Poezie je zdrojem empatie a povzbuzení i v těch nejtemnějších chvílích.
Několik měsíců poté, co moje žena zemřela na mozkové aneurysma – je to už více než dvacet let – jsem nacházel útěchu v poezii. Básně jako Elegie pro Jane od Theodora Roethkeho, věnovaná jedné z jeho studentek, Nech mě jít (Let Me Go) a Pamatuj (Remember) od Christiny Rossettiové pro mě už nebyly abstraktními pocity z nějaké literární antologie. Naopak, odrážely pocity mého srdce.
V posledním půlstoletí výzkumy potvrdily to, co naši předkové instinktivně věděli: poslech a čtení poezie může přinášet útěchu, naději a sílu v dobách utrpení a tísně. Článek Gretchen Schmelzerové z roku 2024 s názvem „Léčivá síla poezie“ je jen jedním z mnoha na internetu, které se věnují terapeutické síle básní. Shrnuje některé hojivé účinky poezie těmito slovy:
„Poezie vytváří vlastní jazyk propojení a souhvězdí. Poezie může nějakým způsobem působit jako jakási jemná pavučina vláken nebo stehů, které mohou spojit hlavu, srdce a minulost. Poezie může utkat zcela novou látku nebo zachytit staré, zapomenuté stehy.“
Starodávná terapie
V anglicky mluvících zemích bylo 19. století vrcholným obdobím poezie, která byla psána právě proto, aby přinášela útěchu truchlícím čtenářům. Vysoká úroveň gramotnosti, hojnost tištěných materiálů a absence elektronických zábav učinily z tehdejších mužů a žen vášnivé milovníky psaného slova. Bývalo běžnou praxí, že se rodiny večer scházely a nahlas si četly příběhy a básně. Noviny a časopisy té doby běžně otiskovaly poezii a děti se ve školách básně učily nazpaměť a recitovaly je.
Spolu s tímto sdíleným zájmem o poezii však chyběla lékařská péče a léky, které dnes považujeme za samozřejmé. Pro naše ne tak dávné předky byla běžná úmrtí při porodu i vysoká dětská úmrtnost, a infekční nemoci, které jsou dnes vzácné nebo léčitelné – jako tuberkulóza, zápal plic či sepse – tehdy často přinášely smrt přímo do domu.
Chyběly také sociální záchranné sítě. Když otec pěti dětí přišel o práci v továrně nebo když farmářská rodina čelila suchu a zkáze, situace byla zoufalá.
Básníci té doby proto často nabízeli slova, která měla posílit srdce a poskytnout čtenářům emoční úlevu. Ačkoliv dnes mohou tyto básně některým připadat sentimentální nebo přehnaně dojemné, musíme mít na paměti ostrý rozdíl mezi tehdejšími a dnešními životními podmínkami.
Zde je jen několik z těchto veršů – dnes už často málo známých – které tehdy působily jako lék.
Vzpomínky na lásku
Stejně jako dnešní poradci pro pozůstalé připomínali básníci svému publiku, aby si vážili vzpomínek na zesnulé blízké, aby oplakávali jejich odchod, ale zároveň vzpomínali a oslavovali jejich dobrotu. Irský básník William Allingham (1824–1889) v této krátké básni podpořil spojení mezi živými a mrtvými, a vyjádřil krásu ukrytou ve vzpomínce na společně prožité chvíle (všechny následující verše uvádíme ve volném překladu, který se snaží zachytit význam, tón i styl originálních básní – pozn. překl.):
Žádný pohřební smutek, moji drazí, až odejdu,
Žádné zírání na tělo, slzy, černý šat, tíseň hřbitova;
Myslete na mě jako na někoho, kdo ustoupil do šera –
Stále váš, vy moji; vzpomínejte na to nejkrásnější
Z našich společných chvil – a na zbytek zapomeňte;
A tak, až za mnou přijdete, buďte jemní.
V delší básni Nech mě jít, která bývá připisována Christině Rossettiové (1830–1894, ačkoli její autorství není doloženo, nacházíme podobné pocity. Například v těchto verších:
Posteskej si trochu, ale ne dlouho,
a neskloň hlavu v žalu nízko.
Vzpomínej na lásku, co jsme sdíleli,
posteskej si – a nech mě jít.
Nabízí také radu, kterou by terapeuti jistě ocenili:
Když zůstaneš sám a s těžkým srdcem,
zajdi za přáteli, co jsme znali.
Směj se všemu, co jsme dělali spolu,
vzpomeň si – ale nech mě jít.
Zármutek u katedry
Stejně jako naši dnešní poradci a psychologové chápali básníci viktoriánské éry, že utrpení může být učitelem pro ty, kdo jsou dost moudří, aby naslouchali jeho lekcím. V básni Zármutek nám irský básník Aubrey de Vere (1814–1902) říká, abychom přijímali trápení, které „seslal Boží posel“, s „mramorovým klidem duše“, a končí takto:
Zármutek má být –
jak radost: vznešený, klidný, vyrovnaný;
ten, jenž očišťuje, pozvedá, osvobozuje.
Silný, by pohltil starosti dne,
a pozvedal myšlenky – vážné, hluboké, trvající až do konce.
Báseň Po cestě amerického básníka Roberta Browninga Hamiltona (1880–1974) předává lekce zármutku přímočařeji, ve formě tichého a rozjímavého poznání (volný překlad):
Šel jsem míli s Potěšením,
celou cestu mluvila,
však moudřejší jsem nezůstal
po všem, co pověděla.
Šel jsem míli se Zármutkem,
a neřekla ani slovo;
… ó, kolik věcí naučila mě,
když Zármutek šel vedle mě.
Ačkoli Hamilton tuto báseň publikoval v roce 1915, její pohled na svět odpovídá době, do níž se narodil. Potěšení bylo lidským dobrem hodným vyhledávání a užívání, ale zármutek byl učitelem moudrosti.
Oblíbená básnířka Ella Wheeler Wilcoxová (1850–1919) rovněž viděla milosrdenství a dokonce požehnání, jež mohou z traumatu vzejít. Její báseň Užitky zármutku hovoří o hodnotě kontrastu mezi sluncem a mraky, které formují náš život:
Smysl zármutku chápu víc,
s každým koncem starých let.
Hloub a hloub se přede mnou
otvírá: proč a pro co teď.
Teprve po dnech tmavých, deštivých
se radujem ze slunečních paprsků živých.
Sladší je kůrka po půstu snědena,
než bohatá večeře sytého gurmána.
I ten nejslabší potlesk vždy potěší
herce, co slyšel kdysi pískot zlý.
Kdo se svobodou poznal i žal,
ten pouta lásky přijme bez vzdoru dál.
A kdo v srdci dlouho byl sám,
slyší v přátelství hudby chrám.
Tak lépe a lépe rozumím,
proč zármutek je přítelem mým.
Laskavost je květem utrpení
Co si z této učebny odneseme, závisí do jisté míry na žákovi. Některé strašlivé porušení dětské nevinnosti může z jedné oběti učinit zrůdu, z jiné světce. Stejně jako dnešní terapeuti se tito básníci 19. století a jiní snažili odvést zlomené a traumatizované od hněvu a hořkosti k poznání a empatii.
V básni Malý bílý pohřební vůz Wilcoxová dokonale ukazuje proces soucitu zrozeného ze smutku a zlomeného srdce. Vypravěčka sleduje návrat pohřebního vozu, který vezl na hřbitov něčí miminko. V duchu se spojuje s matkou, která ho ztratila:
Něčí zármutek mě nutí plakat,
její jméno neznám – jen slyším vzlykat
pro miminko, které tolik chtěla chovat.
Pak přichází šok v poslední sloce:
Neznám ji jménem, však znám její žal,
zastavila jsem se – a znovu to vzplálo.
A v nitru mi stoupl ten proud němoty,
jenž plyne jen z mateřské samoty.
A malý bílý pohřební vůz
zastavil kdysi i u mých dveří.
Wilcoxová měla s milovaným manželem Robertem jedno dítě – syn zemřel brzy po narození.
Podle životopisného portrétu, který napsal její bratr, učinila Wilcoxová z „umění být laskavá“ svou víru a „žila jí každý den svého života“. Je jisté, že právě její životní zkušenosti byly základem této něhy k druhým.
Čtení a vstřebávání slov těchto básníků a dalších jim podobných – jak to učinily tisíce lidí před námi – může nejen přinést světlo do našich temnot, ale také v nás rozkvést v podobě laskavosti, která je vždy tolik potřebná – jak připomíná Wilcoxová ve své krátké básni Potřeba světa:
Tolik bohů, tolik vír a cest,
tolik směrů, kde se můžeš plést.
A přitom jen umění laskavý být
je vše, co ten smutný svět může chtít.
–ete–
