Komentář
Jde o třetí část třídílného seriálu věnovaného novému čínskému Zákonu o podpoře etnické jednoty a pokroku. První díl si můžete přečíst zde a druhý zde.
Taiwanský prezident nepovažuje nový čínský zákon o etnické jednotě za vzdálenou otázku lidských práv.
Na červencovém stranickém shromáždění prezident Lai Ching-te varoval, že demokratický Taiwan se nesmí stát „čínským Taiwanem“, a poukázal na nový pekingský zákon jako na součást rozšiřující se čínské právní války. Podle agentury Reuters Lai uvedl, že zákon dává Pekingu základ k zásahům proti lidem za hranicemi Číny. Přesně tak je třeba jej chápat.
Zákon se netýká jen Tibeťanů, Ujgurů, Mongolů, muslimů z etnika Hui ani dalších menšinových komunit uvnitř Čínské lidové republiky (ČLR). Jde také o to, kdo smí určovat podobu čínské identity mimo dosah Číny.
Ustanovení o zahraničí je varováním
Článek 63 je stručný, ale má značnou váhu. Podle anglického překladu China Law Translate mohou být organizace a jednotlivci mimo pevninskou Čínu, kteří se dopustí činů „namířených proti ČLR“, jež narušují etnickou jednotu nebo vyvolávají etnické rozdělení, pohnáni k právní odpovědnosti.
Formulace Pekingu je záměrně široká. Nevyžaduje násilí. Nevyžaduje přímou bezpečnostní hrozbu. Ponechává prostor k tomu, aby projevy, aktivismus, výzkum, svědectví, organizování kulturních aktivit a politická identita byly považovány za nepřátelské činy, pokud zpochybňují Pekingem prosazovanou představu o národní identitě.
Čínští představitelé už tento dosah zákona obhajují. Náměstek čínského ministra spravedlnosti 24. června prohlásil, že Peking má právo postihovat osoby v zahraničí, které zákon poruší, a označil toto ustanovení za zákonné a nezbytné.
Oficiální zpráva ze stejného brífinku uvedla, že ustanovení je oprávněné, a odmítla kritiku, podle níž představuje uplatňování jurisdikce za hranicemi Číny. Toto popírání je výmluvné. Peking od svého nároku zasahovat v zahraničí neustupuje. Dělá z něj normu.
Obavy se už neomezují pouze na aktivisty. Poté, co zákon 1. července vstoupil v platnost, vyjádřily Spojené státy a Evropská unie podle zprávy agentury Reuters z 2. července znepokojení nad tím, že Číně poskytuje právní základ k zásahům proti lidem za jejími hranicemi. Na tom záleží.
Demokratické vlády začínají článek 63 vnímat takový, jaký je: jako další nástroj čínské kampaně přeshraničního nátlaku.
Peking dělá z kritiky „rozdělování“
Čínské znění nebezpečí ještě zostřuje. Článek 10 se neomezuje na odmítnutí zahraničního vměšování. Staví se proti vnějším silám, které využívají etnické otázky, náboženství či lidská práva k očerňování a hanobení, zadržování a potlačování, jakož i k infiltraci a podvracení Číny. V uhlazeném anglickém překladu může tato formulace působit jako běžná rétorika namířená proti zahraničnímu vměšování. V čínském politickém kontextu však mají tyto výrazy mnohem větší váhu. Obviňují kritiky z poškozování pověsti Číny, snah o její srážení a potlačování, infiltraci a podvracení.
Na tomto rámci záleží, protože kritiku stavu lidských práv mění v nepřátelské jednání. Ujgurský aktivista vypovídající před americkým Kongresem může být vykreslen jako součást zahraniční kampaně. Tibetský exulant zachovávající svou náboženskou identitu může být označen za separatistu. Obhájce jazykových práv jižních Mongolů může být obviněn z narušování etnické jednoty. Taiwanský představitel může být vykreslen nikoli pouze jako zastánce demokracie, ale jako někdo, kdo odmítá jedinou národní identitu, na jejímž prosazení Peking trvá.
Právě proto je Laiovo varování vhodným východiskem. Taiwan podle tohoto zákona není regionem etnické menšiny. Ani jím být nemusí. Širší logikou Pekingu je, že identita není něčím, co si mohou komunity svobodně určovat. Je povinností, kterou je třeba naplňovat. Jakmile se identita stane zákonnou povinností, mezinárodní podpora se může stát vměšováním.
Zákon zapadá do širšího vzorce
Americký Kongres již zdokumentoval širší mechanismus. Zpráva Kongresové a výkonné komise pro Čínu z června 2026 zjistila, že čínský režim se zaměřuje na obyvatele Hongkongu, Ujgury, Tibeťany, bývalé čínské představitele a další prostřednictvím globálního arzenálu nátlakových prostředků, mezi něž patří fyzické útoky, obtěžování, vyhrožování rodinným příslušníkům v Číně, nátlak na návrat do země a zneužívání právních prostředků.
Článek 63 do tohoto arzenálu zapadá. Dává Pekingu další právní formulaci, kterou může připojit k témuž jednání.
Aby byla hrozba účinná, nemusí vést k trestnímu stíhání. Právě to bývá často přehlíženo. Student může vynechat akci na univerzitě. Akademik může zmírnit svou výpověď. Krajanská organizace se může vyhýbat výrazům, které by Peking mohl označit za separatistické. Místní představitel v demokratické zemi může dojít k závěru, že pozvat ujgurského, tibetského, mongolského, hongkongského či taiwanského řečníka nestojí za diplomatické problémy.
Nátlak často funguje tak, že ovlivní rozhodování ještě předtím, než je vůbec někdo obviněn.
Také čínská domácí propaganda ukazuje, jak rychle se zákon uvádí do praxe. V červenci navštívil Tibet vysoce postavený představitel Wang Huning a vyzval k prosazování nového zákona o etnické jednotě. Zdůraznil potřebu stability a vyzval k těsnějšímu sladění tibetského buddhismu se socialistickou společností a prioritami Komunistické strany Číny.
Tento domácí signál má svou odezvu i v zahraničí. Tibetské exilové komunity se často stávají terčem právě proto, že uchovávají náboženskou a kulturní identitu, kterou se Peking snaží uvnitř Tibetu podřídit své moci.
Stejná logika platí pro Ujgury, Mongoly, muslimy z etnika Hui, obyvatele Hongkongu a Taiwance. Peking neodděluje vnitřní kontrolu od prosazování vlastního výkladu v zahraničí. K obojímu přistupuje jako k jedinému problému: kdo má právo mluvit za Čínu, za její menšiny, za její historii a za její hranice.
Protiargument neobstojí
Peking bude tvrdit, že každá země chrání svou národní jednotu. Jistě, ale demokracie chrání svou svrchovanost, aniž by si osobovaly právo určovat identitu lidí žijících pod jurisdikcí jiných zemí. Cizí občané, osoby s trvalým pobytem, uprchlíci, novináři, profesoři, duchovní, studenti ani aktivisté se nestávají terčem jen proto, že odmítají představu vládnoucí strany o národní identitě.
Nejde o odpor proti separatismu uvnitř vlastních hranic. Otázkou je, zda Peking smí z pokojných projevů v zahraničí učinit terč právního postihu jen proto, že tyto projevy zpochybňují nucenou asimilaci, kontrolu náboženství nebo demokratickou identitu Taiwanu. Žádná demokratická vláda by na takový předpoklad neměla přistoupit.
Výraz „etnická jednota“ zde odvádí velký kus práce. Donucování vydává za konsenzus a asimilaci za harmonii. Právě proto záleží na rozdílu mezi překlady. Anglické znění působí administrativně. Čínský politický jazyk odhaluje něco tvrdšího: státní kampaň zaměřenou na formování vědomí, trestání odlišné historické paměti a rozšiřování tohoto nátlaku za hranice Číny.
Demokracie by měly odpovědět jasně
Spojené státy a jejich partneři by měli článek 63 chápat jako varování před nadnárodní represí. Kongresové výbory by se měly ptát federálních úřadů, zpravodajských služeb a pracovníků odpovědných za bezpečnost na univerzitách, jak sledují možné využívání tohoto zákona proti krajanským komunitám, výzkumníkům, studentům a organizacím občanské společnosti.
Univerzity musí být připraveny na nátlak související s akcemi věnovanými Tibetu, Xinjiangu, Vnitřnímu Mongolsku, Hongkongu a Taiwanu. Místní orgány činné v trestním řízení by měly chápat, že hrozby vůči komunitám v diaspoře mohou být důsledkem nátlaku cizího státu, nikoli běžných sporů uvnitř komunity.
Reakce by měla být také veřejná. Pekingu prospívá, když zastrašování probíhá potichu. Demokratické země by měly jasně říci, že svědectví, akademická činnost, náboženská praxe, zachovávání kultury a pokojný aktivismus jsou chráněnými činnostmi. Pokud čínští představitelé nebo jejich prostředníci vyhrožují lidem za uplatňování těchto práv, nejde o etnickou jednotu – jde o zahraniční represi.
Nový čínský zákon o etnické jednotě začíná jako vnitrostátní zákon o asimilaci. Zasahuje do školních tříd, chrámů, mešit, učebnic, rodin a veřejného prostoru. Poté obrací svou pozornost navenek a varuje lidi za hranicemi Číny, že i oni mohou být posuzováni podle pekingských pravidel identity.
Laiovo varování by nemělo být odmítnuto jako pouhá taiwanská politika. Vycházelo z logiky samotného zákona. Čínský režim tvrdí, že může zasahovat proti lidem v zahraničí, kteří porušují jeho pojetí etnické jednoty. Demokratické země by měly odpovědět stejně jasně: u nás ne.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
