Lev Tolstoj a jeho hledání smyslu života

Jak pouť pomohla jednomu z největších ruských spisovatelů najít duchovní naplnění.

Lev Tolstoj, jeden z nejvýznamnějších ruských spisovatelů, byl rozpolcený mezi svými povinnostmi a vnitřními potřebami – a tak opustil svůj aristokratický životní styl. Později v životě si obul ošoupané sandály a vydal se na pouť. Její výsledek ukazuje hlubokou souvislost mezi duchovním naplněním a prostotou.

Lev Tolstoj: hrabě, voják, spisovatel

Hrabě Lev Tolstoj se narodil v roce 1828 poblíž města Tula v Rusku. Svůj původ odvozoval od legendárního muže jménem Indris, který se ve 14. století přestěhoval na Ukrajinu. Indris přijal pravoslavné křesťanství, které zůstalo nedílnou součástí života jeho potomků.

Tolstého rodiče zemřeli, když byl ještě velmi malý, a vychovávali ho příbuzní společně se svými dětmi. V šestnácti letech začal studovat právo na univerzitě v Kazani, ale byl zklamán úrovní výuky. Jeho učitelé jej považovali za neochotného se učit, a tak studia předčasně ukončil, vrátil se domů a začal žít bezstarostným životem typického aristokrata.

Tento život skončil v roce 1851, kdy vstoupil do armády. Tehdy také začal psát, a jeho osobní svědectví o krymské válce (1853–1856) se stalo literárním úspěchem. Během služby napsal i několik dalších autobiografických děl.

O šest let později, ve svých 29 letech, podnikl první z několika cest do západní Evropy. Mezi mladými aristokratickými intelektuály té doby bylo běžné cestovat – činili tak i anglický básník Lord Byron či německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe. Tolstého zvláště zaujala pedagogika, o níž vedl rozsáhlé debaty s kontroverzním socialistickým teoretikem Pierrem-Josephem Proudhonem a dalšími podobně smýšlejícími mysliteli.

Po návratu domů se Tolstoj, inspirován možností využít své bohatství k boji s chudobou, pustil do zakládání sítě 13 škol pro děti nejchudších ruských rolníků. Ruská carská policie však projekt rychle ukončila, neboť se jim nelíbily politické názory hraběte. Ačkoli projekt netrval dlouho, dodnes je považován za jeden z prvních příkladů demokratického vzdělávání v moderní Evropě.

Krize na vrcholu slávy

Během návštěvy Paříže Tolstoj přihlížel veřejné popravě – něčemu, co by si na svém klidném venkovském panství nikdy nedokázal představit. Zážitek jím hluboce otřásl. Podle něj měla vláda své občany chránit, ne je veřejně zabíjet. Pokud však mohla učinit tohle, mohla podle Tolstého klidně odstranit každého. Jak později napsal v eseji o vlastenectví: „Vláda, zvláště taková, která má vojenskou moc, je tou nejnebezpečnější organizací, jaká může existovat.“

Následující desetiletí pak věnoval intenzivnímu přemýšlení o roli státu, povinnostech občanů a odpovědnosti bohatého a šlechtického vlastníka půdy, jakým byl on sám. Tolstoj byl člověk extrémů – odmítal hledat rovnováhu někde uprostřed. Přemítal, zda má i nadále žít jako aristokrat, zatímco kolem něj vládne chudoba, nebo zda se má tohoto života vzdát a odejít hledat prostší a možná naplněnější existenci.

Zlom nastal kolem roku 1880. V té době byl Tolstoj jedním z nejuznávanějších autorů na světě. Jeho dvě vrcholná díla – Vojna a mír a Anna Kareninová – mu zajistila celosvětovou slávu. Za pozlátkem statku a brilancí jeho prózy se však skrýval člověk na pokraji zhroucení. Nakonec se rozhodl rozdat svůj majetek. Také prohlásil, že jeho publikovaná díla by měla patřit veřejnosti. Jeho manželka, Sofie Andrejevna Behrsová, však kvůli obavám o finanční budoucnost jejich třinácti dětí zajistila autorská práva ke všem knihám vydaným před rokem 1880. Její krok odvrátil bankrot a zachránil rodinný statek.

V díle Zpověď, napsaném právě v tomto bouřlivém období, Tolstoj popisuje svůj vnitřní zápas. Kniha začíná východní bajkou o drakovi ve studni. Muž je pronásledován a spadne do studny, kde přebývá drak. Zachytí se větvičky, kterou však ohlodávají dvě myši. Muž nakonec spadne přímo do dračí tlamy. Než se tak ale stane, všimne si několika kapek medu na listu větve. Ochutná je – a i přes blížící se smrt se cítí spokojený. V Tolstého verzi už však med není sladký. Kapky představují lásku k rodině a psaní. „Snažím se sát med, který mě dříve utěšoval,“ napsal, „ale už není sladký.“ Smrt hraběte děsila a všechno ostatní se mu proto zdálo bezvýznamné.

Tolstoj přiznal, že jeho odpovědí na tuto existenciální krizi bylo jednoduše „držet se – navzdory absurditě“. Zároveň si ale uvědomil, že život je beznadějný a absurdní „bez Boha“. Svět s Bohem je podle něj světem naděje, v němž život přesahuje smrtelnost. Ale může si Tolstoj být Boží existencí vůbec jistý? Aby utišil své pochybnosti, vydal se hrabě na pouť, která mu změnila život.

Tolstého pouť

Lev Tolstoj byl člověk s hlubokou citlivostí a o náboženství se zajímal už od mládí. Od chvíle, kdy během studií na vysoké škole ztratil víru a stal se ateistou, zůstával jeho zájem spíše pasivní. Jak napsal ve Zpovědi: „Ve svých osmnácti letech jsem už nevěřil ničemu z toho, co mě učili.“ Přemýšlel o Bohu spíše intelektuálně, nebo jen slepě následoval rodinné zvyklosti – nikdy však nedošel k vědomému a osobnímu potvrzení víry. Zdálo se, že právě teď ten čas nadešel.

Dne 10. června 1880 se Tolstoj pěšky vydal do kláštera Optina Pustyň, známého poutního místa vzdáleného 33 hodin cesty. Aby ho nikdo nepoznal, převlékl se za rolníka. Vědomě se vzdal veškerého pohodlí, na které byl zvyklý, a putoval pěšky po celé dny. Zastavoval se ve vesnicích, kde rozmlouval s prostými rolníky, žebráky a dalšími poutníky, kteří stejně jako on hledali oživení svého duchovního života.

Četl Bibli, modlil se a sdílel chléb s lidmi, kteří ztělesňovali pokoru a prostotu – dvě vlastnosti, s nimiž se jen zřídka setkával v okázalých sálech svého panství. V klášteře se setkal se „starci“, staršími duchovními s hlubokou znalostí ruské pravoslavné tradice, kteří mu sdíleli osobní svědectví o skutečně oddaném životě.

Pouť nebyla snadná. Tolstoj měl málo jídla i vody a trpěl bolestivými puchýři. Přesto se při setkávání s obyčejnými lidmi nad ním konečně rozplynul závoj privilegovanosti, který ho celý život obklopoval. Chůze se pro něj stala duchovním cvičením, způsobem, jak si prostřednictvím dobrovolného strádání osvojit sebekázeň. Umožnila mu poznat, že i v naprosté chudobě mohou lidé vést smysluplný život: „Tito lidé celý život těžce pracovali a byli méně nespokojení než bohatí.“ Snášeli „nemoc a utrpení bez otázek a odporu – pokojně, s pevným přesvědčením, že tak to má být, že to ani nemůže být jinak, a že je to dobré.“ Přestože život na panské usedlosti byl nesrovnatelně pohodlnější, zcela mu chyběl smysl pro společenství, který dával lidem účel a opravdové naplnění.

Obnovená víra

Na konci této zkušenosti Tolstoj dospěl k přesvědčení, že náboženské společenství může vzkvétat kdekoli – i bez oficiálního schválení církevní autority a podpory bohatých patronů. Začal se distancovat od ruské pravoslavné církve, neboť podle něj příliš odbočila od původního učení Ježíše Krista, jak je obsaženo v evangeliích. Svůj závazek žít duchovní život si však zachoval pevně.

Na rozdíl od socialistických myslitelů, s nimiž se setkal v západní Evropě – kteří popírali Boha, redukovali člověka na tělo a zlehčovali spiritualitu jako nástroj politické manipulace – Tolstoj věřil, že lidská bytost je přirozeně náboženská a že každé společenství, které chce dlouhodobě přežít a být svobodné, musí být založeno na náboženské etice. Pro Tolstého a jemu podobné křesťany tato etika mimo jiné zahrnovala modlitbu jako způsob komunikace s Bohem a upřednostňování ducha před tělem.

Kromě odmítnutí organizovaného náboženství Tolstoj také důrazně vystupoval proti státní moci a válce. Přijal za své přikázání milovat bližního jako sebe sama a stal se zastáncem nenásilí. Tyto postoje pro něj sice nebyly nové, ale právě pouť mu dodala přesvědčení, aby je konečně začlenil do svého soukromého i veřejného života. Ve své knize Boží království je ve vás (1894) představil vizi společnosti založené na nenásilí, soucitu a duchovní nezávislosti. Napsal:

„Že tento společenský řád – s bídou, hladomory, věznicemi, šibenicemi, armádami a válkami – je pro společnost nezbytný; že by po jeho zničení následovala ještě větší pohroma; to vše tvrdí jen ti, kdo z tohoto uspořádání profitují, zatímco ti, kdo jím trpí – a jich je desetkrát víc – si myslí a říkají přesný opak.“ (volný překlad)

Tolstého jedinečné spojení křesťanství a avantgardní politické filozofie z něj udělalo terč carského dvora i Ruské pravoslavné církve, která ho v roce 1901 exkomunikovala. Ke konci života se jeho duševní rovnováha opět narušila a vnitřní rozervanost se vrátila. Ve svých 82 letech jednoho chladného zimního večera potají uprchl z domova. Měl špatné zdraví a o den později zemřel na zápal plic.

Tolstého poselství

Ačkoli byl Tolstoj křesťan, hodnota jeho příběhu je univerzální. Když čelil duchovní krizi, nespokojil se pouze s psaním nebo intelektuálními úvahami. Ty byly důležité, ale věřil také, že duchovní kultivace musí zahrnovat aktivní úsilí, které zapojuje celého člověka – tělo, mysl i ducha.

Obul ošoupané sandály, chodil s minimem jídla a vody a dobrovolně snášel útrapy, které s poutí nutně přicházely. Naslouchal mužům a ženám, jejichž víra byla prostá, ale celistvá – nezkažená pochybnostmi ani svázaná aristokratickými zvyklostmi. Ať už byly jeho teologické a filozofické postoje jakkoli hodnotné, Tolstoj nám připomíná, že právě prostota často lépe napomáhá duchovnímu naplnění.

Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Zašlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz

–ete–