Některé postavy v příběhu slouží jako metaforická zpodobnění současných událostí, jsou názorem a fantazií autora a nevyjadřují postoje a názory The Epoch Times.

---

Kulisy příběhu tvoří tyto následující stavby: Hlavní nádraží, Pražský hrad, Rudolfova štola, Národní divadlo, hotel Meran nebo Františkánská zahrada.

Redakce nabízí text (se svolením autora) zdarma ke stažení ve formátu PDF.

---

Do hlavního města jedné středoevropské zemičky má namířeno bratr vysoce postaveného úředníka britského ministerstva zahraničí. Do Prahy, z velké části vystavěné ze vlády císaře Karla IV., ale necestuje sám. Spolu s ním sdílí luxusní vlakové kupé manželský pár. Doktor John Watson a jeho paní, Mary Morstanová, nyní Watsonová.

Cestu vlakem z Berlína do Prahy si krátí četbou ranních novin. „Holmesi, tohle si poslechněte,“ upozornil Watson na novinový článek o ambicích českého prezidenta Edelmanna. „Prezident plánuje na severu Čech vystavět velký vodní kanál. Jeho stavbu prý přislíbil financovat zámožný čínský obchodník s hedvábím. Architekti se už údajně pustili do práce. Kanál, bude sloužit k osobní i nákladní dopravě a dosáhne délky padesáti kilometrů.

„Velice zajímavé, drahý příteli,“ odpověděl Holmes.

„Nezdá se vám to podivné? Co tak vzdálené země přivedlo ke spolupráci?“ uvažuje madam Watsonová. „Ale drahá, v dalším článku zde se píše, že v Číně rovněž investuje jeden z nejmajetnějších český podnikatelů Peter Číšník,“ poznamenal Watson.

„Jistě, jistě. Politika, obchodní spolupráce a diplomatické vztahy jdou často ruku v ruce se zájmy velkých obchodních společností,“ poznamenal suše Holmes.

„A jak se těšíte na návštěvu Prahy? Město je údajně plné hodnotné architektury a kulturních událostí. Doufám, že nám na ně zbude také nějaký čas Holmesi,“ dodal s nadějí Watson.

„Přátelé už se blížíme k cíli,“ poznamenal Holmes a zanedlouho skutečně začaly skřípět brzdy a vlak poháněný parou stanul na pražském Hlavním nádraží.

Odtud naše cestující čekala pouze krátká a příjemná procházka centrem města do hotelu Meran. Malý, ale luxusní hotýlek, stojí na Náměstí svatého Václava. Tento patron je považován za ochránce české země.

„V roce 935 po Kristu zemřel Václav rukou vrahů svého bratra Boleslava, který za svůj hanebný čin získal přídomek ukrutný,“ připomněla Mary pohnutou historii zachycenou v průvodci městem, zatímco její dva společníci obdivovali obří sousoší zdobící horní část náměstí, kterému vévodí právě svatý Václav sedící na koni.

„Vskutku pohnutá historie…,“ poznamenal Holmes pokuřující tabák z dřevěné dýmky.

Hotel Meran

Podle instrukcí se Holmes ubytoval v hotelu Meran a se svými společníky vyčkával na dohodnutý kontakt.

Ozvalo se lehké cinknutí. Jako by někdo do okna pokoje vhodil drobný kamínek. Holmes se podíval ven, ale na chodníku před hotelem zahlédl pouze ženu v bílých šatech a klobouku, jak nastupuje do přistavené drožky.

„Někdo klepe,“ upozornil společnost Watson a otevřel hotelové službě, která přinesla dopis adresovaný na jméno uvedené pouze iniciály S.H. Uvnitř se nacházely tři vstupenky do Národního divadla. Na jedné z nich byl modrým inkoustem napsán vzkaz. „7 hodin ráno, Františkánská zahrada – je to levák – v dračí tlamě.“

„Hmm přiznám se, že ani já celému textu nerozumím,“ řekl Holmes, když zpozoroval tázavé pohledy svých společníků.

Mary zůstala v pokoji, zatímco Holmes a Watson se vydali navštívit hotelovou recepci, aby zjistili několik podrobností o doručovateli vzkazu. „Eeee, vážený pane, kdo prosím doručil tento dopis?“ zeptal se Watson poslíčka. „Byla to žena pane, ale neznám její jméno.“

„A dokázal byste ji blíže popsat?“ pokračoval Holmes. „Viděli jsme jí pouze krátce, ale nedal bych za to mnoho, že to byla slavná operní pěvkyně Irena Orlová, už jsem ji párkrát viděl na scéně,“ vložil se do hovoru kolega stojící za recepcí.

„Děkuji vám, milý pane,“ poděkoval sladce Holmes. „A víte také kde se ve městě nachází Františkánská zahrada?“ Hotelový recepční oběma společníkům detailně popsal nejenom cestu k nedaleké zahradě, ale dodal rovněž nemálo informací o její historii.

Františkánská zahrada

V sedm hodin ráno stanuli všichni tři dobrodruzi u brány do zahrady. Železná vrata zvenku se skřípěním otevřel muž obtěžkaný několika koši a nářadím. Zřejmě zahradník, který se o menší park ukrytý mezi výškovými domy pečlivě staral.

„Skutečně unikátní přírodní oáza v samém centru města,“ pochválil místo Holmes.

Neobvyklou zahradu lemovalo množstvím laviček zastřešených kovovými oblouky obsypanými květy pnoucích růží. Návštěvníci se nenechali dlouze pobízet k procházce a vykročili po upravených pěšinkách. Pohlíželi na travnaté plochy oddělené nízkým živým plotem z tisů a několik zajímavých plastik, fontánu a altán uprostřed zahrady. Mezi řadou ovocných stromů zahradník opečovával bylinkové záhony, kde karmelitáni a františkáni nechávají pěstovat bylinky a koření.

Když se při procházce dostali do středu zahrady, padl jejich pohled na písčitou plochu obklopující malý zděný altánek. Nízká vrstva písku byla pečlivě upravená tahy zahradníkových hrábí až na jednu část, kde byly jasně vytlačené stopy.

„Podívejte, někdo se zde procházel.“

„A musel tu být ještě před námi. Kromě nás a zahradníka tady není zatím ani živáčka.“

Do jejich hovoru se vložil rozhořčený zahradník. „U všech svatých… Písek upravuji každý večer před uzamčením zahrady. To mě podržte, kdo tu mohl v noci běhat.“

„Nejenom kdo, ale proč?“ odtušil Holmes a všichni se blíže zadívali na stopy, které připomínaly otisky dámských střevíců.

„Ano… pohybovaly se směrem k altánku, k místu, odkud sestupuje krátké schodiště ke dveřím do podsklepené části. Ze stop je patrné, že zřejmě nějaká žena sestoupila dolů po schodišti a poté chvatně, dlouhými kroky odcházela pryč, směrem ke druhé vstupní bráně.“

Zatímco John a Mary zaměstnávali zahradníka dotazy o historii zahrad, Holmes našlapoval do stop zanechaných neznámou návštěvnicí, překonal písečný pás a seběhl po schodišti, kde nalezl menší kovová dvířka. Zamčeno. Vytáhl z vnitřní kapsy kabátu menší nástroj, který sloužil jako univerzální paklíč, aby zámek odemknul. Netrvalo dlouho zámek povolil. Svižně vstoupil dovnitř a dveře za sebou rychlým pohybem přivřel.

Do malé místnosti nízkými okénky ze zahrady pronikaly proužky ranního světla. Osvěcovaly stůl, zahradní náčiní a několik regálů zaplněných hliněnými květináči. Holmese zaujal šuplík dubového stolku posetého prachem. Na vrstvě prachu byly viditelné otisky rukou. Pokusil se šuplík otevřít, ale při prvním pokusu zjistil, že jej ve stole přidržuje menší zámek, který po chvíli překonal stejným nástrojem jako před tím dveře do místnosti.

Šuplík byl prázdný, což Holmese překvapilo. „Proč by někdo zamykal prázdný šuplík?“ táhlo mu hlavou. Poté ho napadalo jej celý vyjmout ze stolu. Pečlivě si ho prohlédl, ale nic neobjevil ani na spodní části šuplíku. Sáhl tedy ještě do útrob korpusu a v zadní části nahmatal kovový předmět. Zatáhl za něj, aby se jej pokusil vyndat na světlo. Ozvalo se cvaknutí a ve zdi nad stolkem se otevřela jakási malá tajná dvířka do dutiny ve zdi ve tvaru krychle.

Holmes zaslechl hlasy ze zahrady. Shánějí se po něm. Rychle prohmatal dutinu a objevil v ní předmět zabalený v látkovém váčku. Spokojeně se usmál a předmět vyjmul ze schránky, schránku zavřel, šuplík vrátil zpět do stolu. Pootevřel dveře, aby se ujistil, že není altánek ani vchod do jeho sklepení nikým sledován. Tiše zavřel vchod do sklepení a poklidnou chůzí se připojil k přátelům, kterým pokývnutím hlavy naznačil, že úkol byl splněn. „Áááá. Nadešel čas se společně vrátit do hotelu, kde na nás čeká tradiční česká kuchyně,“ odtušil Watson a vykročil se svojí ženou k východu ze zahrady.

Do divadla

Postupně se schylovalo k večeru. „Přátelé, přišel čas využít náš ranní „úlovek“ a navštívit večerní představení Národního divadla,“ řekl Holmes. „Čeká nás Kouzelná flétna. V roli královny noci zpívá Irena Orlová,“ řekla s úsměvem paní Watsonová, jako by imitovala uvaděčku večerního představení.

Holmes si nasadil pečetní prsten, který nalezl v útrobách altánku Františkánské zahrady (aha) a vykročil se svými společníky do vytříbené společnosti. Hloučky diváků pomalu obklopovaly divadlo.

Pozorně sledoval proud lidí uvnitř divadla. Předpokládal, že prsten, k němuž ho dovedla jeho „spojka“, bude poznávacím znamením, podle něhož ho „někdo“ bude hledat. Jak se domníval, bude díky prstenu považován za člena jistého tajného spiknutí, které měl pomoci odhalit a které se chystalo co nevidět propuknout.

Zlacený pečetní prsten byl opatřen ploškou ve tvaru erbu zdobenou drakem, vybarveným do červena s dlouhým tělem, avšak bez okřídlení, které mívají evropští draci a připomínal tak spíše draka asijského.

„Watsone, nevezmete svoji paní ještě před představením na prohlídku střešního balkonu?“ dotázal se Holmes. Watson přikývl a se ženou, které nabídl rámě, začali stoupat po kobercem potaženém schodišti do horních pater.

„Můj kontakt bude určitě sledovat místo, kde návštěvníci divadla předkládají uvaděčkám vstupenky, aby mohl dobře pozorovat jejich ruce,“ přemýšlel Holmes. Znovu si vybavil vzkaz na lístku z předchozího večera a rychle si prsten sejmul z pravé ruky a nasadil jej na prsteníček levé ruky. Přistoupil k uvaděčce, které levou rukou nabídl vstupenku a popřál pěkný večer.

Byl vpuštěn do vnitřní části divadla, kde rychle vyhledal klidné místo stranou společnosti. Zanedlouho jej oslovil menší muž. Podle tváře, tvaru obličeje a očí, očividně Asiat. Mírně se uklonil a položil podivnou otázku. „Dobrý večer. Mohu já vás zeptat, kde je nejvíce zubů?“ Holmes chvíli zaváhal, ale poté se spokojeně usmál a řekl, „V dračí tlamě.“

„Následujte mě prosím,“ řekl malý muž a vedl Holmese po schodišti do sklepení divadla. Vedl jej dlouhou podzemní chodbou a Holmes odhadoval, že směřují k řece, na jejímž břehu bylo divadlo vystavěno. Muž otevřel bránu, která bránila v průchodu chodbou a skutečně, oba stanuli v ústí chodby do nábřeží. Hladina řeky se pohupovala jen několik desítek centimetrů pod jejich podrážkami.

Chodba vedla pod silnicí do vysoké zdi kamenného nábřeží, které chrání okolní stavby v jarních obdobích, kdy se řeka Vltava čas od času nepříjemně rozvodňuje. Na hladině se pohupovala dřevěná veslice, z níž vystoupil muž v plášti splývajícím až na paty, se zahalenou tváří a černou buřinkou naraženou do čela.

„Máte to?“ řekl muž úsečně zadíval se na Holmese. „Dejte mi to,“ dodal a natáhl pravou paži, jako by chtěl něco uchopit. Holmes přikývl a pomalu vytáhl z kabátu předmět zabalený v luxusní tkanině, sešité do tvaru váčku opatřeného provázkem.

Muž váček opatrně uložil do kožené tašky, beze slova nastoupil do loďky a odrazil od břehu.

Holmes pozoroval veslici, jak odplouvá směrem k pilířům blízkého mostu, a poslouchal šplouchání vesel o hladinu. Jeho průvodce klidně pokynul rukou na znamení, že je čas vrátit se do divadla.

V lóži

Přátelé se opět setkali v divadelní lóži ve druhém patře, kde si mohli nerušeně vyměnit poslední zážitky a důležité informace. „Plul pod most,“ řekl Holmes. „Pozorovali jsme ho ze střechy, jak bylo domluveno. Za mostem se vydal směrem k ostrovu, a nakonec zakotvil u zdi, která odděluje ústí kanálu vedoucího ke zdymadlu,“ pokračoval Watson. „Poté jsme ho viděli, jak naskočil na loď proplouvající kanálem po proudu řeky,“ dodala Mary. „A musím říci, že je to skutečně mrštný chlapík. Obratně vyskočil z říční zdi na zábradlí lodi a přehoupl se na palubu.“

„A co bylo dál?“

„Chvíli jsme ještě loď pozorovali a s trochou štěstí jsme nepropásli okamžik, kdy náš černý pasažér opět obratně seskočil z lodi na břeh,“ řekl Watson. „Ale potom postava zmizela v šeru a už jsme ji nezahlédli ani na břehu, ani v přilehlém okolí. Zřejmě nám nepozorovaně unikl.“

„Dobrá příteli. Doufejme, že později zjistíme více podrobností, ale nyní se již pojďme věnovat tomuto překrásnému představení,“ odvětil Holmes a všichni tři se zadívali na pódium, kde s očekáváním vyhlíželi operní pěvkyni Irenu Orlovou.

Nábřeží

Po operním představení přišla na řadu procházka noční Prahou. „V těchto místech vám muž zmizel, že Watsone?“ řekl Holmes, když dorazili k záhybu řeky, kde stál na pobřeží menší dům lemovaný zdí.

„Ano. Bylo to přibližně tady.“

„Madam, prosím počkejte s manželem zde. Vydám se krátce prozkoumat okolí,“ řekl Holmes a přehoupl se přes zeď oddělující promenádu od nižšího patra nábřeží. Zanedlouho se vrátil a s uspokojením prohlásil. „Není divu Watsone, že vám náš muž unikl. Ono přítmí totiž skrývá dveře, jak jsem předpokládal, které jsou patrně obvykle zamčené. Vedou do nitra tohoto kopce a zámek, který dveře ještě před nedávnem zajišťoval, jsem nalezl vypáčený.“

„A kam ty dveře vedou pane Holmesi?“ odtušila Mary. „Jak jsem předpokládal, do Rudolfovy štoly,“ prohlásil Holmes a spokojeně se usmál.

„Má její název něco společného s císařem Rudolfem II., který proslul jako milovník alchymie a astronomie?“

„Ach ano. Tato štola spojuje Vltavu s vnitřními prostory královské obory a přivádí vodu, která napájí tamní malebná jezírka. Mimochodem jedná se o báječné místo pro inspirativní procházku, milá paní Watsonová.“

V hotelovém pokoji

„Holmesi, kam ještě vede ta štola? A přišel jste na to, co znamenala druhá část vzkazu: Je to levák a odpověď v dračí hlavě?“ zeptal se Watson, když opět usedli ve společenské místnosti hotelového pokoje.

„Štola má několik vertikálních šachet, které ústí na různých místech na povrchu. A pokud jde o druhou část vzkazu… ten muž, kterého jsem nahradil, byl levák. Prsten tedy bylo třeba nasadit na prst levé dlaně. Poslední část vzkazu byla odpovědí na poznávací otázku muže, který mě v divadle vyhledal,“ vysvětlil Holmes. „Ach tak!“ Pochopil Watson a nesmírně rád by se ještě na něco zeptal, ale Holmes mu do toho vstoupil.

„Nyní mě ale musíte omluvit přátelé. Je čas na malou noční procházku.“

Manželé se na sebe tázavě podívali. „Ano, to on občas dělá. Je zbytečné se ho ptát, kam odchází. Až bude chtít, sám nám to řekne,“ špitl Watsnon důvěrně.

„Potom tedy přeji příjemnou procházku, milý pane Holmesi a zároveň příjemný odpočinek během dnešní noci,“ odvětila paní Watsonová a odebrala se do svého pokoje.

Watson ještě stačil z okna hotelového pokoje zahlédnout jak Holmes rozmlouvá s neznámým mužem a nasedá do přistavené drožky, která vyjela směrem k Vltavě.

Ráno

Holmes a manželé Watsonovi sedí ve společenské místnosti. Sherlock vypadá poněkud unaveně, popíjí čaj a vyhlíží z okna, zatímco John a Mary snídají připravené hotelové „menu“.

„Byla vaše noční procházka úspěšná pane Holmesi?“

„Ach ano,“ odvětil Holmes a jeho nálada se náhle projasnila. „Velice úspěšná,“ dodal pochvalně a nadechl se k další větě, když v tom někdo zaklepal na dveře. „Že by další dopis?,“ odtušil Watson. A skutečně… „Copak to tu máme?… Krátký vzkaz, který mi opět nedává smysl: Návštěva skončila, ovoce uzrálo bez povšimnutí, přejeme příjemnou cestu.“

„Ach ano, už rozumím, náš malý výlet je pravděpodobně u konce. Ale pozor, v obálce je ještě něco. Že by další divadelní představení, Holmesi?“ řekl s úsměvem Watson a podal mu obálku.

„Samozřejmě,“ zasmál se Holmes. „Mají zde, řekl bych, cit pro scénu i chytré načasování. Milí přátelé, připravme se na odjezd, ale ještě před tím nás čeká návštěva architektonické dominanty tohoto překrásného města.“

Poklad

Procházku k Pražskému hradu si přátelé velice pochvalovali. Přálo jim nejenom příjemné a slunečné počasí, ale i výběr průvodce, který je vedl přes kaskádové Královské zahrady. Vedlejším vchodem vstoupili za vnější zdi Pražského hradu. Zde prošli proslulou Zlatou uličkou, která vznikla v 15. století po vybudování nového severního opevnění hradu. Ve skromných obydlích zde pobývali hradní střelci, čeleď nebo zlatníci, podle nichž pravděpodobně dostala ulička své jméno.

Ulička ústí před monumentálním gotickým chrámem – Katedrálou svatého Víta, jejíž věže se tyčí do výšky 97 metrů nad zemí. „Máme štěstí přátelé. Katedrála ukrývá takzvaný Svatovítský poklad, což je jeden z největších pokladů v Evropě. Navíc máme také jedinečnou možnost vidět na vlastní oči korunovační klenoty z doby římského císaře Ferdinanda I.,“ prohlásil s uspokojením Holmes a jeho dobrá nálada v mžiku přeskočila i na jeho dva společníky.

„To je vynikající, milý příteli.“ „Skvělé, pane Holmesi, skoro bych řekla osudová shoda okolností, že právě dnes je nám dopřán takový nevšední zážitek,“ dodala Mary, načež Holmes poeticky odvětil. „Vskutku. Zdá se, že všemohoucí oko na nás dnešního dne shlíží s velikou laskavostí.“

Chrám byl doslova „obšancován“ oddílem hradní stráže. Přátelé přistoupili ke vchodovým dveřím, a ukázali návštěvní listinu. Strážný si dokument pozorně prostudoval a provedl přátele skrze zástup čekajících turistů do útrob chladivých zdí prastarého chrámu. „Vítejte pane Holmesi,“ přivítal detektiva šéf tajné služby Karel Devátý, který Holmesovi stiskl ruku a poděkoval za uplynulou spolupráci. „Vážení, přeji ničím nerušenou prohlídku klenotů,“ dodal Devátý a poté tiše odešel bočními dveřmi.

„Věřím Holmesi, že nám brzy prozradíte podrobnosti o vaší noční procházce i dobrodružství v divadle, ale prozatím pojďme dále, už vidím ve středu chrámu Svatovítský poklad,“ pobídl skupinku Watson.

Poklad osvěcovaly sluneční paprsky z barevných vitrážových oken. Obdivovali korunu posázenou drahokamy i zlaté žezlo. Nejvíce ale Holmes obdivoval královské jablko. „Je zhotoveno ze zlata vysoké ryzosti,“ řekl průvodce, který postával opodál a všiml si Holmesova zájmu. Holmes z jablka nespouštěl oči. „Tvoří jej dvě zploštělé polokoule spojené ozdobným prstencem, který završuje kříž. Na kruhu pod ním je vidět nápis: DOMINE IN VIRTUTE TUA LETABITUR REX ET SUPER SALUTARE TUAM EXULTABIT, což znamená: Hospodine, z tvé moci raduje se král a z pomoci tvé jásá.“

„Drahý pane. A mohl byste nám také prozradit, koho označuje jméno Hospodin?“ položil Holmes překvapivě banální otázku.

„Ale ano. Hospodin znamená „pán“. Je to český překlad označující biblického Boha, v původních rukopisech pojmenovaného čtyřmi hebrejskými písmeny JHVH, která se do češtiny přepisují také jako Jahve nebo Jehova.“

„Na jablku jsou, jak vidíte, drobné postavičky šesti sfing, které tvoří podnož kříže,“ pokračoval průvodce. „Věnujte prosím pozornost barevnému souzvuku zlata, červených spinelů a modrých safírů.“

„Vskutku překrásný drahokam, že Johne?“

„Ano nádherné. Co o tom soudíte vy, Holmesi?“

„Tento reliéf s různými postavami je skutečně zajímavý. Mohl byste nám prosím vysvětlit také jeho význam?“ Požádal Holmes.

„Tyto výjevy se váží ke korunovaci,“ prozradil průvodce. „Na horní polokouli je scéna pomazání Davida na krále a zápas Davida s Goliášem. Na dolní polokouli obraz Adama klečícího před Stvořitelem, uvedení Adama do ráje a Stvořitele varujícího Adama a Evu před stromem poznání.“

„A který panovník nechal jablko vytvořit?“

„Krále Ferdinand I. Habsburský roku 1527.“

„Skutečně zajímavé. Mám ještě poslední otázku. Co potom značí rytina na zadní straně kříže na vrcholu jablka?“ Dotázala se madam Watsonová.

„Je to latinský text: DEUS CELUS REGNAT ET REGES TERRE, což znamená: Bůh vládne nebesům a králové zemi.“

„Úžasné!“

Na cestě do Vídně

Když opouštěli místo, naposled si vryli do paměti pohled na Prahu, o níž se říká, že je městem sta věží a potom se už oddali tichému rozjímání a vzpomínkám na poslední zážitky. Teprve po dobré hodině jízdy promluvil Watson, který Holmese vyzval, aby konečně prozradil, co se předchozí noci událo a proč ve skutečnosti všichni tři tak spěšně odcestovali z Londýna.

„Přijeli jsme společně, abychom byli jako skupinka anglických turistů nenápadnější, to jste si jistě sami domysleli,“ začal vysvětlovat Holmes. „Byl jsem požádán o pomoc českou tajnou službou, která se obávala do věci přímo zasahovat, neboť byli do události zapleteni nejvyšší představitelé země. Na konečný výsledek případu si ale i tak budeme muset nějakou chvíli počkat.“

„No dobře Holmesi, a můžete nám prozradit, co jste předal tomu maskovanému muži ve sklepení divadla?“

„Tajná policie se právem obávala, že bude během výstavy z katedrály ukradeno zlaté královské jablko a já jsem měl za úkol kontaktovat a zmást najaté zloděje.“

Watson se na chvíli odmlčel. „To je zajímavé, takže šlo o jablko. Tak proto jste si ho tak podrobně prohlížel. No dobře, Holmesi. Z toho, co jste řekl mám dojem, že jablko tedy bylo ukradeno. Ale pokud jej někdo ukradl, jak něco takového mohl provést?“

„Ale drahý Johne. Vše přeci musí nějak souviset s naším dobrodružstvím v divadle,“ přemýšlela Mary. „Nemýlím-li se, pane Holmesi, jedna z šachet Rudolfovy štoly, kterou jste toho večera objevil, a kde zmizel náš tajemný muž, jistě ústí do Katedrály svatého Víta, kde byly klenoty uloženy.“

„Výborně, má milá. Dnes máte z logiky výbornou.“

„Potom je tedy oním najatým zlodějem onen tajemný muž v loďce, který nepochybně pracoval pro druhého muže, jehož jste potkal v divadle, není-liž pravda Holmesi?“ odtušil Watson.

„Správně. Pracoval pro jistého pana Minga. Zámožného čínského obchodníka s hedvábím a současného poradce prezidenta Edelmanna v jedné osobě,“ vysvětlil Holmes a zadíval se z okna jedoucího vlaku.

Společnost se na několik minut odmlčela a každý se věnoval vlastním myšlenkám. Holmes si spokojeně prohlížel ubíhající krajinu. Mary se zasněně usmívala a Watson pohyboval palci na rukou, prsty propletenými do sebe, což prozrazovalo jeho čilou myšlenkovou činnost.

„Pouze mi napovězte. Teď je již jasné, že se muž večer zanořil do Rudolfovy štoly vedoucí pod Pražským hradem a pravděpodobně nalezl nějaký tajný vchod ústící do podlahy chrámu. Vylezl ven, nějakým neznámým způsobem odcizil vzácný korunovační klenot a opět bezpečně zmizel v podzemí. Jak je ale možné, že druhý den při naší návštěvě byly korunovační klenoty na místě a nikdo si ničeho nevšiml?“ uvažoval Watson.

„Ten muž měl totiž v plánu královské jablko vyměnit za jeho přesnou kopii, která má samozřejmě nesrovnatelně nižší hodnotu,“ prozradil Holmes.

„Říkáte měl v úmyslu. Cožpak tak nakonec neučinil?“ odtušila Mary.

„Opět máte výbornou, má milá. Skutečně si myslel, že vyměňuje pravé jablko za repliku, a poté ji bezpečně předal panu Mingovi, který s ní ještě téhož večera opustil Prahu,“ usmál se Holmes. „Moje večerní projížďka drožkou byla ve skutečnosti pouze krátkou schůzkou se členy české tajné služby, abychom si vyměnili poslední poznatky o vývoji případu. Rovněž jsem obdržel malý dárek, který nám poslouží při návštěvě Vídně, kam máme právě namířeno,“ opáčil tajemně Holmes a zvedl před sebe v pravé ruce úhledný sáček z drahé látky, naplněný neznámým obsahem.

„Tak tuhle hádanku si necháme na později,“ prohlásil Watson. „Ale Holmesi, musím ještě chvíli přemýšlet, jak to bylo s tím jablkem.“

„Ale jistě, milý brachu, máte tolik času, kolik si jen budete přát,“ řekl Holmes a zabořil se do pohodlného sedadla kupé první třídy a spokojeně hleděl z okna.

Novinový článek

Po příjezdu do Vídně se skupinka dobrodruhů po několika dnech v ranním tisku dočetla, že jistý movitý podnikatel z Číny, který se stal osobním poradcem českého prezidenta Edelmanna, byl v Číně zatčen a je od té doby zadržován na neznámém místě.

„Hodně jsme nad tím přemýšleli, Holmesi, a myslím, že už jsme na to přišli. Vy jste tomu muži dal večer v divadle skutečné královské jablko, které jste spolu s prstenem nalezl ve sklepení altánku, zatímco tajná služba umístila mezi klenoty jeho napodobeninu a nechala ho falešné jablko ukrást a vyměnit za to pravé,“ řekl Watson a soustředěně se zahleděl na Holmese.

„Ano bylo to tak,“ zasmál se Holmes. „Jak jsem řekl. Bylo to provedeno s citem pro scénu i načasování.“

„Ale chudák pan Ming zřejmě právě sklízí hněv svých nadřízených, pro které měl jablko ukrást,“ přidala se s obavami Mary. „Pravděpodobně přišli na to, že se jedná o padělek.“

„Ve skutečnosti litujete zločince, milá Mary, který doplatil na své činy,“ pronesl Watson s vážným výrazem ve tváři. „Tento muž se stal obětí příčiny a následku vlastního jednání.“

„Máte pravdu, Watsone,“ pokýval Holmes. „Tajná služba prezidentova poradce již nějakou dobu sledovala. Bylo zjištěno, že pan Ming je ve skutečnosti synem významného čínského generála. Tajná služba zachytila šifrovanou zprávu zaslanou panu Mingovi, týkající se korunovačních klenotů, která byla ve skutečnosti objednávkou krádeže královského jablka. Podařilo se jí do případu nasadit vlastního agenta, který celou věc zprostředkovával a skrytě mi předal poznávací znamení (prsten) i heslo, které bylo dohodnuto pro setkání s panem Mingem. Agent rovněž doručil věrnou repliku jablka, kterou jsem nalezl spolu s prstenem ve sklepení zahradního altánku.

„Tou tajnou spojkou byla předpokládám operní pěvkyně, madam Irena Orlová,“ odtušil Watson, k čemuž Holmes pouze mlčky přikývl. „Aaaa, tak nám zapadly poslední zoubky soukolí našeho pražského dobrodružství,“ uzavřel spokojeně Watson.

„Milý Watsone, někteří lidé si myslí, že vyhledáváme dobrodružství, ale pravdou je, že my především chráníme určité hodnoty.“

„Jak to myslíte, Holmesi? Narážíte na pověst spojenou s korunovačními klenoty?“ Zajímala se madam Watsonová. „V královském jablku má být údajně ukryto tajemství. Ten, kdo jej rozluští, získá nezměrnou moc.“

„Myslíte Mary, že nějaký vysoce postavený a zároveň pověrčivý Číňan tuto pověst znal a možná mu posloužila jako motivace k objednávce této bezostyšné… promyšlené krádeže?“ řekl Watson pohlédl na svoji paní.

„Ale má milá, čínští komunisté jsou přeci jen ateisté. Oni by to jablko určitě rozřízli, aby jej pečlivě prohledali,“ zasmál se Holmes. „V jejich rukou by nefungovalo ani to pravé jablko. Nemyslím, že znají způsob, jak odhalit jeho poselství,“ dodal s úšklebkem Holmes.

„To máte pravdu, starý brachu,“ zasmál se Watson. „A tady na straně pět dokonce čtu, že plánovaná stavba Edelmannova hedvábného kanálu na severu Čech byla pro nedostatek financí ukončena.“

KONEC

Příběh i text podléhají autorským právům.

Redakce nabízí text (se svolením autora) zdarma ke stažení ve formátu PDF.

---

POZNÁMKY:

Na pozadí detektivního příběhu, chce autor zábavným způsobem poukázat na některé nedávné události, ale také na krásy a zajímavosti města Prahy, českou kulturu a historii.

Autor si je vědom reálií. Příběh je uměleckou licencí a autorovou fantazií. Sledování lodi z balkonu Národního divadla až ke vstupu do Rudolfovy štoly je technicky neproveditelné, neboť ve výhledu zabraňuje městská zástavba. Rovněž je nemožné, aby vertikální šachty Rudolfovy štoly ústily do chrámu svatého Víta, neboť šachta byla zbudována několik kilometrů východně od Pražského hradu atp.

---

Čtěte také:

Tajemství šifer – po stopách kryptografie a steganografie

Kryptologie je vědním oborem, zabývajícím se rozvojem prostředků na ochranu informací.

Rozhodli jsme se přispět čtenářům Epoch Times trochou historické nostalgie a odhalit několik vybraných šifrovacích systémů, které používali panovnické rody, milenci a intrikáni, a přesvědčit vás, že kryptografie a steganografie nejsou jen encyklopedické pojmy, ale také velmi zajímavé vědní obory s nádechem záhady a tajemství. Na druhou stranu by nás komplikovanost a zapeklitost šifer nakonec mohla přesvědčit o tom, že nejjednodušší bude mluvit pravdu a jednat otevřeně. Samozřejmě budou existovat jisté výjimky… Celá série o kryptografii a steganografii

Svět Sherlocka Holmese

I když o literárním díle sira Arthura Conana Doyla bylo již mnoho napsáno, rozhodli jsme se vytvořit speciál na téma jeho detektivních románů, které neodolatelně evokují atmosféru dobrodružství. I samotný Doyle byl duší dobrodruh, což prozrazuje jeho účast na expedici do Arktidy nebo zapojení do vyšetřování skutečných případů.

Nahlédněte společně s námi do historie anglického Scotland Yardu a věhlasných detektivů, pokuste se vyřešit logické hry, vyzkoušejte svoje pozorovací, dedukční a kryptografické schopnosti a mnoho dalšího… Speciální vydání deníku The Epoch Times