Podle odhadu na základě statistik Federace ortopedických protetiků technických oborů (FOPTO) z předchozích let dochází v Česku k jednotkám tisíců amputací ročně, přičemž zhruba 70 procent tvoří případy diabetu a ischemické choroby dolních končetin.
Lidí s amputací se u nás nachází desítky tisíc, ovšem těch, kdo skončí s protézou je daleko méně, protože část pacientů kvůli různým zdravotním komplikacím krátce po amputaci umírá, uvedl Jan Marek, který sám přišel o nohu a dnes protézy pro amputované pacienty vyrábí. Dle jeho odhadů u nás žijí „vyšší jednotky tisíc až nižší desítky tisíc“ osob s amputovanou nohou, které zároveň mají protézu.
Jeho spolek ProKrok, který spoluzakládal teprve vloni, se věnuje osvětě života s protézou mezi zdravotnickými pracovníky i pacienty. „V nemocnicích a eldéenkách je o této problematice nízká informovanost a tím, že se tento obor dynamicky rozvíjí, zdravotníci mají často zastaralé informace,“ řekl Marek pro deník Epoch Times.
Dodal, že pro amputované pacienty je často jedinou informací, kterou dostanou, to, co jim sdělí jejich lékař, sestra nebo jiný zdravotnický personál. Ostatně to zažil po amputaci sám, když informace, které se k němu dostaly, byly zkreslené a irelevantní, svěřil se. Webové stránky spolku uceleně odpovídají na otázky, které každého amputovaného pacienta zajímají.
Co čeká pacienty po amputaci
Marek vysvětlil, že pokud je amputace plánovaná, a většina jich dopředu plánovaných je, ideální je, pakliže chirurg zákrok konzultuje s protetikem, aby se zvolila nejvhodnější amputační linie. Cílem je získat pahýl, na který bude možné protézu nasadit. „Ve své praxi jsem to zažil hodněkrát, kdy pacient musel být znovu poslaný na reamputaci, protože se to prostě nedalo nijak řešit,“ poznamenal.
V Česku podle něj chybí multidisciplinární tým pro pacienty s amputacemi. Takový tým by se měl skládat z chirurga, protetika, fyzioterapeuta a psychologa, což by výrazně zlepšilo poamputační péči, zkrátilo čekání na protézu a urychlilo návrat pacientů do života.
„Každý další den, co pacient bude ležící, nebude moct být vertikalizovaný, tak se velmi rychle podepisuje na celkovém stavu daného člověka,“ uvedl protetik a dodal, že při lepší koordinovanosti by šlo zkrátit protézování na polovinu nebo až čtvrtinu.
Obecně se protézuje do dvou měsíců od amputace, ovšem toto číslo je individuální. Zatímco mladík po nehodě může mít nohu zahojenou a připravenou na protézu i během 14 dní, u starších lidí s přidruženými komplikacemi může hojení trvat i rok, vylíčil Marek.
V ideálním případě následuje pobyt v rehabilitačním zařízení, kde se „amputáři“ učí pod dohledem fyzioterapeuta chodit s umělou končetinou. Nejlepším zařízením pro amputované je podle Marka Rehabilitační klinika Malvazinky v Praze, která nabízí Školu chůze. Specialisté v ní naučí pacienty za tři týdny, jak mají se svou novou pomůckou fungovat, jaký je správný pohybový vzorec chůze nebo jak nepřetěžovat zbylou část pohybového aparátu. Další možností je Rehabilitační ústav Kladruby, zatímco na Moravě mohou lidé využít Rehabilitační ústav Chuchelná.
„Pro většinu starších pacientů, hlavně těch se stehenní amputací, je komplexní rehabilitace naprostá nutnost,“ podotkl Marek s tím, že senioři tvoří přes 70 procent všech amputací, přičemž většinou jde o muže.
Po rehabilitaci může amputář odejít domů a podle stupně aktivity je schopen určitého pohybu, zpravidla za pomoci berlí nebo hůlky. Pohybovat se s protézou bez jakékoliv podpory dokáže jen asi 10 procent amputovaných, uvedl protetik. Dodal, že do roka jsou už uživatelé schopni s protézou dobře fungovat, je-li jejich celkový zdravotní stav dobrý.
„Mám i takové klienty, kteří v sedmdesáti letech fungují naprosto normálně. Po amputaci chodí bez berlí a jezdí autem. Ale v tom důchodovém věku je to spíš ojedinělé,“ vylíčil. Výsledný efekt protézování ovlivňuje podle něj řada faktorů, od přidružených diagnóz, stavu druhé nohy, přes problémy s horními končetinami, sílu středu těla až třeba po celkovou stabilitu či krevní tlak.
Dočasná protéza
Protéza, kterou lidé s amputovanou nohou po zahojení jizvy dostanou, je pouze dočasná, se základními komponenty. „Slouží jenom k tomu, aby se pacient s protézou sžil, naučil se s ní nějakým způsobem fungovat a prokázal stupeň aktivity, který bude mít,“ objasnil Marek. Doba, na kterou se vydává toto „prvovybavení“, jak to protetik nazývá, není pevně určena, ale zpravidla to bývá 6-12 měsíců.
Poté už pacient dostane protézu trvalou, přímo uzpůsobenou jeho schopnostem. Tato pomůcka bývá zpravidla lepší než ta dočasná. U bércových amputací se cena základní varianty pohybuje kolem 70 tisíc, u aktivnějších uživatelů i 250 tisíc. U stehenních amputací začíná cena za protézu na 100 tisících v případě základní varianty, přičemž vybavení pro nejvyšší stupeň aktivity stojí i přes 800 tisíc, ty pojišťovny hradí ale opravdu ojediněle.
Umělá noha se připojuje k tzv. lůžku, do něhož se vkládá pahýl nohy. S tím, jak se mění pahýl, je třeba upravit i lůžko, které se vyrábí podle sádrového odlitku pahýlu. „Lůžka jsou dělané na milimetr přesně a ve chvíli, kdy pacient přibere nebo zhubne, nebo se pahýl tlakem a atrofií svalů zmenší, lůžko už nefunguje tak, jak má a je potřeba udělat nové,“ vysvětlil Marek s tím, že lůžka se upravují většinou jednou za půl roku.
Úkolem protetika je vyrobit lůžko a zkompletovat ho s ostatními standardizovanými komponenty protézy, které se objednají podle individuálních potřeb pacienta – velikosti chodidla, váhové kategorie, stupně aktivity či stupně rázu kroku, jaký uživatel při chůzi vyvíjí.
Podpora okolí je stěžejní
Pro co nejrychlejší zotavení a návrat do života po amputaci je nesmírně důležitá podpora rodiny, přátel a blízkých, zdůraznil spoluzakladatel spolku ProKrok. „Důchodce, kterému umřela manželka, bydlí někde na samotě, tak ten má šanci minimální. Oproti tomu stejně starý člověk, který je z rodiny, kde se o něj starají třeba děti, a podporují ho, ten má tu šanci výrazně větší,“ popsal.
Kromě psychické podpory však záleží i na fyzickém zdraví jedince, např. jak zachovalý má pohybový aparát nebo zda má další přitěžující diagnózy.
V oboru vydrží málokdo
Marek spolu s jeho kolegy ve firmě vyrobí ročně kolem 200 protéz. V celém Česku to bude dle jeho odhadů něco ke čtyřem tisícům. Dnes už musí mít zájemci o tento obor vystudovaný vysokoškolský obor ortotika-protetika, aby se této profesi mohli věnovat.
Zatímco dříve bylo protézování otázkou řemeslného umu, dnes se už více dbá na medicínskou stránku, když se řeší biomechanika těla, aby lůžko co nejvíce odpovídalo fyziologickým potřebám člověka a protéza pacienta co nejméně škodila jeho zdravotnímu stavu. Do hry vstupují i nové technologie jako 3D tisk nebo modelace lůžek za pomocí softwaru, které by časem mohlo nahradit sádrování pahýlů.
„Snažíme se používat ty nejnovější technologie Němců a držet s nimi krok,“ řekl Marek s tím, že k západním sousedům se s kolegy z firmy jezdí několikrát do roka školit. Český úhradový systém pojišťoven však bohužel neumožňuje využívat nejmodernější protetické systémy, jako je tomu v Německu, kde mají pacienti právo dostat to nejlepší, co jim zdravotní stav zlepší, podotkl protetik.
Finance sehrávají roli i v zájmu o studium protetiky. Marek jako vyučující protetiky na Karlově univerzitě v Praze poznamenal, že hodně lidí odpadne už v průběhu studia. Ti, kdo ho celé absolvují, se dají spočítat na prstech rukou a i z nich vydrží jen málokdo. „Do oboru vkráčí naprosté miminum, jsou to jednotky ročně. A ti, co vkročí, jsou většinou tím systémem tak semletí, že nakonec z oboru odejdou, primárně kvůli finančnímu ohodnocení a osobnímu vyhoření, které tady je v našem oboru velmi časté,“ posteskl si odborník.
Protetiků je přitom v regionech mimo Prahu a Středočeského kraje zoufale málo. Jejich počet by bylo podle Marka potřeba zdvojnásobit, aby se dosáhlo optimálního počtu schopných lidí. „Jsou tam (v regionech) obrovské čekací lhůty a často i ta výsledná protetická péče nestojí za moc,“ uvedl.
