Dnes patří kavárny k neodmyslitelné součásti městského života. Jsou místem pracovních schůzek, četby, odpočinku i společenských setkání. Jejich historie je však mnohem starší, než by se mohlo zdát. První kavárny nevznikly v Evropě, nýbrž na Blízkém východě, kde se staly centry společenského života již v 16. století. Káva se do Evropy dostala skrze obchodní stezky stejně jako mnoho dalších exotických rozmarů. S příchodem kávy začaly postupně vznikat i první podniky, které ji začaly podávat hostům.
Africké kořeny
Původ kávovníku je díky moderní botaniky poměrně dobře znám. Druh Coffea arabica vznikl v horských oblastech jihozápadní Etiopie. Odtud se znalost jeho plodů postupně šířila přes Rudé moře do Jemenu. Obyvatelé Arabského poloostrova začali kávová zrna cíleně pražit a připravovat z nich nápoj podobný tomu dnešnímu.
Legendy připisují objev kávy etiopskému pastevci Kaldiovi, který si údajně všiml neobvyklé energie svých koz po požití plodů kávovníku. Přestože se příběh stal součástí tamějšího folklóru, nejstarší doložené písemné zmínky o pití kávy pocházejí až z 15. století a jsou spojeny především s jemenskými súfijskými řády.
Súfijští mystikové využívali kávu jako prostředek, který jim pomáhal překonávat únavu během dlouhých nočních modliteb a meditací. Nápoj označovaný arabským slovem qahwa se postupně rozšířil mezi učence, obchodníky i poutníky. Káva se tak začala roznášet po arabském světě. Významným centrem obchodu se stal jemenský přístav Mokka, jehož jméno je dnes synonymem kvalitní kávy po celém světě.
Rozvoj samotného pěstování kávy byl úzce propojen s obchodními sítěmi islámského světa. Arabští obchodníci dlouhou dobu pečlivě střežili monopol na vývoz kávy. Zrna určená k exportu byla často předem spařena nebo jinak upravena tak, aby nebylo možné vypěstovat nové rostliny mimo Arabský poloostrov. Díky tomu si Jemen udržoval po několik století dominantní postavení na světovém trhu.
První kavárny se objevily v Mekce a Istanbulu
Společně s rostoucí oblibou kávy vznikla také potřeba míst, kde bylo možné nápoj připravovat a podávat širší veřejnosti. Za první skutečné kavárny lze považovat podniky otevřené v Mekce během první poloviny 16. století. Kavárny se rychle staly místem společenského života. Lidé zde nejen pili kávu, ale také diskutovali o náboženství, obchodě, literatuře i aktuálních událostech. V mnoha ohledech představovaly zcela nový typ veřejného prostoru.
Jejich rostoucí popularita však současně vzbuzovala nedůvěru některých náboženských i politických autorit. Někteří považovali kávu za omamnou látku, jiní kritizovali samotné kavárny jako místa, kde se lidé scházejí bez kontroly státní moci s nekalými úmysly. V roce 1511 dokonce tamní místodržitel na krátkou dobu pití kávy zakázal. Tento zákaz však nebyl potvrzen nejvyššími náboženskými autoritami v Káhiře a brzy byl zrušen.
Káva se postupně rozšířila dále po arabském světě až do Osmanské říše. Konstantinopol, dnešní Istanbul, se stala jedním z nejvýznamnějších center této nové kultury. Dle dosavadního bádání kolem roku 1554 otevřeli dva obchodníci původem z Damašku první velkou veřejnou kavárnu ve čtvrti Tahtakale, a tím inspirovali celou řadu dalších obchodníků k založení svých vlastních podniků.
Káva dobývá Evropu
Do Evropy pronikala káva několika cestami. Nejvýznamnější roli hráli benátští obchodníci, kteří udržovali intenzivní kontakty s Osmanskou říší, ať už byly náboženské vztahy jakékoliv. Již během 16. století se káva objevovala v Benátkách jako luxusní dovozové zboží určené především bohatším vrstvám společnosti. První evropské kavárny vznikaly na přelomu 16. a 17. století.
V průběhu 17. století začala spotřeba kávy rychle růst. Důležitou roli sehrály evropské obchodní společnosti, především Nizozemská východoindická společnost, která získala živé sazenice kávovníku a založila rozsáhlé plantáže na Jávě. Tím byl prolomen dlouholetý arabský monopol a káva se stala dostupnější.
Současně vznikaly nové obchodní trasy propojující Asii, Afriku a Evropu. Káva se postupně proměnila z luxusního zboží ve stále běžnější součást městského života.
Kavárny mění evropskou společnost
Kavárny postupně získaly vliv nikoliv jako pouhá místa pro konzumaci kávy, nýbrž i jako centra společenského života. V Anglii se první kavárna otevřela kolem roku 1650 v Oxfordu. O dva roky později vznikla první londýnská kavárna a během několika desetiletí jich ve městě fungovaly stovky.
Londýnským kavárnám se někdy přezdívalo „penny universities“ – univerzity za jednu penci. Za cenu jednoho šálku kávy v nich totiž mohl návštěvník poslouchat přednášky, diskutovat s učenci, obchodníky i politiky nebo získávat nejnovější informace z domova i zahraničí.
Každá kavárna si postupně vytvářela vlastní okruh stálých hostů. Některé navštěvovali především obchodníci, jiné právníci, spisovatelé, lékaři nebo námořníci. Právě z prostředí londýnských kaváren vyrostla řada významných institucí. Slavná anglická pojišťovna Lloyd’s vznikla z pravidelných setkání obchodníků v kavárně Edwarda Lloyda na konci 17. století. Podobně se v kavárnách rozvíjel obchod s cennými papíry, z něhož později vznikla londýnská burza.
Také ve Francii se kavárny rychle staly významnou součástí městského života. Pařížská Café Procope, založená roku 1686, hostila řadu představitelů osvícenství. Scházeli se zde Voltaire, Denis Diderot, Jean-Jacques Rousseau i další významní myslitelé. Kavárna se stala symbolem intelektuální kultury, která spoluutvářela prostředí předcházející Francouzské revoluci.
Vídeňská kavárenská kultura
Po dlouhou dobu se tradovalo, že první vídeňskou kavárnu založil po druhém obléhání města v roce 1683 polský kurýr a obchodník Jerzy Franciszek Kulczycki, který měl využít pytle s kávou zanechané ustupující osmanskou armádou. Jedná se však spíše o pouhou legendu. Nejstarší doložené povolení k provozování kavárny ve Vídni získal roku 1685 arménský obchodník Johannes Diodato, který patřil k obchodníkům propojujícím habsburskou monarchii s osmanským světem.
Vídeňské kavárny se během 18. století rychle staly součástí městského života. Jejich charakter se však odlišoval od anglických či francouzských podniků. Zatímco londýnské kavárny sloužily především jako místa obchodních schůzek či debat, ve Vídni lidé chodili do kaváren odpočinout si. Hosté zde mohli celé hodiny číst domácí i zahraniční tisk, psát korespondenci, diskutovat nebo jen pozorovat dění kolem sebe.
Vídeňský model ovlivnil také další města střední Evropy. V Praze, Brně, Lvově, Budapešti i dalších centrech monarchie vznikaly podniky inspirované stejnou představou kavárny jako místa otevřeného vzdělanosti, kultuře a společenskému životu. Tato tradice se v mnoha městech udržela až do současnosti a vídeňská kavárenská kultura byla v roce 2011 zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Byť dnešní kavárny fungují v odlišném světě než jejich předchůdci před půl tisíciletím, jejich podstata zůstává překvapivě stálá. Nad šálkem kávy se stále odehrávají pracovní schůzky, přátelská setkání či debaty a kavárny dodnes zůstávají jedním z nejrozšířenějších a nejpopulárnějších typů podniku vůbec.
