidé svobodní.“
Nepřítomnost ideálů, o nichž hovořili oba muži – sloužit svým spoluobčanům a podporovat a bránit svobodu – je jádrem dnešního kulturního a politického chaosu. Jsme natolik pohlceni shonem každodenního dění, že nám bylo odpuštěno, že zapomínáme to podstatné – na to, co je pro nás nejdůležitější.
Což mě přivádí k těm z nás, kteří jsou staří.
„Komu je mnoho dáno, od toho bude mnoho vyžadováno.“ Tato často citovaná biblická věta se týká nás všech, především lidí z období baby boomu. Jsme generace, která obdržela nesčetné příležitosti, bohatství a požehnání. Nyní máme to obrovské štěstí, žít v době a na místě, kde můžeme za tyto výhody, kterých jsme si tak dlouho užívali, splatit určitou odměnu.
A právě tím se můžeme stát lepidlem a stehem, který Spojené státy opět slepí dohromady.
Maličkosti se kupí
Spousta starších Američanů již samozřejmě podniká kroky k tomu, aby se svět a jejich domoviny staly lepším místem. Vyučují páťáky šachy, jsou mentory mladých manželských párů v kostele, pracují jako volební pozorovatelé ve dnech voleb a vykonávají nesčetné množství dalších dobrovolnických služeb. Kdo disponuje penězi, může přispívat na prospěšné účely. Většina z nás poskytuje osobní služby rodinám, přátelům a sousedům, například hlídáním vnoučat, zatímco rodiče chodí do práce, nebo pomůžou nemohoucí sousedce do obchodu.
Tyto nepatrné dobročinnosti se hromadí v rámci kultury. Jsou to matice a šrouby, části stroje, jejichž součet je větší než jejich části. Jestliže se věnujeme těmto snahám, jakkoli malým, pomáháme vytvářet kulturu dobra, a dokonce i lásky.
Bez ohledu na to, jakým způsobem vynakládáme svůj čas a bohatství na druhé, můžeme všichni být vzorem svým chováním. Mohli bychom se lépe oblékat, zdržet se hrubých výrazů a denně zdravit svět, s nímž se setkáváme, v duchu dobré nálady. Můžeme jít příkladem.
A co je možná nejdůležitější, můžeme milovat mladé – ty, kterým je méně než 40 let. Stačí, když se vyhneme cynismu a odmítneme laciné generační výstřely. Nabručení staříci a jízlivé stařeny jsou možná vtipní ve filmech, ale ve skutečném životě jsou většinou protivní. Takový třicetiletý rodič nepotřebuje neustálé babiččiny nářky: „Nechtěla bych vychovávat děti v dnešní době.“ A už vůbec nikdo nenachází pozitivní poselství v samolepce na nárazníku, oznamující „Utrácím dědictví svých dětí“.
Ani si to možná neuvědomujeme, ale mladí lidé jsou často stejně zmateni a rozhozeni v naší kultuře jako my. Starší, žijící tak dlouho, na to, aby měli nárok na sociální zabezpečení nebo na důchod, by měli mít dostatek moudrosti, aby v mladých lidech – bez ohledu na piercing, tetování nebo divokou, neověřenou víru – viděli duši jedince toužícího po porozumění a pravdě.
Pohled na obě strany
„Opravdový voják,“ jak napsal G. K. Chesterton v roce 1911, „nebojuje proto, že nenávidí to, co je před ním, ale proto, že miluje to, co je za ním.“
Pokud Chestertonův výrok přeneseme do metafory, můžeme říct, že většina z nás, ať už je naše politika jakákoli, touží bránit věci minulosti, které milujeme, a vidět je přenesené do přítomnosti a budoucnosti.
Co se týče formování budoucnosti, neměli bychom bojovat z nenávisti nebo strachu, ale z naděje, z touhy učinit svět lepším místem pro ty, kteří přijdou po nás. Je pravdou, že většina z nás bude za uskutečnění této budoucnosti bojovat jako bojovníci, jednotlivci usilující o to, aby byl každodenní život o něco snesitelnější, o něco civilizovanější.
Vyhrajeme-li však dostatek těchto potyček, vyhrajeme válku.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
