„Poslední dobou cestujících na vozíčku nebo jinak zdravotně omezených přibývá,“ sděluje průvodčí v osobním vlaku z Kolína do Žďáru nad Sázavou. České dráhy (dále jen ČD) pro tyto osoby se zdravotním postižením i s omezenou schopností pohybu a orientace zlepšily podmínky.
Informace jsou důležité – lidé se zdravotním znevýhodněním se postupně dozvídají, že podmínky pro cestování se jim zlepšily.
Někdy vozíčkáři jezdí samostatně, jindy je doprovází jejich osobní asistent.
Vlaky
Jaké zkušenosti s dopravou mají asistenti vozíčkářů, kteří je doprovázejí? „Má to svoje specifika,“ odpovídá osobní asistent Josef Prášek z Brna. A doplňuje: „Měli jsme s klientem vlak objednaný několik dní dopředu, někdy to musí být 48 hodin předem. Před odchodem z domu nám volali z hlavního nádraží, že se pokazil vůz opatřený plošinou, nastala nějaká změna, a že nemůžeme nastoupit. Nabídli pozdější spoj, ale ten byl pro nás příliš pozdní. Našli jsme tedy autobus, zavolal jsem na dispečink a tam nám potvrdili, že plošina bude k dispozici. A to už bylo bez problémů.“
Když se objedná plošina, dopravce sám předem aktivně zavolá a potvrdí, že vozíčkář je očekáván.
Pomoc pro tyto osoby vychází i ze zákona o silniční dopravě (zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě) a z přepravních řádů.
Kromě odstranění bariér nabízejí dráhy také bezplatnou asistenční službu, kterou lze předem objednat na stránkách ČD nebo na kterékoliv pokladně ČD.
Průvodčí radí, že lepší je napsat na e-mailovou adresu, protože telefon zvedá automat, který odkazuje na další linky.
Pokud by zdravotně postižený člověk zvolil jiného dopravce nebo zkombinoval více různých dopravců, může se obrátit na objednávkový systém oneticket.cz/assistance.
Autobusy
U nízkopodlažních autobusů nastupují vozíčkáři (i kočárky) obvykle prostředními dveřmi. Řidič je povinen zastavit tak, aby plošina mohla být bezpečně použita (u chodníku, případně na zastávkovém nástupišti). Musí vozíčkáři asistovat a zajistit, aby mohl bezpečně nastoupit i vystoupit. Moderní autobusy mají buď automaticky výsuvnou nájezdovou plošinu, nebo plošinu, kterou řidič vyklopí ručně.
Uvnitř má vozíčkář svůj vyhrazený prostor, jenž je vybaven bezpečnostními pásy či zarážkami pro zajištění vozíku. Pokud autobus není bezbariérový, obvykle má dopravce povinnost nabídnout náhradní řešení (např. jiný spoj s bezbariérovým vozidlem). To se více týká dálkové a meziměstské dopravy.
Co se týče MHD, podle Práška se však často stává, že když má vozíčkář z tramvaje vystoupit, řidič sice připraví plošinu, ale lidé postiženému vstupují do cesty. Musí volat: „Počkejte ještě!“ Lidé mu stále stojí v cestě a zůstává uvnitř. Cestující uvnitř neslyší žádnou hlášku o tom, že bude vystupovat vozíčkář, a tedy nemají informaci, že je potřeba ustoupit.
Nejen vozíčkáři
Jsou tu další lidé, kteří sice mají obtíže, ale jsou pohybliví, a v jejich nesnadné chůzi jim pomáhá tzv. chodítko. Tito lidé nemají dle pokladního ČD nárok na mobilní plošinu při nástupu – na tu mají nárok pouze vozíčkáři.
Osoba s chodítkem nebo i jinak znevýhodněná však může rovněž požádat o osobní asistenci. Objedná si pomoc s nástupem bez plošiny. V den cesty bezplatně dostane vyškoleného asistenta, který jí pomůže se zakoupením jízdenky a poté s nástupem a výstupem z vlaku a uložením chodítka.
Když se u vlaku sejde vozíčkář, kočárek a cyklista…
… pak je tu určitá „hierarchie“. Kdo má přednost, pokud se všichni nevejdou?
„Kočárek a vozíčkář mají přednost před kolem,“ objasňuje paní pracující na pokladně jihlavského nádraží.
Cyklista musí lidem ustoupit, respektive kolo musí ustoupit. Ve vlaku s nízkopodlažním vstupem bývá místo pro kolo na tomtéž místě, co jsou sklápěcí sedačky pro cestující. A pokud je celý vagon obsazen cestujícími, má cyklista smůlu.
