Naše umělecké tradice jsou plné moudrosti. Můžeme se ohlédnout do minulosti a se zvídavou myslí i otevřeným srdcem vstřebávat lekce z kulturní historie. Italská renesance překypuje silnými příběhy, které vyústily ve velkolepá díla, a životní osud i tvorba Michelangela zůstávají trvalým příkladem.
Příběh začíná v Římě 16. století, který se rychle stával kulturním centrem západního světa. Tehdy třiatřicetiletého Michelangela povolal papež Julius II., aby vymaloval strop Sixtinské kaple. Michelangelo se však nepovažoval za malíře – byl sochařem – a když byl o výmalbu stropu požádán, odpověděl: „Malířství není mým uměním.“
Proč tedy papež Julius II. žádal Michelangela o malbu místo sochání? Podle díla Giorgia Vasariho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů měl umělec podezření, že se ho Bramante, vysoce uznávaný architekt pracující pro papeže, snaží zdiskreditovat. Chtěl ho údajně přimět k malování stropu kaple, aby zničil jeho pověst:
„Tímto způsobem se Bramantemu a dalším soupeřům zdálo možné odvést ho od sochařství, v němž ho viděli dokonalým, a uvrhnout ho do zoufalství. Domnívali se, že pokud ho přinutí malovat, odvede práci méně hodnou chvály, protože neměl žádné zkušenosti s barvami ve fresce…“
Je pravdou, že Michelangelo techniku fresky neovládal, ale to ho neodradilo. Dr. William Wallace, přední odborník na Michelangela, podotýká: „V době práce na Sixtinské kapli se Michelangelo stále snaží být největším umělcem všech dob. Chová se spíše jako tvůrce, který vytesal Davida: ‚Jsem nejlepší sochař. Teď budu nejlepším malířem. Budu nejlepším umělcem historie.‘ Stále trpí mladickou domýšlivostí.“
Po čtyři vyčerpávající roky Michelangelo využíval to, co se o fresce naučil, a neúnavně maloval strop kaple. Přestože nebyl školeným malířem, vytvořil nakonec jednu z největších a nejúžasnějších nástěnných maleb v dějinách. Jeho úkol nebyl snadný; podle knihy Rosse Kinga Michelangelo a papežův strop se musel umělec potýkat s rodinnými problémy, rivalitou, technickými nezdary i politikou. Ve svých osobních zápisnících si opakovaně stěžoval na útrapy během práce: „Žiji zde obklopen největšími úzkostmi, trpím nesmírnou tělesnou únavou: nemám žádného přítele jakéhokoli druhu a ani ho nechci; nemám ani tolik času, kolik mi stačí na požití nezbytného jídla.“
Michelangelo se nenechal těmito útrapami zlomit. Místo toho proměnil své zkoušky ve vizuální chválu božství. Ross King uvádí, že autor nebyl spokojen s papežovým původním návrhem dvanácti apoštolů a požádal ho o povolení k ambicióznějšímu záměru – využít lidské tělo k prozkoumání hloubky vztahu mezi člověkem a Bohem. Papež souhlasil a původní skica se proměnila v komplexní kompozici čítající více než 300 postav.
Michelangelo zahrnul nejen křesťanská témata, ale také postavy z judaismu a pohanství. „Sixtinská kaple, to není jen devět příběhů z Genesis. Je to celá hojnost stvoření,“ vysvětluje Wallace. „Je to všechno. Neexistuje zde oddělení mezi křesťanstvím a pohanstvím. Je to Boží stvoření a On stvořil pohanský starověk dříve, než stvořil křesťanství. Stvořil svět. Sibyly jsou protějškem proroků; představují pohanský svět před příchodem křesťanství. Stejně jako zde máme pohanské Sibyly, nacházíme tu i židovské příběhy. Sixtinská kaple není křesťanská, židovská ani pohanská; je to celé stvoření.“
Michelangelo do jedné kompozice nezačlenil pouze křesťanské, židovské a pohanské postavy, ale namaloval také vizuální zpodobnění Boha – což bylo pro umělce vzácností. „Toto je Bůh a počátek Božího stvoření a On si zaslouží být namalován,“ říká Wallace. „Je pravda, že v dřívějším křesťanském umění nebyl Bůh někdy zobrazován vůbec, nebo jen jeho ruka, takže bylo velmi odvážné si představit, jak vypadá. Michelangelo nám dal obraz Boha, který se pro mnoho lidí na světě stal kanonickou představou o Jeho podobě.“
Oním vyobrazením Boha je Stvoření Adama, freska tvořící část stropu, která patří k nejikoničtějším obrazům světa. Michelangelo zachytil Adama ve chvíli probuzení, kdy se setkává se svým stvořitelem. Pololežící Adam toužebně hledí do očí Boha a natahuje ruku, aby se ho dotkl. Bůh se spolu s biblickými postavami, které ho obklopují, k Adamovi pohybuje s velkou energií. Spokojen se svým dílem, i On natahuje ruku.
Prostor mezi prsty Adama a Boha je tak blízko, a přesto tak daleko. „Těch několik centimetrů, které dělí konečky jejich prstů, představuje největší zastavení času a vyprávění v dějinách umění,“ uvádí Wallace ve své knize Michelangelo: Umělec, člověk a jeho doba. Kdyby Adam vynaložil jen o trochu více energie, kdyby vyrovnal Boží úsilí, zdá se, že by se Boha dotkl a odloučení mezi nimi by přestalo existovat.
Poté, co namaloval přes 300 postav ve více než 150 samostatných obrazových celcích, Michelangelo strop k naprosté spokojenosti papeže Julia II. dokončil. Dílo bylo odhaleno na svátek Všech svatých 1. listopadu 1512.
„Je obdivuhodné a pozoruhodné, že vytrval navzdory všemu, čemu musel čelit,“ komentuje Wallace. „Samotný fakt malování stropu je ohromující. Provázely ho nejrůznější potíže. Musíme obdivovat, že vytrval pod neuvěřitelným tlakem a čelil nepředstavitelným výzvám. Mnoho jiných lidí by se vzdalo, ale on nikoliv.“
V tom spočívá jádro moudrosti Michelangelova příběhu: umělec překonal své útrapy díky víře a silné touze vizuálně vyjádřit božství. Byl požádán o dokončení projektu, který mu byl cizí, a on se nejen chopil příležitosti, ale dokonce předčil veškerá očekávání. Jeho inspirované úsilí vyjádřit posvátno prostřednictvím lidské formy mu navzdory mnoha obtížím pomohlo vytvořit moderní zázrak, který oceňujeme i po pěti stech letech.
–ete–
