Dětský román Kennetha Grahama Vítr ve vrbách sází na jednoduché zvířecí postavy, aby vykreslil lidskou touhu po dobrodružství i po domově.
Přestože je dětský román Kennetha Grahama Vítr ve vrbách v mnoha ohledech milostným vyznáním domovu, zároveň upozorňuje na napětí mezi láskou k domovu a potřebou vydat se na toulky. Stejně jako nám prospívá mít kolem sebe komunitu, může nám prospěch přinést i objevování nových míst a lidí. Příběh uznává hodnotu cestování – ale s dodatkem: stejně jako všechno dobré, i putování by mělo mít své meze.
Kniha vyšla roku 1908 a sleduje příhody Krtka, Krysy, Jezevce a Žabáka, z nichž každý má k domovu jiný vztah a různou míru touhy po změně a dobrodružství. Velká část románu sleduje Žabákovy eskapády, během nichž se jeho přátelé snaží pomoci mu zkrotit jeho divokou a bezhlavou touhu po nových zážitcích. Právě u Žabáka je tato touha dovedena do extrému – a s tím i potřeba stability a pevnějšího vztahu k domovu. Naopak Krtek je příkladem postavy, která roste, když se vymaní ze svého podzemního úkrytu a vykročí do světa – tak jako jsme k tomu občas voláni i my.
Přestože prospěch z domova a z cestování se vzájemně vylučuje, oba tyto impulzy odrážejí dvě silné a oprávněné potřeby: potřebu stability a zakořenění a potřebu opustit komfortní zónu a setkat se s novými lidmi a myšlenkami.
Grahame dává najevo, že neexistuje univerzální odpověď na to, jak vyvážit touhu po teple domova s touhou po dobrodružství. Naplněný život může mít mnoho podob – každá jedinečná pro danou postavu.
Zároveň připomíná, že cesty a výpravy mají svůj čas a své místo; máme naslouchat volání světa tehdy, kdy je to skutečně na místě – ne jen proto, že to dělají ostatní. A když už to volání přijde, neznamená to, že opouštíme sami sebe – právě naopak, začínáme být tím, kým skutečně máme být.
Cesta různými směry
Román začíná pohledem Krtka, který se rozhodne vyslyšet volání světa a opustit svůj bezpečný domov. Pro tak opatrnou a bázlivou povahu je to čin nečekaně impulzivní – a přesto z něj vzejde dlouhý pobyt u Krysy v jejím útulném příbytku u řeky. Tímto úvodem nám Grahame naznačuje, že vstoupit do neznámého světa může být přínosné.
Krtek si postupně zvyká na život u řeky a Krysa ho učí veslovat. Když se později sám odváží do Divokého lesa, narazí na své meze. Nakonec však pocítí, že se v něm něco změnilo: začne vnímat krásu přírody, u vody se cítí svobodněji a objevuje nové zdroje radosti. Na konci příběhu ho Jezevec pochválí za jeho vynalézavost – a z někdejší bázlivé postavy se stává opora svých přátel.
Čtyři hlavní postavy románu – byť spojeni přátelstvím – se nacházejí v odlišných fázích vývoje a každá má jinou povahu. I proto pro každého z nich vypadá ideální domov jinak.
Jezevec je od přírody samotář a drží se stranou společnosti – nikoli však zatrpkle. Jeho obydlí je starobylé a pevně zakotvené, stálo tu dávno před jeho narozením a přečkalo celé generace. Užívá si klidu, stálosti i přirozeného respektu ostatních. Je doma spokojený a necítí potřebu vydávat se do širého světa.
Krysa je po většinu příběhu z knihy rozvážná a rozumná. Nevyhledává nebezpečí, ale s potěšením objevuje krásy přírody při tichých plavbách po řece. Má cit pro hlubší souvislosti a vnímá jednotlivé životy jako propojené části většího příběhu. Hledá skrytý smysl věcí a skládá verše inspirované krásou světa kolem.
Jednoho dne se Krysa setká s Námořnickou Krysou a zachvátí ji touha po životě cestovatelky, která brázdí širý svět. V návalu vzrušení se začne připravovat na odjezd. Krtek si však všimne, že se jeho přítelkyně změnila – její oči už nejsou takové, jaké si je pamatoval. Uvědomí si, že to není opravdové volání, jako u tažných ptáků, ale spíše neklid a ztráta vnitřního klidu. Připomene jí krásu domova a povzbudí ji, aby znovu psala své verše. A tato slova vrátí Krysu zpět k sobě samé.
Zatímco kniha začíná úspěšným vykročením jedné postavy z domova, postupně se přesouvá k příběhu Žabáka, který bezhlavě následuje každý svůj rozmar a vrhá se za každým klamným dobrodružstvím. Na rozdíl od Jezevcovy stálosti a vyrovnanosti zapomíná na svůj přepychový, pohodlný domov i na všechno dobré, co má. Vidí spíš to, co mu chybí. Jeho posedlost automobily ho – na rozdíl od Krtka – zavede na marnou cestu za naplněním mimo jeho přirozený svět. Žabákův příběh připomíná Odyssea – jenže takového, který je až příliš spokojený sám se sebou a neustále se vyhýbá potížím, do nichž se přitom sám zaplétá.
Když se Žabák opakovaně a divoce vyvléká z nebezpečných situací – uprchne z vězení, přeskakuje z vlaku na říční člun – začne v něm nakonec klíčit touha po domově. Když se vrátí, zjistí, že jeho dům ovládla stvoření z Divokého lesa. Podobně jako Odysseus po návratu do rodné Ithaky musí i Žabák dobýt svůj domov zpět – a to s pomocí přátel, kteří mu připomenou, jak důležité je mít se o koho opřít.
Na rozdíl od Krtka se Žabák proměňuje ve chvíli, kdy si znovu uvědomí hodnotu svého domova a znovu v něm nalezne své místo. Na konci knihy jsou všichni čtyři přátelé „úspěšně zkroceni“ – každý z nich žije tak, jak je mu vlastní.
Touha má mnoho podob
Jak poznamenal Chris Wheeler ve svém článku „Co šeptá vítr: Zkoumání touhy ve Větru ve vrbách“, kniha se zabývá třemi různými podobami touhy. Nejvýraznější z nich jsou touha „zůstat doma“ a touha „vydat se do světa“. Wheeler píše:
„Tyto dvojí touhy jsou nám všem společné. Touha odejít, touha zůstat – svádějí v nás boj, jaký znají jen ti, kdo žijí v napětí mezi putováním a domovem. Jsme usazeni na místě, které má být naším domovem, ale je narušeno naší svévolí.“
Krtek ukazuje, že toto napětí lze částečně překonat: když na čas opustí domov, po návratu jej vidí novýma očima – a začne si uvědomovat to, co už dlouho nevědomky patřilo k jeho životu. Jak Grahame obrazně naznačuje, domov pro něj představuje „kotvu v lidské existenci“. Přesto však cítí, že byl na čas volán do světa na povrchu – a že se nyní má „vrátit na širší jeviště“ své nově nalezené komunity, ke „slunci a vzduchu a všemu, co mu bylo nabídnuto“.
Třetí touha, která drží pohromadě předchozí dvě, je touha po věčném domově – takovém, který by spojoval stálost s nekončícím dobrodružstvím. Právě toto volání žene Krysu k hledání věčné krásy v přírodě. Vnímané okamžiky krásy chápe jako útržky písně, kterou na zemi nikdy neuslyšíme celou. Jako skutečný básník pomáhá Krysa Krtkovi – v jednom klíčovém okamžiku – vnímat krásu a prožívat úžas i posvátné okouzlení, když spolu tiše plují po řece. Krysa šeptá: „To je to místo z mého písňového snu, místo, které mi hudba přinesla… Tady, na tomto posvátném místě, tady, pokud někde, jistě nalezneme Jeho.“ (volný překlad)
Neschopni plně popsat své setkání s krásou, oba přátelé mají pocit, že se setkali s velkou Přítomností, která v nich vyvolává „touhu, jež bolí“. Krysa intuitivně cítí, že tuto touhu nelze v tomto světě naplnit.
Vidíme, že naše snahy naplnit tuto touhu nás přibližují k hlubšímu pochopení toho, k čemu jsme byli stvořeni. Wheeler píše:
Grahame nám zde odkrývá přítomnost Někoho, kdo přesahuje tyto zvířecí postavy – Někoho, kdo je nejen chrání a udržuje, ale kdo tvoří nepředstavitelnou krásu, aby je k sobě přitáhl. Tímto Někým jim je na rozloučenou darována milost zapomnění – aby si nenechali v paměti nejsilnější touhu, jakou kdy zakusili, a netrýznili se steskem po nebeské skutečnosti. Plnost té touhy se z jejich mysli vytratí – a zůstane po ní jen šepot v rákosí.
Uprostřed všech těchto tužeb, když nám hrozí, že podlehneme prázdnotě a bolestnému stesku, můžeme najít obnovu a klid ve vděčnosti. Právě naši přátelé nám mohou připomenout krásu našeho života, kterou jsme dočasně přehlédli. Mohou nám pomoci znovu se zorientovat a přivést nás zpět k sobě, když se ztratíme v porovnávání s ostatními. Takto ukotveni – i když v srdci toužíme po něčem přesahujícím nás samotné – se můžeme pokusit vést naplněný život, ať už doma, nebo ve světě.
Máte tip na kulturní téma? Zašlete nám své návrhy na e-mail: namety@epochtimes.cz
–ete–
