Počet lidí, kteří žádají o změnu pohlaví v Česku roste, uvedli odborníci během kulatého stolu v Senátu. Zatímco jedni to připisují většímu společenskému přijetí, druzí mluví o „propagandě“. Senátoři upozornili na nepřipravenost české legislativy.
„Na jakém oddělení nemocnice bude daný jedinec ležet?“ nadnesl psycholog a sexuolog Petr Weiss na senátním kulatém stolu, který se konal pod záštitou senátora Jana Pirka (bez politické příslušnosti, zvolen za SPOLU). Zmínil i další otázky, například do jaké věznice trans osoba nastoupí, zda se na ni bude vztahovat branná povinnost, či kam se mají zařadit ve sportovních soutěžích? „Náš právní systém je založený na bipohlavním systému,“ souhlasil senátor Tomáš Goláň (ODS). Zákonodárci by se podle něj měli problematikou aktivně zabývat a zákony novelizovat.
Vyhláška ministerstva jako ostuda pro právní stát?
Začátkem letních prázdnin vstoupil v platnost metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví, podle kterého bude možné si pohlaví úředně změnit bez chirurgického zákroku. Dokument reaguje na loňský nález Ústavního soudu, podle kterého byl chirurgický zákrok a kastrace kvůli úřední změně v rozporu s lidskostí. Podle senátora Zdeňka Hraby (bez politické příslušnosti, klub ODS + TOP 09) je však dokument resortu „ostudou pro právní stát.“
„Už ve svém třetím řádku tento dokument mluví o pohlaví, které bylo ‚přiděleno při narození‘. Už tohle značí, že se na přípravě dokumentu podílela jedna skupina, která má na tuto věc jediný pohled,“ poznamenal Hraba. Jako další příklad uvedl neutrální výraz „pacienctvo“, který se v pokynu vyskytuje.
Upozornil také na další problematické pasáže pokynu. Psychiatr musí mimo jiné vyloučit, že dotyčný netrpí jiným onemocněním, které by mohlo ovlivnit diagnózu. „Troufli byste si podepsat dokument, který s jistotou vylučuje jinou diagnózu?“, položil řečnickou otázku Hraba. Zmínil také body, které by podle něj mohly v budoucnu vést k soudním sporům.
Jde například o posuzování trvalosti a stability pocitu nesouladu mezi prožívaným a biologicky určeným pohlavím, aniž by bylo jasně stanoveno, zda se hodnocení týká období před, nebo po tranzici. Nebo pasáž, že stanovení diagnózy je ukončení léčby.
V rámci diagnostických postupů se v diagnostické fázi posuzuje přání osoby žít a být přijímána jako osoba druhého pohlaví, jakož i trvalost a stálost nesouladu prožívaného pohlaví a pohlaví určeného při narození.
— Úryvek z Metodického pokynu MZ.
V praxi pokyn podle aktivistky za trans práva Lenky Králové znamená, že „nyní můžou trans používat odpovídající jména, aniž by si museli nechat uřezat živou a zdravou část svého těla.“ Podle jejího příspěvku na X, kvůli změně písmena na občanském průkazu z M na F budou „někteří pomatenci tvrdit, že bude způsobovat znásilňování žen na záchodech a likvidaci ženského sportu“. Psycholog Weiss v tom kontextu například upozornil na případ, kdy dvanáctiletou trans dívku umístili na chlapecký pokoj, kde ji znásilnili či na případ, kdy muž, co se deklaroval jako žena ve věznici znásilnil spoluvězenkyně.
Tranzice mnohdy není řešení, říká Daniel Black
O svůj příběh se na kulatém stolu v Senátu podělil Daniel Black, který se narodil jako muž, prošel kompletní změnou pohlaví a později rozhodnutí litoval. „V dospívání jsem zažíval velké pocity odlišnosti, nejistoty, vnitřní zmatek, byl jsem šikanované dítě odmítané společností,“ uvedl. Přijetí hledal v internetové komunitě, která mu tvrdila, že je „zaseknutý ve špatném těle“.
Tranzici započal v šestnácti letech. „Diagnóza mi u sexuologa byla určena po třiceti minutách, včetně pozdravu i odchodu, a po měsíci potvrzena klinickým psychologem,“ řekl Black. „Absolutně žádný rodinný kontext, zázemí, psychické problémy u mě nikdy nebyly zvažovány, ačkoliv se potom ukázalo, že jsem měl těžké deprese, úzkosti a hraniční poruchu osobnosti.“ V sedmnácti letech začal brát hormony a podstoupil první operaci.
Všechno je to jen ideologie…
Zpočátku cítil „obrovskou euforii“, ale jeho psychický stav se později zhoršil. „Před tranzicí jsem se o sebevraždu nepokusil, po ní třikrát.“ Přidaly se zdravotní komplikace, závislost na hormonech a sociální potíže. „Jakmile jsem zjistil, že to všechno je jen ideologie, která má potvrzovat něčí identitu, ale není založena na dostatečných vědeckých důkazech, nevěděl jsem, kam dál.“
Black již několik let vystupuje jako muž a založil spolek, který pomáhá lidem, kteří udělali kvůli tranzici krok vedle. „Tranzice mnohdy není řešení. Lidé, kteří prohlašují, že jsou spokojení, často popírají realitu, lžou sobě i okolí a mají na sobě obrovský tlak komunity.“
Podle něj dosud není jasné, jak genderová dysforie vzniká a nelze prokázat její vrozenost. „Je to medicína založená na víře, ne na důkazech, je to ideologie,“ řekl s tím, že tranzice by měla být „posledním, nikoliv prvním krokem“.
Odborníci se podle Blacka často bojí zpochybnit přesvědčení, že se někdo nachází ve špatném těle, „aby nebyli určitou skupinou označeni za nenávistné“. Označuje to za „aktivismus, který ovlivňuje medicínu“.
„Souhlasit s jiným, že chce podstoupit změnu pohlaví, není empatie. Mladí od dospělých potřebují vedení, ne utvrzení nějaké aktuální vnitřní identity… Jakákoliv malá věta v nich může vyvolat velké pocity nutnosti změny pohlaví,“ dodal. Podle něj by se měl klást větší důraz na prevenci a opatrnost lékařů při rozhodování o tranzici mladých.
Nárůst trans osob kvůli nedostatku pozornosti?
S tím souhlasila i Tereza Španihelová, která před deseti lety podstoupila přeměnu pohlaví z muže. Podle ní už jako pětiletý kluk usínala s přáním vzbudit se jako holčička. Tento pocit ji provázel až do dospělosti, až v téměř třiceti letech začala své pocity řešit. „Zkusila jste tisíc způsobů, jak tím nebýt, tak pro jednou zkuste to být,“ poradila Španihelové doktorka. Právě tak začala Španihelové cesta ke změně pohlaví.
Stává se z toho skoro až hnutí…
Španihelová je momentálně šťastná a vítá osvětu o transgenderismu. „Nicméně jsem si nemohla nevšimnout toho, že se z toho nějakým způsobem stává skoro až hnutí,“ uvedla u kulatého stolu. Podle ní jde o zkoušku lidstva, aby všichni, obzvlášť rodiče převzali zodpovědnost a vedli své děti k otevřenosti o tématech jako transgenderimus mluvit. „Aby si tím nesuplovaly pozornost a přijetí, které lidská bytost přirozeně od svých rodičů vyžaduje,“ dodala Španihelová.
Zdůraznila, že současná doba je podle ní uspěchaná a hektická, přičemž se lidé honí za penězi a majetkem, čímž přichází o čas se svými dětmi. „Myslím si, že obrovský nárůst lidí, kteří si myslí, že jsou v jiném těle, je právě způsobený touhou po pozornosti.“
V poslední době si také všimla i opačného extrému, kdy rodiče „při sebemenším náznaku, který absolutně nemusí znamenat, že by dítě chtělo projít změnou pohlaví, ho začnou podporovat, to si myslím, že je obrovský p*ser.“
Etický rozměr
Pavla Doležalová z Národního ústavu duševního zdraví prezentovala fenomén kulturní války. Podle ní se světem šíří „narativ,“ že za nárustem trans osob stojí epidemie či sociální nákaza. Údajně za to však může „větší společenské přijetí“. Transgender podle ní není ideologie, ale „osobní aspekt genderového prožívání, který uznávají lékařské a psychologické instituce.“
Podle sociologa Petra Hlávky jsou mladí ke změně pohlaví podněcováni prostřednictvím masmédií, politických institucí či nevládních organizací. „Učinili tak, že se z raritního problému extrémně malého promile populace stala mezinárodní propagační kampaň,“ poznamenal Hlávka. Míní, že to přispívá k rozpadu rolí a údělů mužů a žen.
