Komentář
Po letech studia a psaní o utrpení čínského lidu za Mao Ce-Tunga – například zde – mě šokoval a vyděsil krátký příspěvek studentky z Oberlin College, který jsem slyšel krátce po atentátu na Charlieho Kirka.
Studentka se bez okolků označuje za revolucionářku inspirovanou Maem. Hlásá potřebu dalších „politických atentátů“, odmítá svobodu projevu pro „reakcionáře“ a „kapitalisty“ a chce, „aby se někteří lidé báli vyjádřit svůj názor veřejně“.
V jednom vysokoškolském kurzu se učila, že „násilná revoluce osvobodila miliony lidí a osvobodila ženy“ v Maově Číně.
Její názory jsou krajní, ale není sama. Podle průzkumu z roku 2021 mezi studenty 150 nejlepších amerických univerzit uvedlo téměř 25 procent respondentů, že je přijatelné použít násilí k umlčení kontroverzního řečníka. Na některých ženských vysokých školách podporovalo násilí až 50 procent studentek.
Sebejistě a neinformovaně – kdyby se tato dívka z Oberlin College účastnila akce Charlieho Kirka, pravděpodobně by ji to nepřimělo přehodnotit svůj postoj. Zvažme však několik faktů, které by jí Charlie mohl předložit, kdyby se ho zeptala na Čínu.
Ve své knize Hladoví duchové: Maův tajný hladomor vysvětluje Jasper Becker, že jedním z cílů Komunistické strany pod vedením Maa bylo zničit rodinu a pouta, která vytváří láska:
„Musíme považovat lidovou komunu za naši rodinu a nepřikládat přílišný význam vytváření vlastní oddělené rodiny… nejmilejšími lidmi na světě jsou naši rodiče, avšak ti se nemohou srovnávat s předsedou Maem a Komunistickou stranou… neboť to není rodina, kdo nám dal vše, ale Komunistická strana a velká revoluce… Osobní láska není tak důležitá: ženy by proto neměly požadovat příliš mnoho manželovy energie.“
Možná považuje tato studentka z Oberlinu rozbití rodiny za cíl hodný následování. Becker popisuje, že kvůli kolektivizaci a rozsáhlému hladomoru „byly ženy nuceny zapřahat se do pluhu s visícími lůny, takový byl nedostatek tažných zvířat“.
Pokud má „osvobození“ znamenat, že někteří lidé dostanou svévolnou moc šířit strach a hrůzu, pak za Maa měly některé ženy skutečně moc. Becker uvádí: „Dvacetiletá Huang Xiu Lian, předsedkyně ženské asociace v jedné z komun, usekla uši čtyřem lidem.“
Mao vyhladověl miliony, a ti, kteří přežili, se stali otroky na komunistických plantážích. Tolik lidí zemřelo hladem, že Becker píše: „Jen málo těl bylo pohřbeno. Mnozí si prostě lehli doma a zemřeli.“
Mateřské instinkty byly zničeny. Některé matky ukrývaly zásoby jídla před svými dětmi ze strachu, že by děti mohly jídlo prozradit úřadům.
Jak Becker, tak Frank Dikötter zaznamenali případy kanibalismu. Ve své knize Maův velký hladomor píše Dikötter, že rodiče nechávali své dcery (protože muži byli považováni za cennější) umírat hlady a poté si jejich těla vyměňovali s jinou rodinou k jídlu. Této praxi se říkalo „vyměň dítě, uvař jídlo“. Mao osvobodil ženy od života.
Neomezená moc vede k sexuálnímu násilí a ženy byly bezbranné. Becker uvádí, že Maovo osvobození znamenalo, že „ženy byly ponižovány tím, že jim do pohlavních orgánů vkládali hole“.
Dikötter zaznamenal, že „těhotné ženy, které se neobjevily v práci, byly nuceny se svléknout uprostřed zimy a poté rozbíjet led“. Potraty při práci byly běžné.
Mezi stranickými funkcionáři píše Dikötter, že se „znásilňování šířilo jako nákaza v morálně rozvrácené společnosti“. Jeden úředník „si dělal, co chtěl, téměř s každou neprovdanou ženou ve vesnici“.
Ve městech, pokračuje Dikötter, „za potravinový lístek v hodnotě deseti či dvaceti centů, nebo za půl kilogramu rýže, nabízely ženy sexuální službu v klidném koutě veřejného parku. Ty, které odmítly, čelily hladovění“.
V jedné továrně, popisuje autor, „nutili místní vedoucí ženy pracovat nahé. Jediný den v listopadu 1958 takto pracovalo více než 300 žen. Ty, které odmítly, byly svázány.“ Vedoucí tvrdili, že tímto způsobem „boří feudální tabu“.
Becker cituje očité svědectví disidenta Wei Jingshenga. Ten jako člen Rudých gard „byl šokován, když na každém železničním nádraží viděl hladovějící a nahé ženy a děti žebrat o jídlo“. Jeden z kádrů ve vlaku popřel jejich lidskost a řekl, že jde o „bývalé statkářky a bohaté rolnice nebo prostě lenošky, a že jim hlad jen prospívá“.
Stejně jako onen kádr, ani studentka z Oberlin College pravděpodobně jen tak neuvidí v druhých lidech lidskost.
Jak poznamenal Dikötter: „Zdánlivě cokoli mohlo být ospravedlněno ve jménu emancipace.“
Co si z toho můžeme vzít o tom, proč dnes tolik lidí pevně věří názorům, které odporují faktům i rozumu?
Šílenství se neomezuje jen na levici. Dnes někteří lidé věří, že Brigitte Macronová je muž a že Izrael zavraždil Charlieho Kirka.
Postřehy Leonarda Reada a Davida Huma nám pomáhají pochopit, jak lidská mysl funguje. Když lidé uvádějí důvody pro své postoje, neznamená to, že k nim dospěli rozumem.
Ve své knize Kdo naslouchá Read vysvětluje: „Stačí si uvědomit, že myšlenky – dobré i špatné – uchvátí jednotlivce; není to naopak. Já myšlenku nevlastním; ona vlastní mě.“
David Hume by to vyjádřil takto: vášeň, například láska k Maovi, nenávist k západní civilizaci nebo antisemitismus, je nejprve přijata – a teprve poté se hledají důvody, které tuto vášeň ospravedlní. Když jsou hluboce zakořeněné politické názory poháněny vášní, neexistuje způsob, jak lidi přesvědčit logikou.
V roce 1739 David Hume ve svém díle Pojednání o lidské přirozenosti (anglický text dostupný zdarma zde) představil teorii, že hlavní hnací silou lidského rozhodování nejsou rozum, ale naše vášně (emoce). Filozofové tuto teorii uznávají jako jednu z nejvýznamnějších v dějinách filozofie – a dnešní neurověda Humeovy závěry potvrzuje.
Téměř tři století poté však Humeovy postřehy veřejnost stále příliš nechápe. Není divu. Zdá se nám, že o svých rozhodnutích většinou přemýšlíme racionálně – zatímco ti nerozumní jsou vždycky ti druzí. Rádi věříme, že jsme kapitány vlastního života a že svobodnou vůli uplatňujeme prostřednictvím rozumu. Jakýkoli útok na tuto víru v naši racionalitu nás znepokojuje.
Kde to tedy nechává ty z nás, kteří se snaží bránit svobodu před náporem lidí posedlých neliberálními vášněmi?
Read nabídl užitečnou analogii s tlakovými oblastmi v počasí – nízký tlak přináší bouře, zatímco vysoký tlak je tlumí. Napsal: „V žáru emocí nebo boje mají lidé tendenci vytvářet oblasti nízkého tlaku.“ A vysvětlil:
„Podobně jako oblasti nízkého tlaku představují jednotlivce s malým porozuměním. Nesmysly v lidských myslích, které jsou mezi námi všudypřítomné, byť často dřímají, se aktivují, rozdmýchávají do běsnění, když se vřítí do myslí příliš prázdných nebo otupělých, aby se staraly o rozdíl mezi otroctvím a svobodou.“
Nemůžeme ovládat počasí. Mezi lidmi s malým porozuměním se budou nové „oblasti nízkého tlaku“ vytvářet každý den. Avšak silou našeho porozumění můžeme vytvářet oblasti vysokého tlaku, které zabrání šíření neliberálních společenských vášní.
Read varoval: „Špatné myšlenky nelze učinit rozumnějšími tím, že budeme bojovat s těmi, kdo je vyslovují.“ Prosazoval „zdokonalování vlastního poznání na rozdíl od snahy napravovat druhé – první je možné, druhé marné.“
Naším cílem, vysvětloval Read, „je růst v uvědomění, vnímání a vědomí.“
Největší hrozbou svobody je nedostatek úcty k lidskosti druhých a vášně, které nejsou korigovány rozumem. Jen kultivací sebeuvědomění mohou jednotlivci odolat svodu destruktivních ideologií. Skutečný boj za svobodu se odehrává každý den v zákopech naší vlastní mysli.
Z Amerického Institutu pro ekonomický výzkum.
–ete–
