Během jediného týdne protestní hnutí v Íránu zesílilo a podle pozorovatelů v oblasti lidských práv se stalo jednou z nejdelších vln nepokojů, jaké země v posledních měsících zažila. Bilance je tíživá: agentura HRANA eviduje kolem 120 zatčení, osm mrtvých a přes třicet zraněných a uvádí, že protesty nyní zasahují nejméně tři desítky měst v několika provinciích. Současná vlna protestů má několik vzájemně propojených příčin, které postupně proměnily ekonomickou krizi v politickou výzvu režimu.
1. Měnový šok: spouštěč
Bezprostředním spouštěčem byl prudký pád rijálu na devizovém trhu. Na konci prosince 2025 dolar vystřelil z hodnot pod jeden milion na zhruba 1,45 milionu rijálů na volném trhu. Tato zběsilá devalvace vyhnala inflaci, ochromila trhy a přiškrtila kupní sílu Íránců.
Růst nájmů, nedostatek základních potřeb a propad mezd vyhnaly nespokojenost na vrchol. Obchody se zavírají, stávky sílí a protesty spojují studenty, dělníky i drobné podnikatele, zatímco bezpečnostní složky zasahují slzným plynem a podle svědectví i ostrou střelbou.
2. Patová situace institucionálních reforem
Navzdory politickému posunu protestů moc krizi nadále rámuje jako čistě ekonomickou. Prezident Masoud Pezeshkian proto jmenoval do čela centrální banky Abdolnasera Hemmatiho, krok však radikálové v parlamentu přijímají se skepsí.
Podle analytiků jsou tyto změny marné. „Představa, že pouhá výměna guvernéra může krizi vyřešit, je iluze,“ uvádí politolog Saeed Bashirtash a dodává, že reforma zevnitř je slepou uličkou, protože samotná struktura režimu skutečným změnám brání.
3. Strategický zlom
Podle politického konzultanta Aryi Kangarlooa loňský dvanáctidenní konflikt s Izraelem obnažil slabiny režimu a otřásl dvěma pilíři íránské strategie: jaderným programem a sítí regionálních milic, které Teherán podporuje – včetně Hizballáhu, Hamásu a hútíů.
Izraelské údery na íránském území, v kombinaci s americkými zásahy proti jaderným objektům, nahlodaly obraz režimu jako regionální mocnosti. Na ekonomické frontě pak aktivace sankčního mechanismu ze strany evropských mocností zasadila rijálu smrtící ránu.
V ulicích je sémantický posun úplný. Slogany proti drahotě vystřídaly pokřiky „Smrt diktátorovi“. Ještě významnější je, že část davu přijímá předrevoluční postoj a vyzývá k návratu dynastie Pahlaví.
4. Rezá Pahlaví jako možná alternativa
Princ Rezá Pahlaví na sociálních sítích zdůraznil, že krev zabitých nezůstane bez odezvy, odpovědní za násilí budou podle něj identifikováni a pohnáni k odpovědnosti. Následně obvinil nejvyššího vůdce Íránu Alí Chámeneího a jemu podřízené struktury. Zároveň vyzval íránský lid k jednotě a disciplíně a dodal, že tyto kroky přibližují pád režimu.
Pahlaví, narozený v roce 1960 v Teheránu, je synem posledního íránského šáha. Po odchodu z Íránu před revolucí roku 1979 zůstal v exilu ve Spojených státech, kde po studiích a vojenském výcviku žije dodnes se svou manželkou a třemi dcerami.
V průběhu desetiletí se snažil přetvořit svou image: namísto role pouhého uchazeče o trůn se dnes profiluje jako obhájce demokratického a sekulárního způsobu vládnutí. Jeho projekt Iran Prosperity představuje přechodový plán po teokracii, zaměřený na stabilizaci ekonomiky, reformy trhu a návrat Íránu do světové ekonomiky, aniž by změna režimu ohrozila dlouhodobou stabilitu země.
5. Odkaz dynastie Pahlaví: mezi nostalgií a modernitou
Modernizace, autoritářství a úzké spojenectví se Spojenými státy formovaly Írán za vlády Mohammada Rezy Šáha a přispěly k napětí, jež vyústilo v revoluci roku 1979.
S podporou Washingtonu šáh mobilizoval hospodářskou a vojenskou sílu Íránu k ochraně Perského zálivu, zajištění ropné infrastruktury a námořních tras a k zadržování komunistického vlivu tváří v tvář sovětskému bloku. Navzdory tomuto prozápadnímu ukotvení manévroval tak, aby si udržel regionální rovnováhu: již v 60. letech zahájil oteplení vztahů se Sovětským svazem a posílil technickou spolupráci. Zároveň udržoval úzké vazby s konzervativními arabskými monarchiemi a stal se klíčovým strategickým partnerem Izraele.
Uvnitř země zároveň sílil marxistický vliv radikální levice, doprovázený propagandou i násilnými akcemi. Na počátku 70. let došlo k ideologickému prolínání: marxistická témata antiimperialismu a sociální spravedlnosti byla reinterpretována prizmatem radikálního politického islámu. Ačkoli Chomejní marxismus odmítal, dokázal sjednotit opozici v rámci radikálního šíitského islámu. Konvergence sil vyústila v revoluci roku 1979, po níž nový islámský režim rychle zlikvidoval své levicové spojence.
Dnes, v návaznosti na nedávné demonstrace, jméno Rezy Pahlavího znovu rezonuje v ulicích. Pro řadu protestujících nyní představuje postavu sjednocení a symbol nové politické éry. Írán se v kontextu návratu monarchistických symbolů a sílících mezinárodních varování ocitá v kritické fázi.
Americký prezident Donald Trump nedávno prostřednictvím sociálních sítí varoval, že jakékoli použití ostré munice proti obyvatelstvu by vyvolalo otevřenou podporu Spojených států íránskému lidu.
Britský deník The Times s odkazem na zpravodajskou zprávu uvedl, že nejvyšší vůdce Islámské republiky Írán Alí Chámeneí zvažuje útěk ze země, pokud se jeho silám nepodaří protesty potlačit.
Protesty v Íránu rezonují i v Číně
Protesty v Íránu rezonují po celém světě, včetně Číny, kde uživatelé sociálních sítí vyjadřují podporu demonstrantům a upozorňují na blízké vazby Teheránu na Komunistickou stranu Číny (KS Číny).
Podle jednoho z čínských uživatelů na síti X, Huang Wenruoa, se centralizované komunistické režimy ve světě hroutí jeden po druhém. Uživatel s přezdívkou „Shitler“ k protestům v Íránu napsal: „V posledních letech staří přátelé komunistů jeden po druhém odcházejí ze scény; to dokazuje, že diktatura a tyranie nemají budoucnost.“
Někteří čínští uživatelé upozorňují na podobnosti represí v Íránu a Číně, zároveň však poukazují na rozdíl: v Číně byly k potlačení protestů nasazeny i tanky. Jako varovný precedent připomínají zásah armády na pekingském náměstí Nebeského klidu, symbolizovaný snímkem neozbrojeného civilisty před tanky. K tomuto obrazu někteří přirovnávají i fotografii mladého muže z nedávných protestů v Íránu, který beze zbraně čelí represivním složkám Islámské republiky.
Další uživatel uvedl: „V Íránu začalo vypínání internetu a represe; nakonec jsou Xi Jinping (Si Ťin-pching) a [nejvyšší íránský vůdce] Chámeneí staří přátelé. Metody potlačování lidu jsou u obou zcela podobné. Zdá se, že KS Číny vyváží do zlovolného íránského režimu školení a ideologii represí.“
Uživatel vystupující pod jménem „Jin“ označil Íránce za „hrdé“ a „odvážné“ a vyjádřil naději, že se lidé v pevninské Číně inspirují a povstanou proti diktátorské nadvládě čínského režimu.
Mezi sdílenými záběry se objevilo pravděpodobně i starší video, na němž íránský demonstrant ničí kameru s technologií rozpoznávání obličeje. Současně někteří uživatelé diskutovali o možnostech likvidace těchto kamer na veřejných místech v Číně. „Protesty v Íránu sílí, zatímco lidé ničí kamery, které režim používá ke sledování občanů. Tyto kamery, většinou vyráběné v Číně a vybavené technologií rozpoznávání obličeje, slouží ke kontrole ulic a dopravy a měly by být odstraněny,“ napsal uživatel s přezdívkou „Weichuan“.
