Hudební mistři jako Bach, Schubert, Schumann a Strauss do svých hlubokých hudebních děl vnášeli tento tajuplný prvek.
To, co je nám nejdražší a nejskutečnější, je mimo dosah slov. Kdo by dokázal přesně definovat nebo popsat život, lásku či krásu – a na druhou stranu, kdo by mohl popřít jejich existenci? Nejtajemnější ze všech je však duše.
Definice nebo popis „duše“ je nemožný, ale zdá se, že básníci a skladatelé v tom byli úspěšnější než vědci a filozofové. Virginia Woolfová napsala ve své povídce Shrnutí: „[Sasha] si byla vědoma pohybu uvnitř sebe, jakéhosi tvora, který v ní bil (pozn.: srdcem) … snažil se uniknout a ona tomu říkala duše.“ (volný překlad). Možná ani nemůžeme udělat víc.
Když selhávají i ta nejlepší slova, někdy nás dál nese hudba. Člověk si vzpomene na suity Johanna Sebastiana Bacha pro sólové housle nebo na dialogy mezi duší a jejím Stvořitelem v pomalých větách pozdních Beethovenových klavírních sonát a smyčcových kvartetů.
Když se však slova spojí s hudbou Bacha nebo Franze Schuberta, přichází úžas, přichází jasnost a také alespoň na chvíli nám je umožněno nahlédnout do vyššího světa, o kterém instinktivně víme, že nějak souvisí s tím, co nazýváme naší duší.
Od Bacha ke Straussovi
Toto tajemné bytí jako by mělo naléhavou touhu oslavovat svého Stvořitele: „Má duše chválí a vyvyšuje Boží milost,“ píše Bach. Krásné, lyrické linie melodie se pojí s jistým a pevným krokem rytmu, jako by někdo kráčel s povzneseným srdcem; slova a hudební fráze se opakují, často je doprovází housle, flétna a hoboj jako ozvěna. Jsou to šťastné, opakující se myšlenky života postaveného na víře.
Duši popisuje také ctihodný básník Johann Wolfgang von Goethe ve své básni Zpěv duchů nad vodami:
Duše lidská
podobá se vodě:
přichází s nebe,
k nebi se vznáší,
a čas ji zas
přehání k zemi
ve změnách stálých.
Má-li řečiště mělké, / plazí se údolím lučním; / je-li hladinou jezerní, / vkládají do něho tvář svou veškery hvězdy. A závěrečná slova shrnují vše: Duše lidská, podobáš se vodě! Osude lidský, podobáš se větru!“
Hudební zpracování Schuberta tento Goethův obraz ještě více prohlubuje. Déšť, moře a řeky se zjevují v bohatých zvucích spodních smyčců. Housle zde vůbec nejsou, pouze violy, violoncella a kontrabasy. Sbor mužských hlasů – zpěv duchů nad vodami – se vznáší nad smyčci.
Duše se nám často zdá být nejzřetelnější, když se setkáme s ohromující krásou přírody. V písni Roberta Schumanna Mondnacht (Měsíčná noc) muž stojí na poli a pozoruje hvězdy: „Zdálo se, jako by nebesa / tiše políbila zemi.“ Éterický úvodní klavírní motiv sestupuje, aby se setkal se zpěvovou linkou, která stoupá vstříc němu. Když se spojí, básník zpívá: „a má duše rozepjala / široce svá křídla, / vzlétla vzhůru přes tiché kraje, / jako by se vracela domů.“ (volný překlad)
Duše se může projevit také na konci dobře prožitého života, kdy se na ni snese hluboká ospalost, unavená z plynutí a víru světa. Píseň Beim Schlafengehen (Čas ke spánku) z cyklu Čtyři poslední písně Richarda Strausse zachycuje krásu a tajemství tohoto okamžiku: „Nyní mě den unavil. / … Ruce, vzdejte se veškeré práce, / mysli, zapomeň na všechny myšlenky. / Celé mé bytí / touží klesnout do spánku.“ (volný překlad)
Na chvíli slova utichají; sólo housle dostávsjí za úkol popsat duši, jak opouští náš svět. Jistě jde o jeden z nejvznešenějších okamžiků celé západní hudby. Hlas se vrací: / „a duše, nezpozorovaná, / vzlétá do hvězdné noci, / do života tisíce tváří.“ (volný překlad)
Duše žije dál
Tato píseň, napsaná krátce po druhé světové válce, má velký význam. Je ozvěnou zlatého věku písní, který vzkvétal v německé kultuře během 18. a 19. století, v období vrcholu naší západní hudební tradice.
Proč tento věk trval tak krátce? Částečnou odpovědí je, že myšlenka a téma duše byly postupem času opuštěny. V hojně medializovaných hlavních produkcích dneška jej nenajdeme. Veřejnost, často otupělá zábavou vydávanou za umění, ztratila zájem o tak tajuplné věci, jako je duše. Je pohřbena v hluku materialismu a v proměnlivých vědeckých a filozofických náladách naší doby.
Přesto duše stále existuje. Když se občas zhasnou světla našich měst, hvězdy se okamžitě objeví a my si uvědomíme, že ty zářivé hvězdy tam byly po celou dobu. Když je mysl uchráněna před oslnivým zářením moderního života – života ve městě, života s televizí, života s iPhonem – duše, ta nadčasová, věčná duše, se připomene. Vždy bude taková, jaká vždy byla, i bez iPhonů a dokonce i tehdy, až zhasne slunce.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Své nápady a zpětnou vazbu prosím zasílejte na e-mail namety@epochtimes.cz
–ete–
