Komentář
Vladimir Putin se rád prezentuje jako muž víry. Záběry jsou pečlivě inscenované: ruský prezident v pravoslavných chrámech, pomalu se křižuje, zapaluje svíce, dovolává se „křesťanských hodnot“, aby odsoudil Západ, který považuje za dekadentní.
Tato náboženská rétorika zaujímá v jeho politickém diskurzu ústřední místo, až z Ruska činí údajnou hráz křesťanství proti modernímu světu. Obstojí však tato póza ve zkoušce faktů? ptá se profesor energetické geopolitiky Samuel Furfari.
Když člověk nepozoruje symbolická gesta Vladimira Putina, ale diplomatické a strategické aliance Kremlu, objeví se zásadní rozpor. Putin se nespokojuje se spoluprací s režimy otevřeně nepřátelskými vůči křesťanství: on je podporuje, chrání a ještě se tím chlubí. Tato realita činí jeho nárok na křesťanskou identitu přinejmenším podivným, ne-li hluboce pokryteckým.
Pronásledování křesťanů: alarmující stav podle Open Doors
Každý rok vydává nevládní organizace Open Doors světový index pronásledování křesťanů, nepominutelnou referenci pro měření rozsahu a závažnosti zásahů do náboženské svobody. Nejnovější zpráva zveřejněná letos v lednu podává alarmující obraz: více než 380 milionů křesťanů, tedy každý sedmý křesťan na světě, dnes žije v zemích, kde jsou silně pronásledováni nebo diskriminováni kvůli své víře. Jde o rekordní úroveň.
Na čele tohoto žebříčku stojí opět Severní Korea. V této zemi je být křesťanem považováno za politický zločin. Samotné vlastnictví Bible může vést k vězení, pracovnímu táboru nebo smrti. Křesťanská víra je zde vnímána jako přímá hrozba absolutnímu kultu režimu. Severní Korea přitom není pro Moskvu okrajovým státem: je otevřeně deklarovaným spojencem, diplomaticky i vojensky podporovaným Ruskem Vladimira Putina, jak jsme viděli v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jak lze tuto okázale přiznanou blízkost sladit s jakoukoli solidaritou vůči pronásledovaným křesťanům?
Stejná otázka vyvstává i v případě Číny, byť je řazena do kategorie „velmi silné pronásledování“, nikoli „extrémní pronásledování“ jako Severní Korea. Pod záminkou stability a ideologické kontroly čínský režim už léta posiluje represi křesťanských komunit. Zbořené či monitorované kostely, uvěznění pastoři, neustálý tlak na věřící: víra je tolerována jen tehdy, je-li podřízena státu. Ani zde Putin nikdy nepozvedne hlas na obranu těchto věřících. Naopak posiluje strategické partnerství s Pekingem, aniž by kdy otevřel otázku náboženské svobody.
Případ Íránu je neméně výmluvný. Již téměř osmačtyřicet let tato islámská republika křesťany marginalizuje, pronásleduje a tvrdě potlačuje, což jí vyneslo zařazení do kategorie „extrémní pronásledování“. Svévolná zatýkání, zákaz veřejného výkonu náboženských obřadů, trvalý společenský tlak: křesťanství je zde považováno za ideologickou hrozbu. Přesto se Rusko staví do role ochránce tohoto režimu, zejména na mezinárodní scéně. Nedávné události v Íránu navíc ukazují brutální moc, velmi vzdálenou jakékoli představě lásky, spravedlnosti či úcty k lidské důstojnosti – hodnotám, které jsou přitom ústřední v Kristově učení, jež Vladimir Putin tvrdí, že ctí.
Energetický rozměr: když víra slouží strategii
Tento rozpor mezi křesťanskou pózou a aliancemi s pronásledovatelskými režimy dává plný smysl, když k němu připočteme geopolitický rozměr energie. Rusko jako významná energetická velmoc využívá kontrolu nad plynem a ropou k ovlivňování rovnováhy mezi regiony i státy. Aliance se Severní Koreou, Čínou či Íránem nejsou pouze ideologické nebo vojenské: slouží také k zajištění trhů, exportních tras a strategických partnerství, která posilují roli Moskvy – a okrajově i Islámské republiky Írán – ve světovém energetickém systému.
Energetické partnerství s Íránem například zahrnuje společné projekty v oblasti plynu a ropy, zatímco vztah s Čínou stojí na obřích plynových kontraktech a strategických infrastrukturních projektech, jako jsou transkontinentální plynovody. Dokonce i Severní Korea je navzdory své marginalitě geopoliticky užitečná jako bod vlivu ve východní Asii, v kontextu, kde energie funguje jako páka politického tlaku. Náboženská fasáda Vladimira Putina se tak stává nástrojem vnitřní i mezinárodní legitimace, který odvádí pozornost od těchto pragmatických, avšak morálně problematických aliancí.
Křesťanská fasáda, která se drolí
Tváří v tvář těmto faktům se vnucuje závěr. Křesťanství, k němuž se Vladimir Putin hlásí, není prožívanou vírou, natož morální kompasem. Je to politický nástroj, identitární lak určený k legitimizaci autoritářské moci a k lichocení konzervativnímu publiku. Učinit znamení kříže a vystupovat po boku moskevského patriarchy Kirilla zdaleka nestačí k tomu, aby někdo ztělesňoval evangelium. Podpora režimů, které drtí křesťany, je dokonce pravým opakem toho, co Kristus hlásal.
Autentická křesťanská víra se měří skutky, nikoli symboly („Podle jejich ovoce je poznáte,“ řekl Ježíš Kristus). A při pohledu na jeho aliance se křesťanství Vladimira Putina jeví spíše jako politický a geopolitický manévr, pečlivě kalibrovaný k prosazování zájmů Moskvy. Obraz „křesťanského Putina“ je nástrojem moci, kouřovou clonou, která zakrývá volby ohrožující svobodu a bezpečnost křesťanů ve světě a která pro pronásledované křesťany nedělá vůbec nic.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–etfr–
