Zvuky přírody a mezi nimi zejména ptačí zpěv hrají zásadní roli v tom, jak se tvoří a udržuje vztah člověka k přírodě. Nová studie publikovaná v časopise Nature Communications ukazuje, že zvuky jarní přírody se mění: ranní koncerty ptáků v Severní Americe i v Evropě jsou tišší a méně různorodé. Spoluautory studie jsou odborníci z České společnosti ornitologické.
Mezinárodní tým vědců, který vedli výzkumníci z Východoanglické univerzity (UEA) a v němž byli zastoupeni i odborníci z České republiky, vyvinul novou metodu pro rekonstrukci hlasů ptáků v jarní krajině na více než 200 000 lokalitách v Evropě a Severní Americe za posledních 25 let. Tato metoda využívá výstupů občanské vědy a kombinuje údaje z dlouhodobého sčítání ptáků s nahrávkami hlasů ve volné přírodě.
Vedoucí týmu Simon Butler vysvětluje souvislosti výzkumu:
„Přínosy kontaktu s přírodou pro člověka jsou rozsáhlé, od lepší tělesné kondice přes lepší psychickou pohodu až po vyšší pravděpodobnost toho, že se aktivněji zapojí do ochrany přírody.”
Ptačí zpěv hraje podle Butlera významnou roli v tom, jak se utváří vztah člověka k přírodě. Výrazný úbytek ptačích populací a změny v rozšíření druhů vlivem změny klimatu však pravděpodobně vedou k tomu, že se akustické vlastnosti našeho přírodního okolí také mění.
„Z většiny míst bohužel nemáme k dispozici historické záznamy ptačích hlasů, a proto jsme museli vyvinout nový způsob, jak tento fenomén zkoumat,” vysvětluje Butler.
Rehek zahradní, známý jako čermáček. (Josef Čmel)
K rekonstrukci historických ptačích hlasů v krajině vědci využili data ze severoamerického hnízdního sčítání ptáků (Breeding Bird Survey) a Evropského monitoringu běžných druhů ptáků (Pan-European Common Bird Monitoring Scheme). Vedle toho použili nahrávky hlasů ptáků z online databáze Xeno Canto.
Akustické charakteristiky ptačích hlasů v jarní krajině byly kvantifikovány s pomocí čtyř indexů, které odrážejí složitost zpěvu a proměnlivost mezi druhy, ale současně jsou ukazateli variability a intenzity jednotlivých hlasů na každé lokalitě.
Simon Butler ke studii, která dnes vyšla v časopise Nature Communications, dodává: „Zjistili jsme, že akustická rozmanitost a intenzita zpěvu v krajině klesá a tento pokles je způsoben změnami v ptačích společenstvech. Výsledky naznačují, že jarní ptačí sbor se stává tišším a méně pestrým.“
Butler se domnívá, že lidský kontakt s přírodou, který se děje především prostřednictvím ptačího zpěvu, je proto stále chudší, což může mít dalekosáhlé důsledky pro lidské zdraví a kvalitu života. „Jelikož lidé ptáky na jaře vnímají spíše sluchem než zrakem, snížení kvality jarních ptačích hlasů je pravděpodobně právě tím mechanismem, jak si veřejnost všímá dlouhodobého úbytku ptačích populací,” dodává Butler.
Podle autorů studie není jednoduché předpovědět vztah mezi strukturou ptačích společenstev a charakteristikami jejich hlasů. Catriona Morrison, post-doktorandka z UEA, která data analyzovala, k tomu uvádí: „Zjistili jsme, že na lokalitách, kde ptáci ubyli nejvíce nebo se nejvíce snížila druhová pestrost jejich společenstva, došlo také k největšímu úbytku akustické rozmanitosti a intenzity.“
Ovšem výchozí struktura ptačího společenstva a to, jak se zpěv a další hlasové projevy jednotlivých ptačích druhů doplňují, hraje významnou roli v tom, jak se akustické charakteristiky mění.
Skřivan polní. (Ivan Mikšík)
„Kupříkladu vymizení druhu, jako je budníček větší, jehož zpěv je bohatý a složitý, bude mít větší dopad na celkovou mnohotvárnost hlasů celého společenstva než např. vymizení skřehotavého hlasu některého z krkavcovitých ptáků či racků. Výsledný akustický charakter lokality současně závisí na počtu jedinců daného druhu a na tom, které další druhy se na lokalitě vyskytují,“ vysvětluje Catriona Morrison.
Petr Voříšek, jeden ze spoluautorů studie z České společnosti ornitologické, k tomu doplňuje:
„Výzkum potvrzuje zkušenost mnoha ornitologů, že ptáci na jaře už nezpívají tak jako dříve. Není to tedy jen nostalgická vzpomínka na idylickou minulost, ale skutečnost, kterou je třeba brát vážně.“ A připomíná: „Jen díky tisícům amatérských ornitologů v Evropě i v Severní Americe můžeme lépe popsat a pochopit, co se s přírodou kolem nás děje. Tato studie ukazuje na nenahraditelnost dlouhodobých popisných sledování přírody.“
Slavík obecný. (Ludmila Korešová) Sýkora koňadra. (Josef Čmel)
Catriona Morrison závěrem říká: „…dnes již víme, že ztráta kontaktu člověka s přírodou k této krizi může přispívat. Čím méně jsme v kontaktu s přírodou, která nás obklopuje, tím méně se zajímáme o to, co se s přírodou děje. Podobné studie mohou přispět k tomu, abychom si úbytku přírody kolem nás více všímali a uvědomovali si její důležitost pro kvalitu lidského života.“
Výzkum byl podpořen UKRI Natural Environment Research Council a na sběru dat v terénu se podílelo několik tisíc převážně amatérských ornitologů včetně těch českých. Program Pan-European Common Bird Monitoring Scheme (PECBMS), z něhož pocházejí data ze sčítání ptáků v Evropě, koordinuje od roku 2002 Česká společnost ornitologická (ČSO).
