Pád Saigonu byl vyvrcholením dlouhodobého procesu, který započal mnohem dříve než v dubnu 1975. Předzvěstí již byly Pařížské mírové dohody z ledna 1973. Ty sice formálně nastolily příměří, v praxi však umožnily Spojeným státům stáhnout své zbývající bojové jednotky, zatímco severovietnamské síly (VLA) zůstaly na území Jihu. Administrativa prezidenta Richarda Nixona tehdy slibovala jihovietnamskému prezidentovi Nguyen Van Thieuovi, že USA v případě obnovení agrese zasáhnou. Nicméně vnitropolitická krize v USA, aféra Watergate a následná rezignace Nixona v srpnu 1974 tyto záruky fakticky smazaly.
Nastupující prezident Gerald Ford čelil nepřátelsky naladěnému Kongresu, který už nebyl ochoten financovat tzv. nekonečnou válku. Finanční pomoc Jižnímu Vietnamu byla drasticky omezena, a jihovietnamská armáda (ARVN) tak byla značně demoralizována. Nedostatek paliva, munice a náhradních dílů paralyzoval technickou převahu, kterou ARVN teoreticky měla. Mezitím Severní Vietnam, povzbuzen pasivitou Washingtonu a masivní podporou ze strany Sovětského svazu a Číny, zahájil počátkem roku 1975 novou ofenzívu.
Původně mělo jít o omezenou operaci s cílem obsadit vietnamskou centrální vysočinu. Po rychlém pádu města Buon Ma Thuot a katastrofálním rozhodnutí prezidenta Thieua o strategickém ústupu, který se změnil v nekontrolovaný útěk, se však situace vyvíjela mnohem rychleji, než kdokoli v Hanoji očekával. Jihovietnamská obrana se kompletně zhroutila. Do poloviny dubna 1975 už komunistické jednotky kontrolovaly většinu země a blížily se k poslední baště – Saigonu.
Hrdinský, ale marný odpor předvedla 18. divize ARVN u města Xuan Loc, kde držela pozice až do 21. dubna. Boj sice zpomalil postup severovietnamské armády, celkový vývoj situace již změnit nemohl. Prezident Thieu 21. dubna rezignoval v televizním projevu, v němž obvinil Spojené státy ze zrady a odešel do exilu na Tchaj-wan. Moc převzal nejprve Tran Van Huong a poté generál Duong Van Minh.
Operace Frequent Wind
V dubnu 1975 se Saigon stal místem téměř nepopsatelného chaosu. Americký velvyslanec Graham Martin dlouho odmítal věřit, že pád města je nevyhnutelný, a bránil včasné evakuaci, aby nevyvolal paniku. Když však severovietnamské dělostřelectvo začalo 29. dubna ostřelovat letiště Tan Son Nhut, bylo jasné, že evakuace pomocí letadel již není možná. Americká armáda tak zahájila krizový evakuační protokol – operaci Frequent Wind.
Během necelých 24 hodin přepravily americké vrtulníky z palub letadlových lodí v Jihočínském moři do bezpečí více než 7 000 osob. Mezi nimi nemalé množství amerických občanů a tisíců ohrožených Vietnamců, kteří spolupracovali s USA. Symbolem této operace se stala fotografie holandského fotoreportéra Hugha Van Esa zachycující zástup lidí stoupajících po žebříku na střechu budovy, kde čekal vrtulník CIA. Přestože se často uvádí, že šlo o budovu ambasády, ve skutečnosti se jednalo o bytový komplex pro zaměstnance americké vlády.
Chaos na všech frontách
Situace na samotné americké ambasádě byla ještě dramatičtější. Tisíce Vietnamců se snažily přelézt vysoké zdi s ostnatým drátem, zatímco mariňáci uvnitř areálu museli vybírat, kdo se dostane na palubu záchranných vrtulníků CH-53 Sea Stallion. Američtí piloti létali mnohdy přes 18 hodin v kuse. Na moři pak docházelo k situacím, kdy jihovietnamští piloti přistávali se svými stroji na přeplněných palubách amerických lodí, nebo vrtulníky po vyložení pasažérů jednoduše svrhávali do oceánu, aby uvolnili místo pro další přílety. Poslední vrtulník s americkými mariňáky odletěl ze střechy ambasády 30. dubna v 7:53 ráno. Zanechali za sebou stovky Vietnamců, kterým sice Američané slíbili odsun, ale na které už se nedostalo.
Jen několik hodin po odletu posledního Američana se saigonskými ulicemi prohnaly severovietnamské tanky. V 10:24 dopoledne vystoupil v rozhlase čerstvý jihovietnamský prezident Duong Van Minh, který byl ve funkci teprve dva dny, a vyzval k okamžitému složení zbraní. De facto konec Jižního Vietnamu nastal v 11:30, kdy severovietnamský tank T-54 s číslem 843 prorazil ocelovou bránu prezidentského Paláce nezávislosti – později, ironicky, přejmenovaného na Palác sjednocení.
Smrt republiky
Když severovietnamští vojáci vnikli do paláce, našli Minha a jeho kabinet, jak na ně čekají v zasedací místnosti. Prezidentský kabinet posléze předal moc okupantům. Nad palácem byla vztyčena vlajka Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu – Vietkongu, a tak definitivně zanikla Vietnamská republika. Město bylo brzy poté přejmenováno na Ho Či Minovo Město, na počest zesnulého vůdce severovietnamské revoluce.
Pro Spojené státy to znamenalo konec éry přímých intervencí a nástup tzv. vietnamského syndromu – hluboké skepse veřejnosti vůči jakémukoli vojenskému angažmá v zahraničí, která přetrvala až do války v Zálivu v roce 1991. Pro Vietnam začala bolestivá cesta transformace. Namísto slibovaného národního smíření následovaly represe. Stovky tisíc bývalých jihovietnamských vojáků a úředníků byly poslány do převýchovných táborů. Mnozí v nich zahynuli v důsledku hladu, nemocí a nucených prací.
Pád Saigonu také spustil masivní uprchlickou krizi. V následujících letech se miliony lidí pokusily uprchnout z komunistického Vietnamu na chatrných člunech přes Jihočínské moře. Odhaduje se, že desítky až stovky tisíc z nich při těchto pokusech zahynuly kvůli bouřím, pirátům nebo vyčerpání. Ti, kteří přežili, vytvořili rozsáhlé vietnamské diaspory převážně v USA, Kanadě, Francii a Austrálii, které dodnes uchovávají vzpomínku na 30. duben.
Ekonomicky se Vietnam po letech izolace a neúspěšných experimentů s plánovaným hospodářstvím nakonec otevřel světu prostřednictvím takzvaných reforem Doi Moi v roce 1986. Ironií je, že dnešní Vietnam je jedním z nejbližších partnerů USA v regionu, zejména v kontextu vyvažování rostoucího vlivu Číny. Přesto 30. duben zůstává v samotném Vietnamu dnem oslav vítězství a národního sjednocení.
