Goetheho putování odhaluje sílu krásy, která nás může učinit celistvými.
Na podzim roku 1786 opustil Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) Německo. Pod pseudonymem „Filippo Miller“ se sedmatřicetiletý básník nenápadně vydal přes Alpy a zahájil dvouleté putování po Itálii. Svá dobrodružství popisoval v dopisech a zápiscích v deníku, čímž čtenářům připomínal důležitost osobního prožitku krásy.
Goetheho odchod
Goethe se narodil v roce 1749 do vážené, ale skromně situované vyšší střední vrstvy. Od dětství se s chutí věnoval učení. Jako chlapec studoval gramatiku, moderní i starověké jazyky a další tehdy běžné předměty. Oblíbil si latinu a řečtinu, ale nejvíce ho přitahovala náboženská a mytologická literatura – například Tóra nebo Proměny římského básníka Ovidia. Ve své autobiografii popisuje „zvláštní zvyk učit se vždy zpaměti začátky knih“, díky čemuž získal důvěrnou znalost západního kánonu.
V letech 1765–1768 studoval práva na univerzitě v Lipsku. Učení právních paragrafů ho však nudilo a často vynechával přednášky, aby mohl navštěvovat lekce poezie. Později si sice otevřel malou právnickou praxi ve Frankfurtu, ale kvůli nezkušenosti nebyl příliš úspěšný. Po sérii sporů s otcem a vážné nemoci se Goethe nakonec rozhodl věnovat literatuře naplno. Věděl, že jeho posláním je psaní.
Ve svých 25 letech vydal začínající spisovatel Utrpení mladého Werthera, román v dopisech o mladíkovi, který se trápí neopětovanou láskou. Kniha se rychle stala jedním z nejčtenějších děl v Evropě. Popularita ho přivedla z rodného Frankfurtu do Výmaru – živého kulturního centra, kde navázal kontakty s tehdejšími významnými osobnostmi, jako byli geograf a botanik Alexander von Humboldt nebo filozof a překladatel Friedrich Schlegel.
Goetheho talentu si brzy všiml výmarský vévoda Karel August. Také díky úspěchu jeho románu ho povýšil do šlechtického stavu a Goethe se tak stal oficiálním členem německé elity – hned po šlechtě.
Vévoda jej také jmenoval tajným radou. Goethe dohlížel na znovuotevření stříbrných dolů, vedl reformy na univerzitě v Jeně, účastnil se válečného výboru a měl na starosti i plánování výmarské botanické zahrady. Ačkoliv tato správní role výrazně ovlivnila rozvoj Výmaru jako kolébky klasicismu 18. století, zároveň potlačila jeho tvůrčí svobodu. Goethe byl umělec. Politické povinnosti mu ubíraly čas na čtení, psaní a rozjímání, což v něm postupně vyvolávalo frustraci.
Goetheho vnitřní neklid odrážel ducha doby. Koncem 18. století začala osvícenská víra v rozum jako dostatečný nástroj k pochopení světa a dobrému životu slábnout. Goethe byl čím dál více rozčarovaný ze světonázoru, který upřednostňoval chladný vědecký přístup a intelektuální bádání před citovým a bezprostředním spojením se světem. Po delším přesvědčování získal od vévody souhlas k dovolené – a vydal se na jih.
Italské putování
Goetheho cesta začala v září 1786. První zastávkou byl Innsbruck, alpské město v dnešním Rakousku. Odtud pokračoval přes Brennerský průsmyk do Itálie, která byla tehdy rozdělena do několika království. Navštívil Gardské jezero, Veronu, Vicenzu, Benátky, Bolognu, Řím a Neapol a svou cestu zakončil na slunné Sicílii. Přestože o těchto historických městech a jejich památkách mnohé slyšel, sám přiznával, že jeho znalosti byly „jen prázdná jména“. Goethe toužil po osobní zkušenosti. Prohlásil se za „smrtelného nepřítele prázdných slov“ a rozhodl se pojmout cestování jako způsob sebepoznání. Jak napsal, cestování bylo prostředkem „objevit sám sebe v předmětech, které vidím“.
Během cesty psal přátelům dopisy a zaznamenával důležité momenty do deníku, z nichž později vznikla dvousvazková kniha Italská cesta, vydaná v letech 1816 a 1817. Oba svazky obsahují mnoho příkladů Goetheho hledání sebe sama – možná nejvýrazněji zachyceného při návštěvě dávno zapomenutého místa.
Setkání s majestátností
V březnu 1787 dorazil Goethe do Paesta, nenápadného a tichého místa na jihu Itálie, ležícího jižně od Neapole. Dříve řecká kolonie s názvem Poseidonia je domovem jedněch z nejzachovalejších starověkých chrámů na světě. Na rovinatém, bažinatém území obklopeném divokými květy, tichem a výhledem na italské pobřeží dodnes stojí tři monumentální stavby ze 6. a 5. století př. n. l.
Goethe byl zpočátku zklamaný: „Krajina byla stále rovnější a pustší; řídké budovy naznačovaly jen spoře obdělávanou půdu.“ Nakonec si ale začal všímat „pozůstatků chrámů a jiných památek kdysi skvělého města“, které byly příliš impozantní na to, aby je mohl přehlédnout. Kontrast s okolní vegetací byl výrazný. Chrám zasvěcený Poseidónovi se zvedal z divokých porostů – jeho 10 metrů vysoké dórské hlavice, nerovné sloupy a masivní trojúhelníkový tympanon působily hrozivě. Goethe byl ohromen a zmaten. Nedokázal pochopit tvary a struktury tohoto „nepůvabného“ a „naprosto podivného světa“. Jeho oči – a skrze ně celé jeho „vnitřní bytí“ – byly navyklé na lehkost německé architektury 18. století, která se snažila potěšit jemnými liniemi a křehkými materiály. Těžký, hrubý mramor v Paestu mu byl cizí a zneklidňující, „ne-li přímo děsivý“.
Tiché rozjímání však Goethemu umožnilo proměnit počáteční neklid v klidné ocenění. Místo mu začalo připadat příjemnější: „za méně než hodinu jsem se s ním smířil.“ Začal obdivovat tento cizí styl jako otisk národa, jehož estetické cítění se výrazně lišilo od jeho vlastního, ale který sdílel stejnou touhu po kráse – a chtěl ji oslavit stavbami, které přetrvají.
Irský filozof Edmund Burke (1729–1797) definoval majestátnost (sublime) jako směs strachu a okouzlení – sílu mnohem větší než prostá líbivost. Pro Goetheho byly chrámy v Paestu podivné a děsivé, ale zároveň působivé a přitažlivé. Byly majestátní.
V té době cestoval Goethe s Christophem Heinrichem Kniepem (1755–1825), kolegou umělcem specializujícím se na architekturu. Kniep kreslil památky, které navštívili, a poskytoval tak příteli „vzpomínkové podněty“, které si Goethe později s vděčností připomínal. Když oba hleděli na kolosální chrámy, kdysi zářivé barvami, dnes však potemnělé časem, uvědomili si, že krása se vždy vymyká popisu: „Teprve když je obcházíte a procházíte jimi, propůjčujete jim jejich pravou povahu; vdechujete jim, ne-li přímo vléváte ten pocit, s nímž architekt své dílo zamýšlel.“
Jak Goethe očekával, toto setkání se starověkými památkami prohloubilo jeho estetické vnímání. Začal přijímat prvotní a neuhlazené jako nedílnou součást krásy. Ruiny v Paestu ztělesňovaly velkolepost i jednoduchost. Byly strohé, ale zároveň majestátní. Nebyly jen symboly ztracené éry a jejího lidu – byly darem minulosti, který i po staletích umožňoval Goethemu i podobným poutníkům spojit se s tím, co nazýval „duchem doby“ – výrazem krásy vlastní určité epoše, která však odhaluje její nadčasovou podstatu. V poznávání tohoto ducha poznával Goethe sám sebe.
Návrat domů
„Jsme poutníci, my všichni, kdo hledáme Itálii,“ napsal Goethe v roce 1790, dva roky po návratu do Německa. Jakmile se vrátil, klidná pohoda cestování ustoupila hektickému tempu válečných událostí. V roce 1792 bojoval v bitvě u Valmy proti revolučním francouzským silám. Krátce nato asistoval vévodovi Karlu Augustovi při obléhání Mohuče, která byla znovu dobyta z francouzských rukou. Po dvou letech naplněných válkou se Goethe – stejně jako v mládí – znovu obrátil k literatuře. Až do své smrti v roce 1832 psal poezii, dramata i prózu. Často vzpomínal na svou cestu do Itálie, a proto se rozhodl své soukromé zápisky přepracovat a vydat.
Britsko-americký básník W. H. Auden, který přeložil Italskou cestu do angličtiny, poznamenal: „Některé cesty – a Goetheho cesta byla jednou z nich – jsou skutečně poutěmi. Italská cesta není jen popisem míst, osob a věcí, ale i psychologickým dokumentem prvního řádu.“
Když putoval krajinou a navštěvoval památky, znovu v sobě objevoval část, o níž si myslel, že ji ztratil – tvůrčího ducha, jenž nejjasněji září, když je zažehnut krásou světa.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste od nás chtěli vidět? Pošlete nám tipy nebo zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz.
–ete–
