Český grafik, sochař i architekt František Bílek se narodil i zemřel (1872–1941) v Chýnově u Tábora, kde po něm vedle rodného domu zůstala originální vila s dílnou, tzv. Chaloupka. Jeho původní rodný domek nachází na druhém konci ulice, ve které postavil svou Chaloupku. Byl symbolistou v období secese. Uznáván je i jako autor užitého umění.
Umělecký talent se v něm projevoval již v raném věku. Po absolvování gymnázia v Táboře pak v letech v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Tehdy se u něho projevila vrozená oční vada, tzv. daltonismus, která ho téměř vyřadila z řady umělců pracujících s barvami. Neměl schopnost rozeznávat některé barevné odstíny. Proto na radu svých učitelů přešel k Josefu Maudrovi na c. k. Státní průmyslové škole v Praze studovat sochařství.
Jako řada našich umělců i Bílek putoval do Paříže, tehdejší „Mekky“ umělců, poté, co získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny, a studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta. V Paříži mu vlídně podala ruku malířka Zdenka Braunerová, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství. Během pobytu ve francouzské metropoli mu velmi pomohla.
Paříž Bílka neoslovila
V Paříži se potkával s dalšími umělci, jako byli např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański.
Paříž Františka Bílka však kupodivu neoslovila. Studoval tam sice 2 roky, volný čas v Paříži věnoval osamělému putování po muzeích a k návštěvám Louvre.
Tou dobou vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Když se vrátil zpět do Čech, nebyl právě vřele uvítán. Jeho mecenáš Lanna odmítl přijmout jeho dar, nepochopenou Orbu. A pak došlo k tomu, že stipendijní komise v Praze v čele se samotným Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto.
Bílkova dílna v oboře a jeho včelstva
Po kritickém nepochopení svého díla odešel z Prahy a vrátil se nazpět do rodného Chýnova. Zde si odhodlaně nejprve zřídil dílnu v lesní oboře. Později mu poskytl zázemí profesor Nekuta. V roce 1898 mu donátorka pomohla postavit vilu dle jeho vlastního architektonického návrhu. Zde našel obydlí i ateliér. Tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním
V Chýnově pilně pracoval, jeho dílna bývala plna jeho výtvorů. Nejen že navrhoval úchvatné architektonické stavby, ale také nábytek a interiéry, netypické vázy a keramiku.
Kromě toho také vášnivě včelařil, včelstva si vyměňoval s opaty klášterů. Sepjetí s přírodou je v díle Františka Bílka velmi znatelné.
Bílek rád doprovázel slovem svoje díla. (z archivu M. Bohuňovské) 
Bílkova tvorba. (z archivu M. Bohuňovské) Bílkovo dílo. (z archivu M. Bohuňovské) Venkovní reliéf na Chaloupce. (z archivu M. Bohuňovské) Bílkovo dílo. (z archivu M. Bohuňovské)
Bílkovi Kristové
Podle Phdr Martina Jindry je František Bílek nezařaditelná postava s hlubokým duchovním světem uvnitř. Sochař byl hluboce věřícím křesťanem, a tak ústřední postavou jeho témat nebyl nikdo jiný než Kristus. Jeho tvorba „začíná i končí u Krista“.
Jedna z Kristových podobizen se nenápadně nachází i v chrámu sv. Víta, kupodivu nebyla dosud vysvěcena, přestože sám papež Jan Pavel II. si jí povšiml při své návštěvě chrámu.
Neobvyklý krucifix byl odhalen roku 1927 u sv. Víta, v kostele sv. Vojtěcha a Václava. Nebyl dosud vysvěcen.
Dalším Bílkovým tématem bylo téma mariánské a mistr Jan Hus. Měl zajímavou potřebu doplňovat svá díla doprovodným textem.
Berta Nečasová „zachránila sochaře Bílka pro tento svět“
V určitém období pojal úmysl vstoupit do kláštera. Naštěstí tehdy potkal Bertu Nečasovou, která, jak se vyjádřil Otakar Březina, tak zachránila sochaře Bílka pro tento svět. Po sňatku s Bertou (1902) pokračoval v sochařském díle. Manželé Bílkovi se přestěhovali do Prahy, kde pobývali na několika různých místech. Někdy Bílek pracoval i v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici.
Bílkova pražská vila v podobě záseku kosou
Ovšem svá monumentální díla Bílek tvořil hlavně v Chýnově, kam zejména v létě dojížděl, než dokázal postavit vilu v Praze.
Na pozemku po zbouraných městských hradbách v Praze navrhl vilu s ateliérem, jež je směle a s rozmachem koncipována do oblouku jakoby jeden zásek kosou v trávě. Její sloupy symbolizují obilné klasy nebo snopy.
Vila dnes náleží Galerii hl. města Prahy (stejně jako Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově). Před vilou měla stát socha Mojžíše v podobě hospodáře. Mojžíšova socha pak byla odhalena před starou pražskou synagogou, kde se nachází doposud.
Před pražskou vilou postavil pomník J. A. Komenskému, kterému do tváře vtiskl svůj autoportrét.
Po onemocnění a při německé okupaci se František Bílek i s rodinou přestěhoval do Chýnova, kde je nakonec i pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (z roku 1905).
„Podle Bílka je nemožné, aby se osobní život tvůrce nekryl s jeho dílem. Bral to opravdově.“ – PhDr. Martin Jindra
Barevná Bílkova díla
Pro svoji malou schopnost rozlišit jemné odstíny barev vytvořil jen málo děl, která jsou v barvě na plátně.
Přesto existují i Bílkova barevná díla, která namaloval, jako je Panna Maria radostná či Bolestná – jedna netypická se nachází v Českých Budějovicích.
Kromě jiného navrhoval také matrice pro hostie. Od něho pocházejí také netypické návrhy betlémů, jesliček.
Jeho děti, syn František a dcera Berta
Bílek měl syna a dceru. Syn František Jaromír na jeho přání vystudoval bohoslovectví, ve volném čase se však nejraději věnoval divadlu. Otec mu výtvarně navrhl i pozvánku na jeho vysvěcení.
Dcera Berta pracovala v sociálních službách, mezitím propagovala a opatrovala jeho dílo.
Dalšími, kdo pomáhali propagovat a uchovávat dílo Františka Bílka, byli Victor Foerster nebo B. V. Lohniský.
Bílkova funerální a biblická tvorba křížem krážem po Čechách
Umělec se rozešel s katolickou církví a r. 1921 přestoupil do Československé církve pod patriarchou K. Farským.
Při rozhlasové vzpomínce s Otakarem Březinou bylo Bílkovo prohlášeno za svaté. Sochař byl hluboce věřícím člověkem.
„Podle Bílka je nemožné, aby se osobní život tvůrce nekryl s jeho dílem. Bral to opravdově,“ hodnotí PhDr. Martin Jindra.
Jeho funerální díla potkáváme ve stínu stromů, zdí nebo hřbitovů v různých obcích a městech po celých Čechách.
Vytvořil křížovou cestu u Pelhřimova nebo Prostějova, další u synagogy Praha Karlín. Vyzdobil kostel sv. Václava na Novém Městě. František Bílek zanechal množství funerálních prací např. v Domažlicích, Vyšehradě – i na vesnicích po celé zemi.
