Nešťastná nehoda vedla básníka 18. století Samuela Taylora Coleridge k napsání krásné ódy na přírodu a přátelství.
V létě roku 1797 navštívilo Samuela Taylora Coleridge několik přátel, mezi nimi básník William Wordsworth, jeho sestra Dorothy a esejista Charles Lamb. Skupina se těšila, že si během pobytu společně vychutná procházky venkovskou krajinou.
Bohužel hned na začátku pobytu došlo k nepříjemné nehodě: Coleridgeova manželka Sara mu omylem vylila vařící mléko na nohu, čímž ho na zbytek návštěvy vyřadila z pohybu. Když se pak přátelé jednoho večera vydali na dlouho očekávanou procházku přírodou, zůstal Coleridge rozladěně doma.
Osamělý, zraněný a ponechaný vlastním myšlenkám v stínu lipového háje, napsal později báseň Tento lipový háj, můj žalář (This Lime-Tree Bower My Prison), která tuto zkušenost zachycuje.

Tak začíná tato melancholická báseň
Úvod básně Tento lipový háj, můj žalář je předvídatelně sklíčený. Básník se soustředí na to, co mu uniká, a přírodu vnímá jen prostřednictvím představ o tom, co právě zažívají jeho přátelé. Sleduje jejich cestu ve své mysli a popisuje například: „To hlučné údolí, zalesněné, úzké, hluboké, / kam dopadá jen skvrnka poledního slunce.“ (neoficiální překlad). Tak živě si scénu představuje, že čtenář snadno zapomene, že mluvčí básně skutečně zůstává v lipovém háji. Coleridge pokračuje:
Tam moji přátelé
vidí tmavě zelený pás dlouhých, tenkých plevelů,
které všechny naráz (jak fantastický pohled!)
se stále kývají a skrápějí pod kapající hranou
modrého jílového kamene.
Samozřejmě, mluvčí ve skutečnosti tento fantastický obraz nevidí. Mluví spíše o síle představivosti a paměti a sotva si všímá toho, co má přímo před sebou – natož vzdáleného údolí.
Slovo „možná“, které básník použije ve chvíli, kdy si v pozdější části básně představuje loď na moři, naznačuje, že báseň má meditativní charakter. Mluvčí může o tom, co jeho přátelé spatřují, jen spekulovat. Krása, kterou si představuje, že vidí oni, však mění jeho vnitřní naladění. Skrze svou představivost mluvčí nejen vidí to, co vidí jeho přátelé, ale cítí s nimi, sdílí jejich radost a účastní se jejich prožitků. Ze spekulace se stává potvrzení, když básník trvá na vizi lodí: „jejichž plachty nám září / na klidném, čistě modrém proužku mezi dvěma ostrovy / v purpurovém stínu! Ano!“

Nejenže je tím upevněno pouto mezi mluvčím a jeho přáteli, ale zároveň se prohlubuje spojení mezi Coleridgeovou imaginární krajinou a skutečným výjevem, který sleduje přítel Lamb.
Čtenář navíc získává náhled do blízkosti přátelství mezi Coleridgem a Lambem a může ocenit Lambovy kvality – zejména jeho citlivost k přírodě. Lambova laskavost inspiruje básníka k otevřenosti a vede jeho myšlenky od pocitu uvěznění ke svobodě.
Když básník přemýšlí o Lambově úniku z „velkého, tísnivého města“, i on sám se osvobozuje od svého sklíčeného stavu tím, že se ztotožňuje s přítelovou radostí. Natolik se zbavuje své dřívější trýzně, že bez závisti nebo hořkosti vyzývá přírodu, aby se svému příteli ukázala v co nejkrásnější podobě: „Zazářete v šikmých paprscích zapadajícího slunce, / vy purpurové vřesové květy! Plan’te silněji, oblaky, / žijte ve zlatém světle, vzdálené háje!“
Kontrastní postavení básníka a jeho přítele vystupuje v průběhu básně stále zřetelněji: zatímco mluvčí, který si v minulosti stejně jako jeho přítel užíval krásy přírody, je nyní „uvězněn“ v lipovém háji, jeho přítel se z dusivého městského prostředí přesouvá do otevřené krajiny venkova. Napětí mezi minulostí a přítomností se ukazuje i v následujících verších, kde se navíc projevuje, že právě vzpomínky a dřívější prožitky živí básníkovu představivost: „Můj přítel / stržen hlubokou radostí může stát, tak jako jsem stál já, / ztichlý a unášený vlnou vjemů.“

Báseň vrcholí ve chvíli, kdy si mluvčí představuje, jak Lamb hledí na rozlehlou krajinu – a vnímá toto setkání s krásou jako kanál, skrze nějž duch promlouvá k duši a odhaluje Boží přítomnost.
Návrat do háje
V závěrečné části básně se básník přesouvá z makrosvěta za hranicemi lipového háje zpět do mikrosvěta, který skutečně obývá. Jeho rozjímání mu osvobodilo pohled natolik, že nyní dokáže spatřit krásu i v samotném háji. Všímá si hry světla a stínu na listech, jak se blíží večer.
Ačkoli se zdá, že mu byla odepřena zkušenost s krásou, kterou – jak v úvodu básně říká – by si nesl s sebou po celý život, odchází z tohoto domnělého žaláře s novým pohledem na svět:
„Od této chvíle budu vědět,
že příroda nikdy neopouští moudré a čisté;
žádný kout není tak úzký, je-li tam příroda,
Žádná pustina není tak prázdná, aby nedokázala zaměstnat
každou schopnost smyslů a udržet srdce
bdělé pro Lásku a Krásu!
Ve skutečnosti báseň končí zážitkem, který sdílejí jak mluvčí, tak jeho přítel: oba sledují v letu havrana na obloze. Tento závěrečný obraz ptáka pomáhá uzavřít všechna vnitřní napětí básně.
Jak poznamenal spisovatel a literární historik Michael Schmidt ve své analýze této básně:
„Háj a širší krajina, město a venkov, minulost a přítomnost – vše se v básni střetává. Tyto kontrasty jsou nakonec sjednoceny letem ptáka, který – spatřený a zaslechnutý Coleridgem a Lambem na různých místech a s mírným časovým posunem – spojuje svým křehkým letem, jednotnou vizí, dva muže v symbolickém společném zážitku. Různorodé prvky básně jsou sjednoceny tímto ptákem.“

Závěr básně prostupuje duchovní klid, jako by příroda a básník zpívali nešpory, tichou večerní modlitbu. Hudba přírody se prolíná s básníkovým požehnáním havranovi („K domovu – a já mu žehnal!“) a vše se uzavírá chválou stvoření: „Žádný zvuk není falešný, když svědčí o Životě.“
Ačkoli Coleridge nemohl svým přátelům fyzicky stačit, obrazně se vydává na cestu – z ponurého duševního rozpoložení k srdci naplněnému vděčností a povznesením. V soucitu se svým přítelem na sebe přebírá i označení „dobrosrdečný“. Lambova radost se stává i jeho radostí; Lambův zážitek je natolik vnitřně vlastní, že Coleridge je stejně šťasten, jako by tam skutečně byl – kráčel stejnými cestami.

Zatímco v úvodu básně se zármutek a radost prolínají téměř nerozpoznatelně, v závěru se z truchlení stává oslava. Pokorný lipový háj je proměněn – rozšířen silou představivosti sdílené mezi básníkem a jeho přítelem a povznesen novým pohledem, který je skrze smysly nyní naplno naladěn a otevřen kráse světa.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste u nás rádi viděli? Pošlete nám své tipy nebo zpětnou vazbu na e-mail: namety@epochtimes.cz.
–ete–
