Komentář
Nedávno se objevila zpráva, že po 15 měsících růstu evropská ekonomika „neočekávaně poklesla“, přestože se předpokládalo, že zůstane stejná, nebo dokonce poroste.
Podle Politico „kompozitní index nákupních manažerů (PMI) společnosti S&P Global klesl v dubnu na 48,6 z březnových 50,7. Analytici očekávali, že zůstane nad klíčovou hranicí 50 bodů, pod níž je aktivita považována za klesající“.
A to je teprve začátek. Chris Williamson, hlavní ekonom S&P Global, říká: „Stále rozšířenější nedostatek dodávek mezitím hrozí dalším utlumením růstu a zároveň zvýšením cen v nadcházejících týdnech.“
Někteří analytici se domnívali, že ekonomické lekce z invaze na Ukrajinu byly pochopeny a že Evropa podnikla kroky, aby už nebyla znovu vydána napospas energetickému šoku způsobenému událostmi mimo její kontrolu. Hlavní poučení – strukturální zranitelnost – však zjevně zůstalo ignorováno.
Současnou situaci Evropy nelze přičítat pouze událostem na Blízkém východě: ty sice působily jako katalyzátor, ale odhalily hlubší problémy energetické politiky Evropské unie i roztříštěnou povahu energetických sektorů jednotlivých členských států. Zelená transformace, vedená Evropskou zelenou dohodou a prosazovaná s regulační razancí a značným spěchem, systematicky rozebrala základní kapacity kontinentu pro dodávky a výrobu energie dávno předtím, než byla připravena náhradní infrastruktura.
Uhelné elektrárny byly odstavovány podle politických harmonogramů, nikoli ekonomických. Jaderné programy, přestože jsou spolehlivé a pod domácí kontrolou, byly v Německu i jinde utlumovány v domnění, že budou k dispozici alternativy – domnění, které dnes působí spíše jako fantastická naděje než obezřetná politika, zvlášť když Bagger 288 doslova trhá zemi na kusy. To, co zůstalo při absenci německého průmyslu obnovitelných zdrojů, je síť stále více závislá na počasí a globálním propojení.
K národnímu problému se přidává regulační vrstva jako násobící faktor: evropské energetické trhy patří k nejvíce regulovaným na světě, s cenami uhlíku, systémy obchodování s emisemi a pravidly kapacitních trhů, což všechno může na papíře znít rozumně, ale dohromady v praxi vytváří nákladovou strukturu, která se nevyhnutelně přenáší dál. Německá společnost BASF, jeden z největších chemických výrobců na světě, zvýšila ceny až o 30 procent.
Německo se stalo ukázkovým případem nebezpečných důsledků toho, když necháte svou energetickou ekonomiku vystavenou globálním šokům a zároveň selžete v investicích do spolehlivých odvětví výroby energie, která skutečně fungují. Rozhodnutí opustit jadernou energetiku odstranilo zhruba 12 procent výrobní kapacity, zatímco země se stala nebezpečně závislou na dovozu plynu. Berlín snížil odhad hospodářského růstu pro rok 2026 z 1 procenta na 0,5 procenta a pro rok 2027 z 1,3 procenta na 0,9 procenta (i když i tyto hodnoty vypadají optimisticky). Některé prognózy odhadují pravděpodobnost vstupu Německa do recese ve druhém čtvrtletí roku 2026 na 33 procent.
Není tedy překvapením, že data PMI potvrdila to, co už naznačovaly indikátory. Služby, které eurozónu provedly válkou na Ukrajině a byly „motorem oživení bloku v roce 2025“, jsou nyní na bodě slabosti – a zatímco výroba mírně vzrostla, je to ve skutečnosti důsledek hromadění zásob před očekávaným nedostatkem, nikoli skutečné poptávky.
Klíčové však je, že vstupní náklady dramaticky vzrostly, natolik, že existuje reálná obava ze stagflace, protože rostoucí ceny spolu s klesající ekonomickou aktivitou vytvořily spirálu zkázy. Náklady na energii v Evropě jsou astronomické: v průměru jsou zhruba dvojnásobné oproti Spojeným státům a téměř o 50 procent vyšší než v Číně. Cena zemního plynu pro Evropany je pětkrát vyšší než pro Američany.
A jak se výroba prodražuje, tyto náklady se přenášejí dál. Nejprve zasáhnou samotný energetický sektor s růstem cen plynu, poté průmyslové výrobky, následně hnojiva a nakonec potraviny. Ale to nebude mít význam, pokud si lidé nebudou moci nic koupit, protože stejně nebudou mít práci: existuje jasná, dlouhodobě potvrzená pozitivní korelace mezi cenami elektřiny a nezaměstnaností.
Soukromý sektor konečně platí cenu za zranitelnost energetických politik tohoto bloku. Nejde o náhlý šok, který lze přečkat; jde o strukturální problém, který politická rozhodnutí dále prohlubují místo toho, aby se řídila ekonomickou logikou. Evropa se sama reguluje do chladu, hladu a chudoby – zatímco Amerika a Čína jí utíkají.
Z Nadace pro ekonomické vzdělávání (FEE)
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
