Dřevo má duši, říká Tomáš Orlíček, který se práci s nim věnuje už od dětství. Ve své dílně nazvané Roztočené dřevo vyrábí misky, mísy i dekorace, a dává druhý život i kusům dřeva, které by jinak skončily jako odpad.
Tomáš tvoří ze dřeva s respektem, bez zbytečných zásahů, protože věří, že největší krása se skrývá přímo v jeho přirozené struktuře. Svým způsobem tak dokáže z přírodního materiálu vytáhnout jeho vlastní příběh. A protože je každý kus jiný, člověk nikdy úplně neví, co nakonec vznikne.
Epoch Times: Po klasické práci se věnujete ještě práci se dřevem…
Tomáš Orlíček: Chodím do práce tři až čtyři dny v týdnu, mám to jako živnost. Práce se dřevem je pro mě relax.
Kde berete materiál? Dá se dneska snadno sehnat dobré dřevo?
Dá se sehnat, na každé pile, kvalitní vysušené dřevo. Ale není to levná záležitost. Dřív jsem dělal arboristiku a rizikové kácení stromů, takže mám známé, kteří mi občas dají vědět, když narazí na něco zajímavého. Někdy za to zaplatím, jindy vyměním za misku – nebo prostě udělám radost dárkem. Sháním dřevo po okolí. Dřeva mám teď tolik, že ho nestíhám ani zpracovávat.
Dá se tvořit i z pařezu?
Jasně, dá. Dřevo z pařezu je často nejtvrdší a má i nejhezčí kresbu – vlákna se různě vlní, to dělá nádherné struktury. Dá to práci – pařez je z celého stromu to nejtvrdší.
Jak dlouho už se věnujete dřevu? A proč právě dřevo?
Tvořím od dětství, asi od deseti let. Táta mi tehdy půjčoval nářadí a já prvně s tesařskými dláty dělal první věci – většinou karikatury mého bratra. Různé hlavičky jsem dělal. Byla to trefa hned napoprvé, zůstalo mi to celý život.
Váš otec se taky věnoval dřevu?
Ne, pracoval na Českých drahách, ale taky v dílně, byl to takový všeuměl. Uměl všechno, co bylo potřeba. Dílna byla doma u rodičů na chalupě, dnes už mám svoji.
A používáte pořád klasické dláto, nebo jste jej odložil?
Používám dál, ale hlavně pracuju na soustruhu. Tam se používají struhy – v podstatě taky dláta, jen se jinak drží. Takže se dá říct, že dláto držím v ruce pořád.
Když máte hotový výrobek ze soustruhu, je nutná další úprava?
Ano, dělat povrchovou úpravu je nutnost. Dělám ji vosky nebo oleji – podle účelu. Na misky a věci, co přijdou do styku s jídlem, používám jen oleje určené pro kontakt s potravinami.
Některé vaše misky mají zvláštní barevné části. Jak to děláte?
To nedělám já – to dělá příroda. Já jen vytahuju to, co v tom dřevě už je. Nemaluju, nebarvím, protože to by bylo nepřirozené. Dřevo má být dřevem.
Jak se daří s prodejem? Prodáváte i online?
Hlavně spoléhám na reklamu osobního doporučení, což mi přijde nejlepší. E-shop mám jen na Facebooku – nazývá se Roztočené dřevo – ale tam prodeje moc nejdou.
Takže nejvíc funguje osobní kontakt?
Přesně tak. Když někdo něco ode mě má, ukáže to známým, a tak se to šíří.
A co výstavy? Jezdíte na nějaké akce?
Každý rok na Šlákhamr. To je nádherná akce – starý mlýn, kováři, řemeslníci, skvělá atmosféra. Kováři jsou v pohodě. Ale pro mne je s tím spousta práce – všechno naložit, nastěhovat, převézt, vyložit. Proto už je to jediná akce, kam pravidelně jezdím.
Berete si tam i soustruh, že?
Jo, předvádím práci přímo na místě. Lidi to baví – rádi vidí, jak z kusu dřeva vzniká něco nového. Je to fajn, jen finančně se to nevyplatí.
A kdybyste se mohl věnovat dřevu naplno, šel byste do toho?
No… kdyby to bylo reálně k uživení, asi jo. Ale teď je to spíš koníček. Živnostníci to dneska nemají lehké – předpisy, náklady… člověk se musí hodně ohánět, aby se uživil. Kdybych měl už nějaké jméno a vyráběl dražší věci, byl bych rád. Takže zatím tvořím hlavně pro radost.
Děkuji za rozhovor.
