Ministerstvo obrany ČR vydalo 30. března zprávu, že nemoci COVID-19 podlehl ředitel odboru pro válečné veterány MO, plukovník Karel Vávra. Svůj boj s nemocí prohrál v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, ve věku padesáti let.
Plukovník K. Vávra vystudoval obor ekonomika armády na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově a dvousemestrální specializovaný kurz na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se zaměřením na sociální politiku. Následně absolvoval doktorské studium v oboru ekonomika obrany státu na Univerzitě obrany v Brně.
Veterán SFOR z Bosny a Hercegoviny
Během své profesní kariéry prošel všemi stupni velení. V letech 2002 až 2007 pracoval na Generálním štábu Armády České republiky a později působil na civilní části Ministerstva obrany jako vedoucí referátu podpory vojenského vzdělávání. Od roku 2015 do loňského roku byl zástupcem ředitele Agentury profesního rozvoje a podpory aktivit.
Plukovník Vávra je válečným veteránem, v letech 1999 až 2000 se účastnil zahraniční mise SFOR v Bosně a Hercegovině.
1. dubna 2020 se na základě výběrového řízení stal ředitelem odboru pro válečné veterány MO. V této funkci nahradil Eduarda Stehlíka. Práci odboru dlouhodobě sledoval a jako prvořadý úkol si stanovil naplňování koncepce péče o válečné veterány a další spolupráci s novodobými válečnými veterány, kteří již resort obrany opustili.
Vzpomínka kaplana AČR
Hlavní kaplan Armády ČR, Jaroslav Knichal, přidal osobní vzpomínku na Karla Vávru:„Karla znám jako vojáka a věřícího člověka. A vyvstanou mi na něj dvě myšlenky, které mi jej charakterizují: blízkost a vnitřní zdroj života.
Ta první se váže ke slovům z Bible o zákonu lásky k Bohu a k bližnímu. Neptej se, kdo je tvůj bližní, nýbrž ty sám se učiň bližním. Starej se o to, abys ty byl blízko každému, zvláště tomu, kdo to potřebuje. A ta druhá, když evangelista Jan hovoří o tryskajícím prameni, který dává vodu věčnému životu. Jsem-li ve styku s tímto vnitřním pramenem, cítím se osvěžen. Už se nebojím, že mě práce vyčerpá.
Lidé, kteří vydávají síly při práci a v nasazení pro druhé, neustále potřebují pramen, z něhož by mohli načerpat občerstvení.“
podle TZ: Jany Zechmeisterové
