Když Marka Twaina potkaly drobné náhody, zamýšlel se, zda za nimi nestojí nějaká mystická síla.
Dva přátelé na sebe narazí na naprosto nečekaném místě a oba zvolají: „Jaká to náhoda!“ Podobné shody okolností a zvláštní události dodávají životu na barvitosti a jedinečnosti.
Ve své krátké povídce Duševní telegrafie znovu Mark Twain vypráví o několika případech, kdy se jeho myšlenky nebo činy záhadně shodovaly s děním kolem něj.
Něco duševního
První událost, kterou Twain popisuje, se odehrála při jeho cestě s přítelem Georgem W. Cablem, kdy společně vedli kampaň. V Montrealu se zúčastnili slavnostního přijetí na jejich počest. Twain a Cable stáli v místnosti a zdravili dlouhou řadu mužů a žen. Podávali si ruce s příchozími. Twain poznamenal: „Mám teleskopický zrak a brzy jsem mezi davem neznámých tváří poznal jednu známou.“
S překvapením a radostí si vzpomněl, že zná paní R z Carson City v Nevadě. Nemohl se dočkat, až ji přivítá. Jenže jak řada postupovala, nikdy se neobjevila.
Později, když se ubíral do přednáškového sálu, mu někdo řekl, že na něj čeká přítelkyně. Když vešel do místnosti, okamžitě paní R poznal a vyřkl: „Poznal jsem vás hned, jak jste se dnes odpoledne objevila na recepci.“ Ona ho ale ujistila, že právě dorazila a na recepci vůbec nebyla.
Twain z toho usoudil, že na něj musela myslet, i když on na ni zrovna nemyslel. Její myšlenky podle něj „přeletěly míle vzduchem“ a přinesly s sebou „jasný a příjemný obraz její podoby“. Tento přelud nazval „duševní telegrafií“ – ovlivnil jeho mysl natolik, že ji opravdu spatřil ve své vizi.
Pouhá náhoda
Další událost, kterou si Twain vybavuje, se týkala jak dopisu, který poslal, tak dopisu, který obdržel.
V Paříži ho zničehonic napadlo, že by mohl vyrazit na přednáškové turné „k protinožcům a na okraj Orientu“. Netušil, odkud se ta myšlenka vzala, ale přesto napsal svému příteli Henrymu M. Stanleymu s návrhem, že by chtěl přednášet v Austrálii.
Stanley mu odpověděl, že by měl kontaktovat jistého pana R. S. Smythea. A tak Twain 3. února napsal panu Smytheovi dopis, v němž vyjádřil přání uspořádat přednáškové turné po Austrálii. Dopis odeslal 6. února. O tři dny později, 9. února, obdržel dopis od pana Smythea – datovaný 17. prosince –, v němž mu Smythe oznamoval, že by Twainovi rád nabídnul přednáškové turné v Austrálii.
Twaina tato shoda naprosto ohromila a pomyslel si, že dopis musel „proletět kolem [něj] na cestě do Ameriky a zpět a zanechal [mu] přitom náznak svého obsahu“.
Ve svých četných příbězích plných náhod Twain zdůrazňuje jednu z podivuhodných vlastností života – jeho schopnost překvapovat nečekaným způsobem. A i když mohou být některá překvapení problematická, ve své podstatě jsou dobrá. Tuto schopnost považuje za pozitivní. Náhody přinášejí do života napětí a dobrodružství.
Twain zdůrazňuje mimořádnou vzácnost náhod, podobně jako Vladimir Nabokov ve Smíchu ve tmě, kde s jemnou ironií poznamenává (volný překlad): „Jeden muž kdysi ztratil diamantový manžetový knoflíček v širokém modrém moři. O dvacet let později, přesně na den – byl to prý pátek – snědl obrovskou rybu. Ale žádný diamant v ní nebyl. A právě to mám na náhodách nejradši.“
Náhoda je sama o sobě nepředvídatelná, a právě tím přináší vzrušení a dobrodružství za každým rohem. Lidé možná říkají, že se stalo „pouhou náhodou“, ale náhoda v sobě skrývá mnohem víc vzrušení než jen prosté překvapení.
Máte námět na téma z oblasti umění a kultury? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
