Jednou z ústředních tragédií hry je skutečnost, že mladší generace zapomněla (nebo odmítla) své pouto ke generaci starší.
Celý děj Krále Leara stojí na vztahu mezi rodiči a dětmi. Tento vztah zároveň představuje nejhlubší tragédii i největší naději celé hry. Král Lear patří k Shakespearovým nejtemnějším dramatům, přesto se v něm objevují okamžiky tiché, věrné lásky—jako vzdálené hvězdy, které ani bouřkové mraky nedokážou zcela pohltit.
Oddaná dcera
Na začátku hry se stárnoucí král Lear rozhodne zbavit se tíže koruny, „setřást ze stáří všechny starosti a povinnosti“, a plánuje rozdělit své království mezi tři dcery. Velikost jejich podílu se má odvíjet od toho, jak vroucně mu vyjádří svou lásku – čím větší důkaz oddanosti, tím větší dědictví.
Starší dcery, Goneril a Regan, se předhánějí v přehnaných prohlášeních o své lásce. Tvrdí, že je jim dražší než zrak, svoboda, zdraví, krása, čest a dokonce i život sám. Jejich slova jsou však jedovatá a jejich oči prozrazují nenasytnou chamtivost.
Stárnoucí Lear, zaslepený lichotkami, po kterých toužil, je nesmírně potěšen a štědře jim přiděluje rozsáhlé pozemky i bohatství. Poté se obrací ke své nejmladší a nejoblíbenější dceři Cordelii, očekávaje, že právě ona mu projeví lásku nejkrásnějšími slovy.
Cordelie však, znechucená falešnou servilitou svých sester, odmítne hrát tuto hru. „Miluji Vaše Veličenstvo / podle své povinnosti, ne více, ne méně,“ prohlásí, čímž svého otce rozzuří natolik, že ji vyhostí ze svého dvora.
Tato klíčová úvodní scéna spouští nejen hlavní děj hry, ale i mnoho jejích ústředních témat: slepotu, zradu, nespravedlivé utrpení a věrnost. Když Goneril a Regan získají svůj podíl království, odhalí svou pravou tvář – stanou se krutějšími a nakonec Leara dokonce vyženou z jeho vlastního domu. Zoufalý a zlomený bloudí po větrných blatech uprostřed bouře, doprovázen jen hrstkou věrných následovníků.
Zrcadlení osudů v Králi Learovi
Jednou z postav, které slouží jako protiklad ke králi Learovi, je stárnoucí hrabě z Gloucesteru – další poněkud pošetilý starý muž, který svým dětem (v tomto případě dvěma synům) nerozumí zdaleka tak, jak by měl. Gloucesterův nemanželský syn Edmund chce připravit svého bratra Edgara o dědictví a poté zabít svého otce, aby získal peníze a hraběcí titul. Edmund svého bratra falešně obviní a podaří se mu proti němu poštvat i Gloucesterovu mysl.
Gloucesterův osud rychle upadá, téměř souběžně s Learovým. Za svou věrnost králi je doslova oslepen vévodou z Cornwallu, zatímco Regan jeho utrpení schvaluje. Stejně jako Lear je i Gloucester vyhnán, aby se slepě potuloval po krajině.
V tom spočívá jedna z hlavních tragédií hry: mladá generace zapomněla (nebo odmítla) své pouto ke starší generaci, včetně závazků spravedlnosti a povinnosti postarat se o své staré rodiče. V krutém porušení přirozeného řádu a základní lidské slušnosti děti sobecky opouštějí své rodiče a nechávají je napospas osudu.
Cti otce svého i matku svou
Je sice pravda, že Lear i Gloucester jednali slepě a nerozumně a sami se velkou měrou zasloužili o svůj pád, nicméně Shakespeare je líčí soucitně, zatímco jejich nevděčné děti vykresluje tvrdě. „Cti otce svého a matku svou“ není přikázání podmíněné, jak se zdá, že nám Shakespeare sděluje. I když je otec domýšlivý, slepý, ješitný, sobecký a nemoudrý, toto přikázání stále platí.
Jestliže však selhání otců vůči dětem a dětí vůči otcům tvoří jádro melancholie této tragédie, je také pravda, že těch několik málo dětí, které zůstávají svým rodičům věrné, přináší do hry nejněžnější, nejkrásnější a nejnadějnější okamžiky.
Ve čtvrtém dějství, první scéně, narazí uprchlý Edgar na svého oslepeného otce Gloucestera. Pohled na otce v takovém stavu ho hluboce zasáhne, protože na rozdíl od Edmundových lží Edgar svého otce miluje a ctí. Slepý Gloucester, který nezná synovu pravou totožnost, ho požádá, aby ho zavedl na vysoký útes. Edgar souhlasí, aniž by odhalil svou identitu.
Edgar ví, že jeho otec hodlá spáchat sebevraždu. Proto pouze předstírá, že ho vede ke skutečnému útesu, a popisuje starci obrovskou „propast“ před nimi. Jak říká divákům: „Proč si tak zahrávám s jeho zoufalstvím? Dělám to proto, abych ho vyléčil.“ Edgar ví, že musí otci pomoci pochopit, jaký zázrak život představuje navzdory všem břemenům a strastem.
Edgar předstírá, že svého otce nechává na okraji pomyslného útesu. Gloucester skočí dopředu v domnění, že skáče vstříc smrti, ale ve skutečnosti padá na tvář. Edgar pak hraje jinou postavu – někoho, kdo našel Gloucesterovo tělo na úpatí útesu a žasne nad tím, že pád přežil.
Přestrojený Edgar mu řekne: „Nad sebou deset stěžní nedosáhne té výše, s níž jsi rovným směrem spad’. Že’s na živu, to div.“ Gloucester si tuto zkušenost vezme k srdci a říká: „Nyní se rozpomínám; ponesu již budoucně osud svůj, až zvolá sám.“
Shakespeare zde napsal jednu ze svých nejlepších scén – možná jednu z nejlepších scén v celé literatuře. Ačkoli jde o lest, Edgarovi nejde jen o otcovo tělesné blaho, ale především o jeho duchovní uzdravení. Tato scéna se řadí mezi ty nejvýznamnější, podobně jako setkání starého Priama s Achillem v Iliadě nebo okamžik, kdy Dante a Vergilius v Pekle překročí střed země a začnou znovu stoupat ke hvězdám. To jsou okamžiky, které se hluboce otiskují do naší duše, aniž bychom je dokázali přesně vysvětlit.
Cordelie a Lear
Stejně jako Gloucester našel svého věrného syna Edgara, i král Lear nakonec poznává pravou lásku své nejmladší dcery Cordelie. Ačkoliv v úvodu hry neprojevila svou náklonnost okázalými slovy, její činy dokazují, že miluje svého otce mnohem více než její prolhané sestry. „Miluji Vás něžností povinnou, ni víc ni míň.“ řekla Learovi, který její slova pochopil tak, že jde o chladnou, povinnou a omezenou lásku.
Ve skutečnosti však Cordelie miluje svého otce mnohem silněji než její sestry, protože její láska není založena jen na emocích, ale také na spravedlnosti – na vědomí, co mu dluží za dar života. To, co Lear vnímal jako formální, zákonickou povinnost, byla ve skutečnosti láska vyššího řádu, založená na pevných principech. Nebyla to přetvářka a prázdná gesta, která předvedly Regan a Goneril.
Na konci hry, když Leara prakticky všichni opustili, se Cordelie vrací spolu se svým manželem, aby mu pomohla. Je zděšena tím, jak s ním její kruté sestry zacházely. Sklání se nad nemocným, polovičně šíleným otcem a říká: “ Ó drahý otče! Uzdravení vlož tvé léky na mé rty, a dej, nech zhojím v tom políbení hoře zuřivé, jež ctným těm skráním sestry spůsobily.“
Cordelie se s otcem usmíří, než je oba znovu zajmou její sestry. Lear pak pronese jednu z nejpůsobivějších a nejdojemnějších řečí v celém Shakespearově díle:
Ne, ne, ne, ne! pojď, raděj do vězení. My dva jak ptáci v kletce budem zpívat: kdy ty mne poprosíš za požehnání, já kleče vyprosím tvé odpuštění. Tak budem žít a modlit se a zpívat a žvatlat staré pohádky a zlatým se těšit motýlkům; pak chuďasův rozprávky o novinkách dvoru slýchat. A budem s nimi sami hovořívat, kdo-li co nabyl, a kdo pozbyl; kdo je v přízni, kdo mimo přízeň; odějem se pak v tak tajuplné vzeření, co bychme se zdáli samých bohův špehy být. (př. L. Čelakovský, 1856)
I když Lear pronáší tato podivná slova v pološíleném stavu, přesto obsahují hlubokou pravdu. Skrze utrpení, odpuštění a smíření on i Cordelie dosáhli svobody, kterou jejich sestry nikdy nepoznají. Tím, že prošli utrpením, pronikli do podstaty života – už nemají co ztratit, a všechny intriky světa i politické machinace se jich více netýkají. Smrt, která je v tuto chvíli nevyhnutelná, už nemůže poskvrnit krásu jejich opětovného setkání.
Shakespearovský kritik A. C. Bradley to vystihl slovy: „Ačkoliv hrdina v jistém smyslu selhal, v jiném je nadřazen světu, ve kterém se pohybuje; jakýmsi způsobem, který se nesnažíme přesně definovat, zůstává nedotčen osudem, který ho postihl – spíše je vysvobozen ze života, než že by o něj byl připraven.“
Cordelie umírá v Learově náručí, a on ji krátce poté následuje. Konec hry je nepochybně tragický, a přesto – jak Bradley naznačuje – v Cordelii a Learovi něco tuto tragédii přesahuje. Shakespeare nám sice ponechává jen malou jiskru naděje, avšak celé vyznění hry, a zejména její závěr, naznačuje, že skutečnost není pouhým řetězcem tragédií. Jak Bradley uzavírá: „Kdybychom mohli vidět celek, a tragické události v jejich pravém kontextu, nenašli bychom je zrušené, ale přetvořené tak, že přestávají být čistě tragické.“
–ete–
Poznámka redakce: V textu byl použit překlad Krále Leara od L. Čelakovského z r. 1856.
