K epidemiím dochází od nepaměti. Šířily se často podél vojenských a obchodních tras a přinášely velké ztráty na životech.

Dříve lidé považovali epidemie, stejně jako jiné katastrofy, za odplatu bohů, za trest za své chování, a snažili se proto bohy modlitbami a pokáním udobřit.

V Číně a jiných starověkých kulturách byl za nápravu zodpovědný panovník země, který měl hledat chyby nejen ve společnosti, tedy u svých podřízených, ale i u sebe.

Inkové i Aztékové věřili, že příčinou nemocí jsou hříchy a že choroba je trestem za ně. Oběťmi, modlitbami a zpytováním se tudíž snažili bohy usmířit, aby je trápení zbavili. Když onemocněl sám velký Inka, bylo to údajně hlavně proto, že se v jeho krajině rozšířilo hříšné chování. [1]

Mor – černá smrt

Bezpochyby k nesmrtelnější pandemii zdokumentované historií lidstva patří černá smrt, která se přehnala Asií a Evropou ve 14. století. V Evropě nákaza vyzabíjela za pouhé čtyři roky až polovinu populace. Odhady hovoří o 75–200 milionech osob.

První zprávy o epidemii se objevily v Číně, shodou okolností v provincii Chu-pej, odkud se začala šířit i soudobá nemoc COVID-19. A stejně jako v případě COVID-19, i mor se do Evropy dostal přes Itálii.

Mor Francie
Mor ve Florencii podle popisu z Boccacciova Dekameronu. Kresba L. Sabatelli. (Wikimedia Commons CC0 4.0)

V českých zemích se mor poprvé vyskytl v roce 1349, ale nezasáhl nás tak silně jako okolní kraje, nicméně epidemie se vracela v mnoha vlnách ještě několik následujících století. Například v 17. století moru podlehla první manželka Jana Amose Komenského a jeho dva synové.

Jako poděkování za odeznění epidemie a zpravidla i jako prosba o uchránění místa před další epidemií stavěla evropská města tzv. morové sloupy, dodnes viditelné i na řadě míst v České republice.

Morový Sloup Nejsvětější Trojice (Teplice)
Morový sloup Nejsvětější trojice v Teplicích byl poděkováním Bohu za to, že se městu vyhnula epidemie moru v roce 1713. (Qwertz0451/CC0 1.0)

Mor zdecimoval obyvatelstvo hlavně velkých měst, kde vymřelo až 60 procent lidí. V italské Florencii, která byla zasažena obzvlášť silně, vedla epidemie měšťany k horlivému obratu k víře, což vydláždilo cestu k renesanci.

Čtěte také: Mor v Římě – legendy a poučení z dějin

Ruská chřipka

Ruská chřipka, také zvaná asijská chřipka, se poprvé objevila roku 1889 v Buchaře, v dnešním Uzbekistánu, který byl součástí ruské říše. Odtamtud se pandemie dostala do Petrohradu a následně, během čtyř měsíců, do celé severní polokoule.

Na nemoc, která se vracela v několika vlnách, zemřelo na celém světě kolem jednoho milionu lidí. Šlo o jednu z prvních velkých epidemií, kterou pokrýval denní tisk.

Zajímavé bylo, že z mnoha různých částí světa byla v roce 1889 hlášena zemětřesení, a někteří lidé proto přičítali nemoc těmto seismickým událostem.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

Epidemii, konkrétně jedné z pozdějších vln v roce 1892, podlehl ve věku 28 let například princ Albert Victor, vnuk britské královny Viktorie.

Španělská chřipka

Španělské chřipce se někdy říká také „zapomenutá pandemie“, protože i navzdory faktu, že nakazila třetinu světového obyvatelstva a zabila odhadem mezi 17–100 milionů lidí (daleko víc, než kolik jich padlo v zákopech), její příchod na konci první světové války, v roce 1918, znamenal, že se jí dostalo slabého mediálního pokrytí.

Bojující strany se snažily ze začátku zprávy o epidemii tajit, aby nenahlodaly morálku svých národů, a tak se o ní psalo nejvíce v neutrálním Španělsku. Vznikl tak dojem, že nákaza je lokalizována hlavně tam, a proto i její název – španělská chřipka.

Američtí vojáci nakažení španělskou chřipkou leží v polní nemocnici v Camp Funston. (volné dílo)

V roce 1918 byly do války zapojeny už i Spojené státy a mobilizace milionů mužů po celém světě přispěla k rychlému šíření viru. Chřipkové onemocnění si nevybíralo a rozsévalo smrt na obou stranách konfliktu. Oběťmi bývali často mladí lidé mezi 20–40 rokem.

Pandemie přišla ve dvou vlnách. Ta první se objevila v lednu 1918, kdy úmrtnost nebyla příliš vysoká. Jenže vir mezitím zmutoval a v srpnu 1918 zaútočil znovu. Tentokrát byl počet obětí daleko vyšší. Lidé, kteří se nakazili v první vlně, byli vůči chřipce imunní, ale zbytek populace takové štěstí neměl.

Zdravotnický personál s rouškami roku 1918 v americkém St. Louis odnáší oběť španělské chřipky. (volné dílo)

Tak jako dnes s COVID-19, i tehdy se musely v některých zemích nosit roušky a zaváděly se karantény. Mezi známé oběti chřipky patřil např. malíř Egon Schiele, zakladatelé americké automobilky Dodge, John a Horace Dodge nebo syn slavného spisovatele Arthura Conana Doyla.

6 cholerových pandemií

V období přibližně sto let (1817–1923) postihlo zeměkouli v krátkém sledu po sobě šest pandemií cholery. Každá z nich trvala několik let a společně si vyžádaly desítky milionů mrtvých.

Šíření cholery usnadnily čilé obchodní vztahy mezi národy, imigrace a všeobecně zvýšený mezinárodní pohyb lidí. Živnou půdou pro nemoc byly špatné hygienické podmínky a přelidněnost.

Fedotov Cholera
Obraz ruského autora zachycuje úmrtí na choleru. (Pavel Fedotov, volné dílo)

Epidemie cholery se objevovaly zejména po válkách, občanských nepokojích a přírodních pohromách, kdy docházelo ke kontaminaci vody a potravin bakterií vibrio cholerae.

První pandemie vypukla na indickém subkontinentě, kde si vyžádala miliony obětí, a odtud se rozšířila do světa. Očkování proti choleře bylo laboratorně vyrobeno koncem 19. století a s ním se postupně nemoc vytrácela.

Litografie zachycující nabírání obětí cholery na vůz při epidemii v italském Palermu roku 1835. Autor G. Castagnola. (Wellcome Images, CC-BY-4.0)

Několik desítek let byl klid, a tak se zdálo, že nákaza byla úspěšně poražena. Jenže mezi lety 1961–1975 došlo překvapivě k další, sedmé cholerové pandemii. Nemoc se vynořila poprvé v Indonésii, odkud se rozšířila do Bangladéše, Indie, Sovětského svazu a dalších zemí světa. V roce 1973 se objevily dokonce i případy v Itálii.

V Sovětském svazu byla hlášena ohniska v Oděse a Baku, ale vzhledem k cenzuře informací tehdejším komunistickým režimem nejsou známy bližší statistiky.

SARS

Syndrom náhlého selhání dýchání (SARS) je koronavirové onemocnění, které se poprvé objevilo v jižní Číně v listopadu 2002. Odtud se infekční choroba dostala do Asie, obou Amerik i do Evropy, ovšem zdaleka největší dopad měla v Číně. SARS se šíří velmi podobně jako COVID-19 a také příznaky jsou podobné.

Když se nákaza začala v ČLR šířit, tamní režim zakázal státním médiím o epidemii informovat a snažil se vše ututlávat. Čínská vláda oznámila existenci epidemie Světové zdravotnické organizaci (WHO) teprve v únoru 2003.

Pravda se však nakonec dostala ven, když tehdy 72letý doktor Ťiang Jen-jung prozradil statistická data západním médiím a obvinil vojenské nemocnice v hlavním městě z falšování počtu nakažených a obětí.

Ústřední vláda následně zbavila funkce pekingského primátora a ministra zdravotnictví a pod silným mezinárodním tlakem souhlasila, aby do země přijeli vyšetřovat zahraniční odborníci.

Podle WHO bylo na celém světě nahlášeno přes 8 tisíc případů nákazy a 774 úmrtí. Z tohoto hlediska nedosáhl SARS rozměrů pandemie.


[1] Jurgen Thorwald, Moc a tajemstvá dávných lékarov, Smena 1971