Komentář
Kam teď Írán směřuje? Jak se mění – a ona se skutečně mění – globální rovnováha sil v důsledku nastupujícího kolapsu íránské teokratické revoluční vlády?
Smrtelné křeče íránské klerikální vlády se táhly celé roky; její životnost (nyní už 47 let) byla prodloužena technologiemi analýzy formování davů a potlačování masových protestů. Stejně tak však byla porážena jinými technologiemi. Přesto byl v lednu 2026 íránský režim pod vládou nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Hosejního Chameneího vyřazen ze hry.
Navzdory předpokládané nevyhnutelnosti tohoto přechodu se jen málokdo z plánovačů zabýval úkoly, které bude nutné vykonat při obnově země. Ti, kdo tomuto úkolu rozuměli, jsou dnes mrtví.
Jak pravděpodobné je, že vliv šíitské mešity v Íránu dramaticky zeslábne a země se posune k sekulárnějšímu státu, jak zamýšlel zesnulý šáh: ne zabít náboženství, ale odsunout ho na vyváženější místo ve společnosti?
Jak dlouho potrvá, než se ustaví alespoň zdání pořádku a nové vlády? A do jaké míry se bude (zejména) Rusko snažit zachovat si svůj nedávno získaný přístup k Indickému oceánu přes Írán, o který usilovalo po celá staletí?
V tom je jádro věci: Írán – před změnou názvu v roce 1935 známý jako Persie – je strategicky mocný kvůli své poloze. Dnes to zahrnuje i poskytování pozemního mostu do a ze středoevropských států, které touží po obchodních trasách, jež nevyžadují podřízenost Rusku nebo čínskému komunistickému režimu.
Stojí za to se ptát, jak přesně se vůdčí struktury stále více vybavují schopnostmi udržet se u moci navzdory narůstající veřejné nespokojenosti, a to dokonce i v tom, čemu stále říkáme demokracie. Tato schopnost udržení moci se za posledního půl století dramaticky zvýšila, jak to vidíme v Číně, Íránu, Venezuele, na Kubě a podobně; a jinými způsoby dokonce i v Evropě (samotná EU), ve Francii, ve Velké Británii, ve Spojených státech a jinde. Lidé u moci se obvykle snaží udržet si moc jakýmikoli prostředky.
Strategický analytik Assad Homayoun (1932–2020) se pokusil nahlédnout pravděpodobnou životnost íránské klerikální vlády prizmatem knihy Cranea Brintona z roku 1938 Anatomie revoluce. Byla to užitečná perspektiva na takzvanou íránskou revoluci z roku 1979, s výjimkou časového rozpětí celého procesu. Dnes se „revolucionáři“ dokážou držet u moci déle, než se čekalo, což novým vládcům teoreticky zvyšuje šance na její udržení.
Kolaps íránských kleriků se však k lednu 2026 jeví jako nevyhnutelný a je to signál pro další dlouhodobé „moderní revolucionáře“, aby se podívali, kde se nacházejí ve vývojovém cyklu. Čína, Kuba, Venezuelané v přechodném období a další jsou všichni v terminálních stádiích; jedinou otázkou je, jak dlouho tato fáze potrvá. Totéž lze říci o vládě Etiopie, která je nyní ve třetím stadiu od převratu z roku 1974. Kolaps íránských kleriků je tedy významným milníkem pro další moderní autokracie i některé demokracie, zejména v době, kdy je normální revoluční cyklus, jak jej popsal Brinton, podporován současným globálním cyklem rozvratu.
Dokonce i ruská revoluce (ve skutečnosti puč následovaný občanskou válkou) se dokázala protáhnout; její trvanlivosti výrazně pomohlo uznání, které jí poskytli její protivníci, až do jejího konečného zhroucení po zhruba 73 letech v důsledku vlastního vnitřního rozkladu. I její schopnost překročit fázi puče byla umožněna pouze vakuem, které vzniklo vyvražděním ruské císařské rodiny, a soustředěním světa na ukončení první světové války.
Co se stane se samotným Íránem, jakmile se svržení kleriků formalizuje pravděpodobným útěkem nejvyššího vůdce Chameneího? Nejdůležitějším faktorem, který je třeba zvážit, bude míra a soutěživost zahraničních mocností, které se budou snažit situaci ovlivnit a ovládnout. Nejodhodlanějšími aktéry, kteří se budou pokoušet formovat novou íránskou administrativu, budou Izrael, Spojené státy, Rusko a Turecko. Další, jako Čína, Indie a Saúdská Arábie, budou méně přímí a státy Střední Asie spolu s mnoha evropskými hráči budou ve svých snahách pomoci postklerikální vládě v otázkách, jako je obchod a integrace, formálnější a diplomatičtější.
Významné je, že všichni hlavní hráči odhodlaní přihlásit se o podíl na Íránu přišli o svou „korporátní paměť“ tradiční íránské/perské politiky. Nedávné americké texty a politická prohlášení o Íránu – vlastně za poslední desetiletí či dvě – nevykazují žádný podrobný historický kontext.
Bylo by překvapivé, kdyby Rusové už nezahájili kontakty typu Track II, tedy neoficiální diplomatické kanály, s hlavními íránskými opozičními hnutími, včetně těch kolem 65letého korunního prince Rezy Pahlavího, aby si zachovali co největší část svého přístupu. Neexistuje žádný důkaz, že by Rezá měl podporu amerického prezidenta Donalda Trumpa, který, jak se zdá, má vlastní vizi postklerikálního Íránu. Tato Trumpova vize však do poloviny ledna 2026 nebyla nastíněna.
Pokud to bude možné a pokud Spojené státy tomuto kroku nezabrání dříve, než by mohl nabýt účinnosti, Rusko bude chtít znovu potvrdit své íránské pozemní spojení v rámci Mezinárodního severojižního dopravního koridoru, který Moskvě poskytuje obchodní trasu od Baltského moře/Atlantiku přes říční systém ke Kaspickému moři a přes Ázerbájdžán a Írán až k Indickému oceánu. Je pravděpodobné, že tlumená reakce Moskvy na kolaps kleriků souvisí s tím, že Rusko vidí svou budoucnost spojenou s Íránem, nikoli konkrétně s kleriky. Takový byl ostatně přístup Sovětů před pádem šáha Mohammada Rezy Pahlavího v roce 1979.
Klíčovým sovětským kontrolorem událostí na jižním Kavkaze až po Írán byl generál KGB Hejdar Alijev, který se později stal prezidentem postsovětského Ázerbájdžánu (1993–2003) a byl otcem současného ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva. Využíval podvratné operace prostřednictvím různých krycích organizací, ale Sověti nakonec nebyli připraveni na šáhův kolaps koncem roku 1978 a jeho úsilí jen vydláždilo cestu klerikům, aby zaplnili mocenské vakuum. Postsovětské Rusko se z toho poučilo.
Čína už nyní nemá mnoho energie na podporu íránských kleriků a jejich pád by byl uvnitř Číny vnímán jako další signál, že Komunistická strana Číny je rovněž odsouzena k pádu. Současná bezmoc Číny v Íránu a Venezuele je klíčovým ukazatelem slabosti čínského režimu.
Budoucnost přišla dřív, než byl kdokoli – včetně samotných Íránců – připraven. Odkud se vynoří muž na koni – inspirativní spasitel národa?
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
