Za oponou čínského zpravodajství deníku New York Times: Dekády zkreslování

Během kritických okamžiků posledních 25 let deník The New York Times napomáhal zájmům mocenské frakce uvnitř Komunistické strany Číny, která je zodpovědná za zločiny proti příznivcům duchovní praxe Falun Gong.

Na vrcholu etických kompromisů se noviny rovněž dopustily zkreslení svého zpravodajství o Číně a uvedly své čtenáře v omyl, jak ukázala analýza pokrytí Číny plátku New York Times a rozhovory s několika odborníky na politiku Komunistické strany Číny (KS Číny) a geopolitiku.

Kvůli neúměrnému vlivu tohoto listu na politiku je pravděpodobné, že jeho zkreslené zpravodajství vedlo k obětem na životech a ztrátám, které je obtížné vyčíslit, zdůrazňují někteří odborníci.

New York Times se po desetiletí profilovaly jako globální noviny a trvaly na nutnosti mít přístup k Číně, jak uvedli bývalí zaměstnanci. To znamenalo přesvědčit čínský komunistický režim, že přítomnost novin v zemi bude pro něj prospěšná.

Noviny nikdy nevysvětlily, jakou cenu za přístup do země zaplatily.

„Vždy se řeší otázka, pokud chcete být globálními novinami, co musíte udělat, abyste udrželi Čínu šťastnou a zůstali tam v provozu?“ táže se pro Epoch Times Tom Kuntz, bývalý editor New York Times.

„Vždy tu byly napětí a vím, že se snažili, stejně jako mnoho jiných společností, udržet si přístup do Číny.“

Bradley Thayer, bývalý vedoucí člen Centra pro bezpečnostní politiku (Center for Security Policy), expert na strategické hodnocení Číny a přispěvatel Epoch Times, vysvětluje přímočařeji.

„Pokud nereportují o režimu tak, jak to režim chce, budou na černé listině. Nebudou se moci vrátit,“ sdílí pro Epoch Times.

„Takže všichni tito lidé mají, pokud chcete, vlastní zájem na tom, aby dodržovali linii strany.“

Když New York Times pokrývá čínskou politiku, přičítá upřímnost tam, kde by se spíše čekal klam, a přehlíží oblasti, které si zasluhují hlubší zkoumání. Tento přístup odpovídá zájmům frakce KS Číny spojené s nyní již zesnulým bývalým vůdcem Jiang Zeminem, jak potvrdilo několik odborníků.

New York Times nereagovaly na podrobný seznam otázek zaslaných e-mailem.

Privilegovaná pozice

V roce 2001 noviny navázaly zvláštní spojení s Jiangem, když jejich tehdejší vydavatel Arthur Sulzberger Jr. a několik editorů a reportérů získali u diktátora vzácnou audienci.

Noviny uveřejnily exkluzivní rozhovor pod titulkem Jiangovými slovy: ‚Doufám, že západní svět může lépe pochopit Čínu‘ (In Jiang’s Words: ‘I Hope the Western World Can Understand China Better).

Během několika dní KS Číny odblokovala přístup na web New York Times v Číně.

O měsíc později komunistická strana odblokovala několik dalších západních zpravodajských webů, včetně The Washington Post, Los Angeles Times, San Francisco Chronicle a BBC. Tyto weby byly znovu zablokovány během týdne.

Na druhou stranu, New York Times zůstaly přístupné. Uživatelé však hlásili, že obsah na webu je blokován selektivně.

Rozhovor přišel v citlivé době pro Jianga. Měl před sebou něco málo přes rok, než měl předat kontrolu nad stranou Hu Jintaovi, což bylo v souladu s nástupnickou linií stanovenou jeho předchůdcem Deng Xiaopingem.

Ale Jiangovi se nedařilo. Jeho perzekuce duchovní praxe Falun Gong, politická kampaň, která měla stmelit stranu a národ pod jeho kontrolou, nesplňovala své cíle. A co hůř, zahraniční média, včetně Wall Street Journal a Washington Post, rozebírala propagandu KS Číny proti Falun Gongu a upozorňovala na případy neoprávněného zadržování a mučení.

Na druhou stranu New York Times se zdály být pro Jiangovu kampaň více než nápomocné. Do roku 2001 uveřejnily několik desítek článků o Falun Gongu, z nichž téměř všechny opakovaly propagandu vykreslující praxi jako „kult“ nebo „sektu“.

Falun Gong, známý také jako Falun Dafa, je duchovní praxe skládající se z pomalých cvičení a učení založeném na principech pravdivosti, soucitu a tolerance. Byla představena veřejnosti v Číně v roce 1992 a do konce desetiletí ji praktikovalo odhadem 70 až 100 milionů lidí.

Když v lednu 2001 státní média KS Číny tvrdila, že několik lidí, kteří se upálili na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, byli praktikující Falun Gongu, Washington Post vyslal reportéra, aby příběh ověřil. Na druhou stranu noviny New York Times okamžitě přijaly linii čínského režimu jako fakt.

Pokud by noviny využily své často chválené investigativní dovednosti, zjistily by, stejně jako jiní, že incident s upálením byl zinscenovaný. Poté, co se údajně první muž uprostřed náměstí zapálil, čtyři policisté dokázali získat několik hasicích přístrojů, přispěchat na místo a oheň uhasit, a to vše za  méně než minutu.

S ohledem na vzdálenosti na obrovském náměstí to nebylo fyzicky možné – pokud by tedy policisté neměli hasicí přístroje již připravené a předem nevěděli, kde na náměstí budou ten den potřeba, jak dospělo několik nezávislých vyšetřování, která poukázala na desítky dalších nesrovnalostí.

I bez jakéhokoli vyšetřování však incident nedává smysl. Podle KS Číny se oběti údajně řídily vírou, že upálení zaživa je přivede do nebe. Falun Gong však žádnou takovou víru neobsahuje; jeho literatura považuje sebevraždu za zabití lidského života, což výslovně zakazuje. Ve skutečnosti, z desítek milionů lidí praktikujících Falun Gong, se do té doby nikdo veřejně neupálil a od té doby se rovněž tak nestalo.

I poté, co vyšetřování Washington Postu vysledovalo několik údajných obětí zpět do jejich rodného města a zjistilo, že nikdy nebyly viděny při praktikování Falun Gongu, New York Times pokračovaly v šíření propagandy režimu.

Jiang byl zřejmě s deníkem New York Times spokojen, když během rozhovoru v roce 2001 nazval list „velmi dobrými novinami“.

Dostat se Jiangovi do přízně ohledně otázky Falun Gongu by bylo obzvláště klíčové, protože se dotýkala základního principu politiky KS Číny, potvrdilo několik odborníků.

Podpora odkazu diktátora

Do roku 2002 byl New York Times v pro-jiangovském módu. S odkazem na zdroje čínského režimu noviny prohlásily, že Falun Gong byl úspěšně „rozdrcen“. Naznačovaly, že Falun Gong už je passé a že měl jen 2 miliony praktikujících, přičemž zašel tak daleko, že tvrdil, že číslo uváděné zdroji Falun Gongu, 100 milionů, je neopodstatněné.

Jenže o pár let dříve, před začátkem perzekuce, poskytovala řada západních a čínských médií, včetně Associated Press a New York Times, čísla 70 milionů nebo 100 milionů, přičemž je většinou připisovala odhadům Čínské státní sportovní administrativy (Chinese State Sports Administration), která měla nejlepší přehled díky masivnímu průzkumu praktikujících Falun Gongu, který provedla koncem 90. let.

Mezitím noviny vykreslovaly Jiangův odkaz coby přátelského reformátora, který uvedl Čínu na světovou scénu.

„Jiang je, v čínském pojetí, hluboce proamerický,“ uvedl v roce 2002 názorový článek jednoho z pravidelných přispěvatelů listu.

Navzdory minulým prohřeškům se Čína podle něj „stávala otevřenější, tolerantnější a důležitější“. Jiangovo rozhodnutí udržet si nejvyšší post ve vojenské sekci KS Číny i po jeho odchodu do důchodu v roce 2002 noviny vykreslily jako poněkud kontroverzní známku síly.

List dokonce uveřejnil příběh o Číňanech, kteří podnikají poutě do Jiangova rodného města, aby studovali, jak místní prostředí „vychovalo“ budoucího vůdce národa. Při hlubokém zkoumání Jiangovy rodinné historie článek opomenul fakt nejcitlivější pro Jianga: že jeho otec byl propagandista v japonské loutkové vládě během druhé světové války, a tudíž v očích Číňanů zrádce.

Nadutý bezpečnostní stát

Ve svém zpravodajství New York Times nezachytily plný význam Jiangova rozšíření Stálého výboru politbyra, orgánu, který oficiálně vládne zemi, ze sedmi na devět členů. Tento krok mu umožnil přidat svého propagandistického šéfa Li Changchuna, stejně jako šéfa Komise pro politické a právní záležitosti (PLAC) Luo Gana.

Pod Jiangem se PLAC rozrostla v mocnou organizaci, která ovládala celý národní bezpečnostní aparát. Z velké části se o to opět zasloužila kampaň perzekuce proti Falun Gongu. Protože Falun Gong nebyl v Číně nikdy oficiálně zakázán, Jiang zřídil mimosoudní policejní organizaci nazvanou Úřad 610, aby perzekuci vedla. Do čela postavil Luo Gana, kterému dal volnou ruku k využití všech zdrojů bezpečnostního aparátu, které byly potřeba k „vyhlazení“ Falun Gongu.

Falun Gong však nebyl jako žádná jiná skupina, kterou se režim snažil zničit. Obvyklé taktiky zatýkání vůdců se ukázaly jako neúčinné. Kromě zakladatele praxe, který už byl v exilu v USA, Falun Gong neměl formální vůdce ani hierarchii. Místní „koordinátoři“ organizovali jednoduché aktivity, jako jsou skupinová cvičení. Když byli zatčeni, jejich roli snadno přebrali jiní.

S tím, jak perzekuce eskalovala, příznivci Falun Gongu přestali organizovat veřejné aktivity v Číně a zaměřili se místo toho na „objasňování pravdy“ – tedy vysvětlování faktů o Falun Gongu a perzekuci jednotlivě od člověka k člověku. Aby strana narušila jejich aktivity, musela je identifikovat, sledovat a zatýkat jednoho po druhém – což byl nesmírně náročný proces na zdroje.

Perzekuce si vyžádala masivní rozšíření policejního a sledovacího aparátu v zemi, což podnikli Luo a jeho nástupce Zhou Yongkang, který byl také blízkým Jiangovým spolupracovníkem, jak uvedlo několik analytiků.

[Čínský režim] musel zavést výjimku: Každý zavedený zákon musel být [aplikován, jako by obsahoval] ‚netýká se Falun Gongu‘.
Heng He, zkušený komentátor pro Čínu

Čínský právní systém, který byl stále v plenkách, byl podle Heng Hea, zkušeného komentátora pro Čínu, udušen v kolébce právě kvůli perzekuci Falun Gongu.

„Museli zavést výjimku: každý zavedený zákon musel být [aplikován, jako by obsahoval] ‚netýká se Falun Gongu‘,“ vysvětluje.

Typicky byli příznivci Falun Gongu postaveni před soud za „podkopávání provádění zákona“, přičemž tento paragraf byl vykládán tak široce, aby zachytil cokoli, co komunistický režim považoval za hodné potlačení, dodává.

„Právní systém si na to zvykl. A nezůstali jen u toho. Tuto techniku použili k rozšíření své moci i na další lidi,“ vysvětluje Heng.

„To je důvod, proč se Číně nikdy nepodařilo vybudovat skutečný právní systém.“

Stále častěji jsou právní aktivisté, tibetští buddhisté, ujgurští muslimové a domácí křesťané perzekvováni pomocí strategií a aparátu původně vytvořeného proti Falun Gongu.

Nic z těchto informací se neobjevilo na stránkách New York Times.

Když reportér New York Times Joseph Kahn vytvořil sérii reportáží o čínském justičním systému, která sice upozornila na politicky předurčené výsledky a přiznání vynucená mučením, ale sotva zmínila Falun Gong, získal Pulitzerovu cenu. Kahn později přešel na vedení mezinárodního zpravodajství novin a v roce 2022 se stal jejich šéfredaktorem.

Marginalizace Bo Xilaie

Bo Xilai byl kdysi považován za vycházející hvězdu čínské komunistické strany. Jako jeden z „princátek“ – synů raných komunistických revolucionářů – byl připravován na vedení strany. V roce 1993 byl jmenován starostou Dalianu, hlavního přístavního města v severovýchodní provincii Liaoning.

Podle Boova řidiče, který se svěřil čínskému novináři, byl Bo od samého začátku povzbuzován Jiangem, aby využil otázku Falun Gongu jako kariérní stupínek.

New York Times nikdy tyto otázky nezkoumaly a neustále ignorovaly Boovo zapojení do pronásledování Falun Gongu. Do roku 2009 podali praktikující Falun Gongu více než 70 žalob ve více než třiceti soudních dvorech po celém světě proti Jiangovi a dalším spolupachatelům v pronásledování – mezi nimiž byla i desítka žalob proti Boovi.

Několik amerických soudů udělilo rozsudky pro zmeškání proti jednotlivcům osobně zapojeným do mučení. V roce 2009 španělský soud obžaloval několik tehdejších a bývalých čínských úředníků za genocidu mučení, včetně Jianga, Loua a Boa. Téhož roku vydal argentinský soud mezinárodní zatykače na Jianga a Loua.

New York Times všechny tyto události ignorovaly. V roce 2014 noviny informovaly, že španělský parlament se chystá omezit mezinárodní jurisdikci soudů, protože to „komplikovalo diplomacii nepředvídatelnými způsoby“.

Článek vykreslil soudce jako „příliš horlivé“ a „provokatéry“.

Zmínil zatykač vydaný španělským soudcem na Jianga a bývalého čínského premiéra Li Penga, ale pouze za porušování lidských práv v Tibetu. Také zmínil případy proti americkým a izraelským úředníkům.

Zabíjení pro orgány

V roce 2006 začaly vycházet první informace z Číny o novém druhu státem podporovaného zločinu: zabíjení vězňů svědomí pro orgány na požádání.

Nejprve se na Epoch Times obrátila bývalá manželka čínského chirurga s obviněními, že většina vězňů byla praktikující Falun Gongu a že byli stále naživu, když jim byly orgány odebrány. Krátce poté se k podobným obviněním přidal bývalý vojenský důstojník.

Případ byl odhalen poté, co zahraniční výzkumníci, předstírající, že jsou pacienty nebo příbuznými pacientů potřebujících transplantace, začali kontaktovat čínské nemocnice. V zaznamenaných konverzacích lékaři otevřeně potvrdili, že orgány jsou k dispozici téměř na požádání, během pouhého týdne nebo dvou. Někteří dokonce potvrdili, že mohou poskytnout orgány „z Falun Gongu“, když vyšetřovatelé uvedli, že slyšeli, že jsou nejzdravější.

V průběhu let však New York Times pomohly komunistické straně zamést otázku zabíjení pro orgány pod koberec.

V roce 2014 strana oznámila, že ukončí používání vězňů odsouzených k smrti pro transplantace. Když novinářka New York Times, Didi Kirsten Tatlowová, obdržela informaci, že praxe neskončila a že vězni svědomí jsou stále využíváni, noviny její vyšetřování zablokovaly, jak uvedla. Krátce poté noviny opustila.

„Měla jsem dojem, že New York Times, můj tehdejší zaměstnavatel, nebyly rády, že se věnuji těmto příběhům [o zneužívání při transplantacích orgánů], a po počáteční toleranci mých snah mi to znemožnily,“ zmínila ve svědectví v roce 2019 před China Tribunal, nezávislým panelem odborníků v Londýně, který prozkoumával důkazy o nuceném odběru orgánů.

Dopad zkresleného reportování Timesů a nezodpovědného zacházení s praktikujícími Falun Gongu jako ‚nehodnými oběťmi‘ přispěl k beztrestnosti pachatelů a připravil jejich oběti o nezbytnou mezinárodní podporu.
Informační centrum Falun Dafa

Tribunál dospěl k závěru, že čínský režim skutečně odebíral orgány praktikujícím Falun Gongu a dalším vězňům svědomí ve velkém měřítku. New York Times ignorovaly jak rozsudek, tak hromady podkladových důkazů, včetně prohlášení Tatlowové.

Při nedávné konfrontaci se svou bilancí v této otázce, mluvčí New York Times sdělil Epoch Times, že noviny se věnovaly otázce „nuceného darování orgánů“ v Číně, odkazujíc na jediný článek z roku 2016 od Tatlowové, který zmínil obvinění, ale nediskutoval podkladové důkazy.

New York Times 16. srpna publikovaly článek, který opět ignoroval objem důkazů o praxi čínského režimu zabíjet vězně Falun Gongu pro orgány. Místo toho se spolehl na jediného pojmenovaného čínského výzkumníka, který sdělil, že důkazy neexistují.

Informační centrum Falun Dafa (FDIC), nezisková organizace monitorující pronásledování Falun Gongu, se ohradila proti výrazu „nucené darování orgánů“. Bylo to oxymorónní a „bizarní“ používat „slova ‚nucené‘ a ‚darování‘ ve stejném výroku“, uvedlo FDIC.

Ve své zprávě z března, která podrobně popisovala „hanebné“ pokrytí Falun Gongu novinami, se neziskovka zamýšlí nad lidským nákladem novinářské katastrofy.

„Dopad zkresleného zpravodajství deníku Times a nezodpovědného zacházení s praktikujícími Falun Gongu jako s ‚nehodnými oběťmi‘ přispěl k beztrestnosti pachatelů a připravil jejich oběti o důležitou mezinárodní podporu, což nepochybně vedlo k většímu utrpení a ztrátám na životech v celé pevninské Číně,“ konstatuje.

To neznamená, že New York Times zcela ignorovaly porušování lidských práv v Číně. Někteří tvrdí, že zaujaly zjemněný přístup.

Bezpečná kritika

Jak dokumentovalo FDIC, mezi lety 2009 a 2023 noviny zveřejnily pouze sedmnáct článků o Falun Gongu, ale více než dvě stě o otázce Ujgurů a více než tři sta o Tibetu.

Z perspektivy zájmů novin v Číně bylo kritizování porušování lidských práv v dalekém Tibetu nebo Xinjiangu považováno za relativně „bezpečné“, podle Trevora Loudona, odborníka na komunistické režimy a přispěvatele do Epoch Times.

„Jedná se o moralizování: ,Podívejte, přece za lidskými právy stojíme.‘ Ale totéž nikdy neudělají s Falun Gongem, protože by to KS Číny opravdu urazilo. Strana by na to reagovala,“ říká pro Epoch Times.

Loudon také zmiňuje, že odhalování zneužívání práv Tibeťanů nebo Ujgurů sice vzbuzuje pobouření v zahraničí, ale doma v Číně způsobuje jen malou nestabilitu, protože tyto etnické menšiny mají v centrální části Číny jen omezený vliv.

Falun Gong, na druhé straně, je „zakotven v čínské kultuře“, což mu dává okamžitou přitažlivost, jak tvrdí Loudon.

„Číňané se zítra nebudou zajímat o islám. Číňané se nebudou zajímat o tibetský buddhismus. Ale miliony Číňanů mají nějakou sympatii k Falun Gongu,“ objasňuje.

Je také snadnější pro čínský režim nalepit politické štítky na etnické menšiny – „separatisté“ na Tibeťany a „teroristé“ na Ujgury.

Číňané nemohou tvrdit, že Falun Gong jsou separatisté. Nemohou prohlásit, že jsou teroristé. Nemohou tvrdit, že jsou politicky orientovaní. Jediné, co mohou říci, je, že jsou podivní nebo šílení.
Trevor Loudon, odborník na komunistické režimy

Praktikující Falun Gongu jsou však většinou běžní Číňané, zastoupení napříč společenskými vrstvami. Jejich jediným politickým požadavkem je, aby režim ukončil pronásledování, poznamenává Loudon.

„Číňané nemohou tvrdit, že Falun Gong jsou separatisté. Nemohou prohlásit, že jsou teroristé. Nemohou tvrdit, že jsou politicky orientovaní. Jediné, co mohou říci, je, že jsou podivní nebo šílení,“ dodává.

A právě tento postoj New York Times podporovaly, jak vyplývá ze zprávy FDIC.

Doktrína angažovanosti

Spojené státy byly pomalé v reakci na rostoucí agresi komunistické strany a New York Times se ukázaly v této otázce jako méně než užitečné.

„Vědí, že na určité úrovni musí být intelektuálně čestní, ale nikdy nemohou spojit jednotlivé body a hovořit o strategických trendech,“ jak zmiňuje pro Epoch Times James Fanell, bývalý námořní zpravodajský důstojník a spoluautor knihy Embracing Communist China: America’s Greatest Strategic Failure (Přijetí komunistické Číny: Největší strategické selhání Ameriky), kterou napsal spolu s Thayerem.

Komunistická strana záměrně udržovala své konečné cíle vágní, prezentující je jako „pokojný vzestup“ a označuje se za „zodpovědnou“ mocnost. Nicméně, směr vývoje nebyl těžký k odhadnutí, tvrdí autoři.

Namísto usilování o osvobození je cílem strany překonat Spojené státy ekonomicky a vojensky, což odráží jejich snahu o dominanci, zdůrazňují.

Řeči komunistické strany o „pokojném vzestupu“ a „multipolárním“ světě, kde by Spojené státy, Čína a další národy sdílely odpovědnost za udržování pořádku, jsou podle Fanella pouze „kouřovou clonou a podvodem“.

„Vědí, že bude pouze jeden hlavní hráč,“ zmiňuje. „Chtějí být hlavní mocností ve světě. Vyjádřili to mnoha, mnoha způsoby.“

Získání vedení ve světové moci by dalo komunistické straně možnost diktovat politická a obchodní pravidla globálně, tvrdí autoři. Pax Americana, tedy americký vliv, i přes své nedostatky, umožnil určitou míru univerzálních hodnot, svobody tisku, náboženské svobody a ekonomické svobody. Na druhou stranu Pax Sinica (nadvláda Číny) pod komunistickou stranou žádnou takovou štědrost neslibuje, varují.

„Víme, jak by to vypadalo,“ říká Fanell. „Vidíme to každý den v Číně. Úplná kontrola. Systém sociálního kreditu. Státní kontrola každého aspektu vašeho života. To je, jak to vypadá.“

Není možné, aby se komunistická strana vzdala svých hegemonických ambicí, prohlásil Thayer.

Osoba, která nahradí [vůdce KS Číny], bude pokračovat v těch samých politikách, v té samé agresi, protože na konci dne je osoba mnohem méně důležitá než ideologie komunismu.
Bradley Thayer, bývalý vedoucí člen Centra pro bezpečnostní politiku

„Xi Jinping může zemřít zítra. Může zemřít dnes odpoledne, a osoba, která ho nahradí, se nevrátí ke šťastné době,“ konstatuje.

„Osoba, která ho nahradí, bude pokračovat v těch samých politikách, v té samé agresi, protože na konci dne je osoba mnohem méně důležitá než ideologie komunismu a skutečnost, že jejich moc vzrostla. A tato ideologie spojená s mocí vysvětluje jejich stále agresivnější chování na mezinárodní úrovni.“

Zvláště po pandemii covidu-19 existuje významná bipartitní shoda ve Spojených státech, že ambicím komunistické strany je třeba čelit – strategie, kterou Thayer a Fanell podporují.

New York Times však odrazovaly od toho, aby se komunistická strana považovala za nepřítele. Namísto toho noviny vznesly argumenty pro pokračující angažovanost.

Minulý rok vydala její redakční rada článek s názvem Kdo má prospěch z konfrontace s Čínou?, ve kterém rozebírala, že „zájmy Američanů jsou nejlépe chráněné důrazem na konkurenci s Čínou a minimalizováním konfrontace“ a že „povrchní odkazy na studenou válku jsou chybnou cestou“.

Politika angažovanosti, která vyprázdnila americkou výrobní základnu a pomohla přetvořit Čínu na hrozivého vojenského soupeře, „přinesla méně, než její zastánci doufali a prorokovali,“ napsala redakční rada. Argumentovala nicméně, že vztah s Čínou „stále přináší značné ekonomické výhody obyvatelům obou zemí a zbytku světa“.

Thayer nazývá tento rámec „znepokojujícím“.

Tvrdí, že doktrína angažovanosti umožnila režimu přežít krizové chvíle a zablokovala snahy o jeho svržení.

„Co zastánci angažovanosti udělali, bylo, že nás zadrželi od toho, abychom se zbavili tohoto odporného režimu,“ prohlásil.

Zájmy a nostalgie

Oddanost New York Times doktríně angažovanosti může pramenit z několika různých příčin.

Thayer obvinil noviny z „ideologické slepoty, kdy odmítají vidět povahu komunistických režimů takovou, jaká skutečně je“.

„Nemají žádné potíže s odsuzováním odporných režimů. Jsou to pouze odporné komunistické režimy, kde mají ideologickou slepotu,“ argumentuje.

Fanell poukázal na to, že New York Times mají zájem vyhnout se konfrontaci s Čínou, protože si chtějí udržet přístup na její trh.

„Domnívám se, že je to tak zřejmé,“ uvádí.

Po dlouhém zaujetí doktrínou angažovanosti je také pro její zastánce těžké přiznat, že se mýlili, míní.

„Zdá se, že jsou tak posedlí hledáním čehokoli, co by podpořilo jejich tezi.“

Existuje také pocit touhy po Číně za vlády Jianga – doby, kdy New York Times měly povoleno v Číně obchodovat a dokonce kritizovat režim do určité míry, pokud kopírovaly stranickou linii, zejména ohledně Falun Gongu.

„Nostalgie se jevila dojímavě,“ komentovala minulý rok Farah Stockmanová z redakční rady New York Times na obědě Rady pro mezinárodní vztahy na jednání ohledně Číny v New Yorku ve svém článku s názvem Sbohem zlatému věku USA-Čína. 

„Měli jsme privilegium žít v Číně během pozoruhodně svobodného a otevřeného období, učit se jazyk, navazovat přátelství, nacházet partnery, a někteří dokonce mohli vlastnit nemovitosti,“ jak sdělil ve článku Ian Johnson, který získal Pulitzerovu cenu v roce 2001 za důkladnou sérii o pronásledování Falun Gongu pro Wall Street Journal – zaměření, které ve svých pozdějších příspěvcích do New York Times již nezopakoval.

Stockmanová nepřímo přiznala, že údajní „hlavní odborníci na zahraniční politiku establishmentu“ byli zaslepeni vývojem v Číně, který „se začal ubírat směrem, jaký nečekali“, a způsobil jim ztrátu „viditelnosti, přístupu a přehledu“.

Avšak dle mnohých odborníků údajné zlaté období otevřenosti Číny bylo vždy iluzí.

Jiangova zjevná pozvánka kapitalistům, oslavovaná na stránkách New York Times, se podle Desmonda Shuma, bývalého čínského magnáta, ukázala jako klam.

„Došel jsem k závěru, že milostný vztah strany s podnikateli … byl víc než jen leninistická taktika, zrozená v bolševické revoluci, jejímž cílem bylo rozdělit nepřítele, aby ho zničili,“ napsal ve své paměti Red Roulette (Červená ruleta).

„Aliance s obchodníky byly dočasné jako součást cíle strany mít úplnou kontrolu nad společností. Jakmile jsme již nebyli potřební … my, stejně tak bychom se stali nepřítelem.“

Podle Fanella rétorika „zlatého věku“ pochází z vlastní propagandy komunistické strany, která postrádala „smysl pro realitu“. Krutosti režimu nikdy neustaly a ani se nezměnil jeho směr.

„Není překvapením, že otevřenost byla velmi široká a že režim, KS Číny, pozvala a hojně odměňovala jednotlivce, kteří se zapojili, protože režim chtěl, pokud to tak chcete nazvat, profitovat z nich, využít je, využít jejich dovednosti, jejich schopnosti, jejich kontakty, aby byl projektován pozitivní obraz [Čínské lidové republiky] a … mohlo dojít k přenosu znalostí,“ uvádí Thayer.

„Není vůbec překvapující, že jakmile byli méně potřební, otevřenost nebo clona zaklapla. Přátelskost, reciprocita, dobrácký vztah, které možná měli, pohasínaly.“

Setrvávání v kurzu

Místo čelení realitě se zdá, že New York Times se snaží znovu vytvořit iluzi „vřelých vztahů“, z níž dříve čerpaly prospěch.

Po Jiangově smrti v roce 2022 noviny zveřejnily nekrolog, který ho popisoval jako „výřečného“ a „přátelského“ politika, který „předsedal desetiletí meteoritického ekonomického růstu“.

V neobvyklém kroku se výkonný šéfredaktor listu, Kahn, osobně podílel na napsání článku – poprvé od chvíle, kdy začátkem roku převzal vedení novin.

Téměř tři tisíce slov dlouhý nekrolog byl podle Thayera ukázkou „úmyslné ignorance“, která obhajovala a přikrášlovala krvavou a podvodnou historii komunistického diktátora.

Článek vynechal klíčové aspekty Jiangova příběhu, které by „umožnily vidět ho jako toho, kým opravdu byl,“ konstatuje.

Jiangova odpovědnost za pronásledování Falun Gongu byla v článku zjemněna jako pouhá „intolerance k nesouhlasu“ a byla zakryta jedinou větou:

„Poté, co členové duchovní sekty Falun Gong obklíčili v protestu v dubnu 1999 hlavní sídlo komunistické strany, tlačil na masové zatýkání, které vytýčilo vzor pro pozdější kola represí a pro stále mocnější bezpečnostní stát.“

Zavedení označení „sekta“ je podle FDIC významné. Před více než dvěma desetiletími organizace naléhala na noviny, aby toto označení přestaly používat, nejen kvůli jeho pejorativním konotacím, ale i kvůli technické nepřesnosti. Falun Gong nevznikl jako odnož jiného náboženství, ale měl své kořeny v praxi předávané v rámci soukromé linie, podobně jako mnoho praktik, které se začaly popularizovat v 70. letech pod označením „qigong“.

Rovněž popis protestu v roce 1999 u vrcholného vedení komunistické strany byl nepřesný. Kdyby se noviny dotázaly účastníků protestu, zjistily by, že se snažili najít vládní odvolací kancelář, a byla to policie, kdo dovedl dav na ulice v okolí Zhongnanhai, kde sídlí ústředí KS Číny.

Přesto to bylo jaksi běžnou praxí v New York Times, který od roku 2019 otevřeně cílí na diasporu Falun Gongu v USA sérií útočných článků, jež podle FDIC odhalily některé z nejhorších excesů předchozího zpravodajství.

„Výrazy jako ‚tajemný‘ nebo ‚nebezpečný‘ se opakují několikrát. … Víry Falun Gongu jsou popisovány jako ‚extrémní‘,“ píše se ve zprávě FDIC.

Perzekuce Falun Gongu čínským režimem je obvykle v článcích zjednodušena jako pouhá „obvinění“ nebo „tvrzení zabarvená hysterií“, zmiňuje zpráva.

Miliony lidí uvězněných v Číně v průběhu posledních čtvrt století se náhle změnily na „desítky tisíc … v prvních letech zásahu“.

Podobně jako propaganda komunistického režimu články rovněž srovnávaly podniky založené následovníky Falun Gongu, jako je Epoch Times, s Falun Gongem samotným, i když zástupci Epoch Times vysvětlili, že společnost nemůže a nereprezentuje tuto praxi.

Rozlišení by pro New York Times mělo být snadno pochopitelné. Rodina Sulzbergerů, která noviny vede, je židovská, ale to neznamená, že noviny mluví za náboženství judaismus.

Navzdory veškerému úsilí novin v souladu se zájmy čínského komunistického režimu však komunistická strana ukázala malou vděčnost vůči New York Times.

Deník Wall Street Journal v únoru 2020 zveřejnil komentář Waltera Russella Meada s názvem Čína je skutečně nemocným mužem Asie, kde kritizoval Čínu za špatné zvládání epidemie covidu-19 a zpochybnil moc a stabilitu Pekingu.

Čínský režim protestoval proti titulku jako „rasistickému“ a odpověděl vyhoštěním tří zpravodajců z Číny.

Následující měsíc Trumpova administrativa zkrouhla počet personálu čínských státních médií v USA, čímž de facto vyhostila šedesát lidí.

Čínské úřady poté vyhostily většinu zpravodajců Wall Street Journal, Washington Post a New York Times.

Na konci roku 2021 Bidenova administrativa uvolnila omezení čínských médií v USA výměnou za to, že čínský režim vrátí víza deníku New York Times a dalším. Ale režim byl pomalý v jejich udělování. Noviny měly ke 3. květnu v Číně pouze dva zpravodaje.

Existují však náznaky, že New York Times se snaží zůstat v kurzu. Dne 16. srpna publikovaly negativní článek o Shen Yun Performing Arts, velmi populární klasické čínské taneční společnosti, kterou založili praktikující Falun Gongu v USA.

Shen Yun se stal hlavním cílem čínského režimu, od kterého čelí různým formám zasahování a sabotáže. Jejich představení pod sloganem „Čína před komunismem“ se snaží zobrazit autentickou čínskou kulturu. Některé z jejich tanečních čísel také zobrazují pronásledování Falun Gongu.

Není jasné, zda tato kampaň proti Shen Yun přinese novinám příznivější zacházení ze strany čínského režimu.

„To je povaha komunistického režimu. Jakmile získá moc, stává se mnohem chladnějším, represivnějším a bude zacházet s cizinci, dokonce i s jednotlivci, kteří byli dříve starými přáteli Číny, velmi odlišně,“ podotýká znovu Thayer.

Vzhledem k ekonomickým problémům způsobeným špatným zacházením se zahraničními podniky a také ničivým dopadem pandemie covidu-19 se režim Xi Jinpinga znovu snaží přilákat zahraniční investice.

New York Times nicméně už ochotným partnerem v tomto úsilí je, což dává Xi Jinpingovi malou motivaci poskytnout novinám větší volnost, shodují se Fanell společně s Thayerem.

„Xi Jinpingovi na New York Times vůbec nezáleží. Dobře ví, jaké mají úmysly,“ říká Fanell.

„Nemusí je ani uplácet,“ uzavírá.

–ete–