Láska, která přetrvá i bez důvodů – právě takovou zachycuje sonet čtrnáctý Browningové, jenž oslovuje čtenáře i po více než sto letech.
Sonet čtrnáctý
Když musíš milovat mě, nechť není proto,
než z lásky samé. Neříkej: „Mám rád
ji pro úsměv, pro pohled, tichý řád
jejích slov – pro myšlenku, jež s ochotou
plyne jak má a v jistém dni mi vdechla
příjemný klid.“ Ty věci, drahý můj,
se mohou změnit – nebo změníš svůj
pohled – a láska spředená se rozplete zas.
Ni pro svůj něžný soucit neměj mě rád,
když z lící mých mi stíráš něžně žal –
vždyť ten, kdo dlouho hřál se v útěše,
by mohl zapomenout plakat… a snad
by ztratil lásku. Miluj bez přítaží dál –
pro lásku samu, věrnou v čase i v dešti.
(volný překlad)
Elizabeth Barrett Browningová se provdala za svého kolegu, viktoriánského básníka Roberta Browninga, když jí bylo čtyřicet let. Neměla mládí ani výjimečnou krásu, kterými by mohla zaujmout, a její zdraví bylo chatrné, ale s Robertem si porozuměli na duševní úrovni skrze svou korespondenci. Vše začalo, když jí Robert napsal dopis, v němž vyjádřil obdiv k její poezii.

Elizabeth měla z jejich vztahu mnoho pochybností. Obávala se, že láska, která vznikla tak rychle, stejně rychle vyprchá, že věkový rozdíl mezi nimi bude překážkou a že Robertovy city možná vychází jen ze soucitu.
Její pocity nehodnosti však rozptýlila Robertova neochvějná láska. V jednom ze svých dopisů mu napsala: „Miluji tvou lásku až příliš. A to je největší chyba, můj milovaný, jakou kdy na své lásce k tobě mohu najít.“ Jejich příběh se stal jedním z nejslavnějších milostných příběhů literární historie.
Mnohé z jejích počátečních obav během dvoření s Robertem se shodují s těmi, které vyjadřuje v sonetu čtrnáctém ze sbírky Sonnets from the Portuguese, jejíž název odkazuje na přezdívku „Portugalská“, kterou jí říkával její manžel.

Sonet čtrnáctý
V jistém smyslu je sonet čtrnáctý vznešeným požadavkem maskovaným jako milostná báseň. Ve skutečnosti žádá o trvalou náklonnost – je to výrok, že mluvčí by raději žádnou lásku než lásku pomíjivou.
Báseň je napsána jako petrarkovský, neboli italský sonet (osmiverší a šestiverší se schématem rýmů ABBA ABBA CDCDCD) a skládá se ze čtyř rozkazovacích výroků: dvou negativních příkazů a dvou pozitivních.
Stejný příkaz otevírá i uzavírá celou báseň: milovat pro lásku samu. Použití slova „musíš“ místo „chceš“ nebo „měl bys“ vyjadřuje nutnost: nejenže se zde klade důraz na to, že milovaný má milovat navěky, ale tato láska má zároveň vycházet z potřeby, nikoli z touhy. Podruhé se tento příkaz objevuje na konci básně a přináší svůj důvod: „Miluj bez přítaží dál – / pro lásku samu, věrnou v čase i v dešti.“
Zdánlivě paradoxně mluvčí žádá, aby předmětem lásky byla láska sama, nikoli ona. Právě tímto zdánlivě nepřímým způsobem se láska posiluje a dosahuje své nejvyšší podoby.
První ze dvou záporných příkazů začíná, jako by chtěl zakázat milovanému, aby miloval pro povrchní důvody (například vzhled) namísto podstaty člověka. Browningová napsala: „Neříkej: ‚Mám rád / ji pro úsměv, pro pohled, tichý řád / jejích slov…‘“ Tyto verše vedou čtenáře k přesvědčení, že báseň vyzve posluchače, aby ji miloval pro její skutečný charakter.
Avšak mluvčí zakazuje, aby ji miloval i kvůli její mysli:
Avšak mluvčí zakazuje, aby ji miloval i kvůli její mysli: „pro myšlenku, jež s ochotou plyne jak má a v jistém dni mi vdechla příjemný klid.“ Všechny tyto vlastnosti – jak podstatné, tak povrchní – se mohou změnit, a láska by na nich proto neměla záviset.
Druhý negativní příkaz zakazuje milovat z lítosti. I kdyby šlo o nesobeckou snahu přinést druhému útěchu, taková láska se může proměnit, jakmile útěcha už nebude potřebná. Ani povrchní vlastnosti, ani způsob myšlení netvoří podstatu člověka – protože vše z toho se může změnit – a právě proto podle Browningové láska nesmí být na těchto věcech založena.

Upřímná láska
Dopisy mezi manželi Browningovými dokládají, že láska je zároveň racionální i nevysvětlitelná. Citáty z jejich korespondence, jako například Robertovo „Miluji tě, protože tě miluji“ nebo slova Elizabeth: „Není žádný dobrý důvod, proč by mě měl kdo milovat, a má upřímná touha (jak jsem znovu a znovu říkala) je, aby žádný důvod nebyl ani proklamován,“ odrážejí myšlenku vyjádřenou v sonetu čtrnáctém. Když milujeme skutečně, nemilujeme pro jednotlivé vlastnosti – pro úsměv, vzhled nebo způsob mluvy. Nemilujeme ani pro celkový dojem tvořený jejich součtem.

Pravá láska míří k samotné podstatě člověka, ne k souboru jeho kvalit. Milovat člověka celého znamená přijmout, že se může proměnit. A právě to vyžaduje lásku k samotné lásce. Věčná povaha takové lásky, jak ji naznačuje Browningová, nás vybízí, abychom se znovu a znovu snažili poznat, co toho druhého odlišuje od všech ostatních – a co z něj činí právě toho, koho milujeme.
–ete–
