Dokáže celé hodiny ležet na břehu s fotoaparátem v ruce a číhat na ten nejlepší moment, kdy cvaknout snímek vodního ptáka na hladině. Putuje do rákosí, kde si postaví maskovací stan, ve kterém se nemůže pohnout, aby nevyplašila kýžený foto úlovek.
I na vernisáž výstavy svých snímků v Art kavárně v Jihlavě dorazila mezi diváky v maskovacím obleku ,Hejkal´, než odhalila kostýmek. Obdivovatele svých kousků ohromuje nejen fotografiemi, ale také znalostí živočišných druhů. Fotografku neobyčejných úlovků z přírody, Veroniku Bartošovou, jsme oslovili s několika otázkami.
Kdy jste začala s fotografováním? Zrcadlovka vyžaduje určité školení, aby se člověk naučil správně fotit…
S fotografováním jsem začala na klasický malý kompakt. Ve škole nás paní učitelka často posílala do fotosoutěží, ale doma jsem neměla klasický analogový fotoaparát na film, který se vyvolával. Strýc mi půjčil malý kompakt, a tak jsem něco nafotila. Z povinnosti.
Později jsem zjistila, že mě to opravdu baví, a k Vánocům jsem dostala malý kompakt značky Canon. Když mi bylo osmnáct, rodiče mi k Vánocům zakoupili zrcadlovku Nikon, s níž jsem začala fotografovat. Řekla jsem si, že když už jsem dospělá, že už bych si zasloužila kvalitnější vybavení. Všechno jsem se učila sama, samostatně.
Na kurzy jsem se bála jít, protože jsem měla pocit, že bych byla ta „nejhloupější“ mezi ostatními. Proto jsem se rozhodla pro samostudium. Učila jsem se z různých zdrojů – internetu, článků, časopisů a knih. Až po deseti letech ze mne začaly padat fotky, které jsem mohla považovat za skutečně použitelné.
Z fotografii to vypadá, že máte cit pro kompozici. Se zvířaty je tato „disciplína“ asi obtížnější…
Ano, cit pro kompozici mám, avšak u zvířat, kterým se věnuji, to není vždy možné plně realizovat. Pokud najdu hezké místo a zvolím vhodné pozadí, mohu například přidat větev nebo jiné přírodní prvky. I když mám cit pro kompozici a představu o tom, jak by měla fotografie vypadat, zvířata nejsou ochočená, a proto nelze očekávat, že budou ochotná sednout si přesně tam, kam bych si přála.
Fanoušci jsou často překvapeni, jak dobře znáte živočichy. Jak jste se dostala k těmto znalostem? Studovala jste nějaký obor spojený s přírodou?
Moje láska k přírodě pramení už z dětství. Babička mi z legrace říkala, že když jsme šli ven, byla jsem hned v příkopu a neexistovalo, že bych si oblékla šatičky jako jiná děvčata – odřená kolena byla mou každodenní realitou. Rodiče mě od malička vedli k lásce k přírodě, nikdy jsme neubližovali zvířatům, naopak jsme je obdivovali. Už jsem se s tím narodila.
Mamka mi často vyprávěla, jak mě uspávala tím, že mě položila pod strom, kde jsem si tiše pozorovala listí, jak se třepotá, a usnula. Jakmile jsem začala chodit, všechno, co se pohybovalo nebo létalo, mě fascinovalo, a tak jsem všechno brala do rukou. Vždy jsem dostávala dětské ilustrované encyklopedie, které jsem si prohlížela, ještě než jsem uměla číst. Když jsem začala číst, tyto encyklopedie jsem studovala a stále dostávala nové – ať už na svátky, narozeniny nebo Vánoce. Když jsem byla malá, dokázala jsem určovat ptáky podle jejich hlasů, ale jak jsem se věnovala jiným zájmům, tuto dovednost jsem ztratila. Nyní se k tomu opět vracím.
A do toho spadly i názvy hmyzu? Pavouci, motýli…?
Ano, dostala jsem například knihu o motýlech, podle které jsem běhala po zahradě a snažila se je identifikovat. Poté mě začali zajímat pavouci, a tak jsem dostala knihu o pavoucích. Ve škole jsem pak začala dělat herbáře. Vždy jsem se zajímala o přírodu a co mě zrovna fascinovalo, o tom jsem se snažila zjistit co nejvíce.
A kdy jste začala používat maskování nebo budovat úkryty v přírodě pro fotografování zvířat?
Ve wildlife fotografii, tedy při fotografování divokých zvířat, je nezbytné splynout s přírodou, abyste se ke zvířatům přiblížila. Pokud se člověk nenamáhá splývat s prostředím, zvířata k němu nepřijdou, protože nejsou ochočená a nejedná se o zoologickou zahradu. Musíte si tedy vytvářet úkryty, nebo použít maskovací vybavení. Někdy stačí dlouhé splývavé větve smrků, pod kterými se schováte, ale většinou to chce najít si úkryt nebo se zamaskovat.
Jak se vám daří zůstat neviditelná?
Pokud chcete fotografovat ptáky, například volavky, a přijedete na místo dříve než oni, třeba brzy ráno, máte větší šanci, že vás neobjeví. Vidí stan, který se nehýbe. Jakmile ale přijdete později, když už pták ví, že jste tam, pravděpodobně odletí. Je důležité si být vědom toho, že zvířata jsou velmi ostražitá a vnímají i sebemenší změny v prostředí. Některá zvířata se potom vrátí, ale až po více hodinách.
Takže to vyžaduje značnou trpělivost…
Ano, rozhodně. Z devadesáti procent se mi podaří něco vyfotit, ale někdy čekám i několik hodin. Zatím mám štěstí, že většinou úspěšně zachytím to, co jsem chtěla. A jindy nafotím něco, co jsem neměla v plánu, ale objevilo se tam. Někdy však čekám i čtyři hodiny v horku, unavená, a na chvíli se mi zdá, že už to vzdám. Někdy se potím 4 hodiny ve stanu, je horko, musím se napít. K tomu musím na rukou mít rukavice, protože bílá ruka zvířata může vyplašit. … Pak přijde moment, kdy třeba během pěti minut se objeví zvíře, a všechno čekání se vyplatí. Ale až po tom čtyřhodinovém čekání. A nakonec se podaří odejít s plnou kartou.
Jak se vám daří skloubit vaše zaměstnání s koníčkem, tedy fotografováním?
Fotografování je pro mě koníček, který si užívám ve volném čase. Pracuji v úplně jiném oboru. Považuji se spíše za lepšího amatéra než za profesionála.
Fotím převážně v létě, kdy jsou večery delší, a to kolem západu slunce. Nejlepší světlo pro fotografování je buď během tzv. modré hodinky, tedy brzy ráno, nebo při západu slunce, tzv. zlaté hodinky. O víkendech nebo během svátků si na focení najdu čas, protože to je jediná doba, kdy se tomu mohu naplno věnovat. Dovolenou tomu taky věnuji.
A co v zimě? Jak se fotí, když jsou dny krátké a noci dlouhé?
Zima je pro mě nejtěžší období, protože nemohu trávit dlouhé hodiny na zemi. I když mám na sobě několik vrstev oblečení, prochladnu. Zima je pro fotografování obtížná i kvůli absenci inspirace. Nejlépe se fotí, když je sníh, ale toho je v posledních letech málo. Stačí dát krmítko a nějací ptáčci k focení se objeví. V zimě se zaměřuji převážně na ptactvo.
Nejraději mám jaro, kdy všechno bzučí a kvete.
Viděla jsem i vaše fotografie srnečka…
Fotografování srnek je většinou spíše otázkou náhody. Zkoušela jsem používat vábničku, když byla srnčí říje, ale bez úspěchu. Když je potkám, je to náhoda, protože se zrovna zaměřuji na ptáky nebo hmyz. Ráda bych se více zaměřila na lišky a mým snem je vyfotografovat liščata u nory. Lesy jsou však dnes zdevastované, což celou situaci komplikuje. I když jdu na srnky, většinou se blíže dostanu k ptákům. Obory mne nebaví, protože mají plot.
Publikujete někde jinde než na Facebooku?
Mám Facebook a Instagram. Již půl roku pracuji s kamarádem IT technikem na vytvoření webové stránky, ale stále to nějakou dobu potrvá. V současnosti si každoročně vytvářím fotoknížky s nejlepšími snímky, které pro mě mají osobní význam. Tyto knihy mám doma na polici a ukazuji rodině a přátelům.
A měla jste už nějakou výstavu?
Ano, loni jsem měla výstavu v kavárně Art u Brány Matky Boží v Jihlavě. Téma výstavy bylo divoká zvířata České republiky, konkrétně z Vysočiny, byli tam i kalousi z Českých Budějovic a dalších regionů.
Lidé mi psali do návštěvní knihy i komentáře na Facebook. Byli nadšení, že se konečně mohli podívat na přírodu tak, jak ji ukazuji v mých fotografiích. I majitelka kavárny byla nadšená.
A co říkáte tomu, když se lidé děsí vašich pavouků?
Dříve jsem se pavouků bála také, ale postupem času, díky fotografování, jsem svůj strach překonala. Maminka mi vždy říkala, že pavouci se nemají zabíjet, protože nosí štěstí. Pavouci se jako makro dobře fotí, mají fascinující detaily, jako jsou jejich oči a chelicery (kusadla). Mám je ráda a učím se o nich stále více. Focení mne odnaučilo zbytečnému strachu z pavouků. Pořídila jsem i domácího mazlíčka, je to skákavka v teráriu. Krásně se fotí, má na hlavě čtyři oči, vypadá zajímavě. K pomazlení však není. Myslím, že respekt lidí ke hmyzu je zbytečný. Příští rok si dodám odvahu a chci vzít pavouka v přírodě do ruky.
Zažila jste i nějaký dramatický okamžik?
Zatím ne… Chtěla bych vyfotit divoké prase. Když jsem venku, zatím se mi nepodařilo vyfotit. Někdy je slyším v okolí, ale nepodařilo se mi je vidět, natož vyfotit. Pouze jednou jsem šla k rybníku vyfotit žabičky, našla jsem cestičku do rákosí, a najednou jsem tam nebyla sama. Najednou to blízko zachrochtalo. Vycouvala jsem odtud rychle, protože kdyby se něco stalo, tak mne tam ani nenajdou. …Příští rok chci jet na Slovensko a vyfotit medvěda. To obnáší určité riziko.
Fotíte ještě jiné žánry?
Už dva roky fotím pro hudební festival Gustava Mahlera, fotím jim koncerty. (A poslední rok nabízím i portrétní fotografie nebo snímky domácích mazlíků.) Dostala jsem se k tomu náhodou, když jim vypadl fotograf, tak se na mne obrátili ze známosti. Slovo dalo slovo a s fotkami byli spokojení. Přišlo i nové přátelství.
Do přírody Veronika chodí zásadně jako respektující návštěvník. Věří, že nemá rušit její obyvatele. Vyjíždí za zvířaty do různých koutů republiky. Jezdí za sovami, za dudkem, za pestrými vlhami, za syslíky, za veverkami nebo i za mloky. Kromě fauny fotí i floru – divoké orchideje, vstavače, vemeníky. Všechny botanické názvy velmi dobře zná.
Děkuji za rozhovor.
