Jednou z nejdůležitějších součástí našeho lidského života je pocit a uvědomění si, že náš život má určitý „vyšší smysl“.
Jak poznamenává kulturní komentátor David Brooks ve své knize Cesta k charakteru, „zralý člověk je pevně rozhodnutý“. Ať už je však smysl života pro zralost potřebný, nebo ne, další autor, filozof Richard Smoley ve své knize Vnitřní křesťanství poznamenává, že „téměř každý ho v určitém okamžiku pocítí: Každý z nás má pocit, byť slabý, že existuje nějaký jedinečný účel, pro který jsme byli povoláni a který nikdo jiný nemůže naplnit“.
Kromě všeho ostatního je vědomí, že existuje nějaký účel našeho bytí, charakteristické pro dosažení pocitu „vysokého blahobytu“, jak říká další autorka Gail Sheehyová. Jakmile o tom začneme přemýšlet, uvědomíme si, že pokud má náš život nějaký smysl, pak zde existuje také esence „osudu“ nebo „předurčení“.
Účel nás vede k osudu, díky kterému něčeho dosáhneme, nebo, což je možná důležitější, staneme se něčím větším, než jsme kdysi byli. Podobně jako ze žaludu vyroste dub.
Když má jedinec silný pocit „smyslu“, často se mu zdá, že ostatní lidé a události nějakým způsobem spolupracují, aby mu pomohli dosáhnout jeho cíle, který je jeho osudem. Tyto spolupracující faktory, události a lidé objevující se v životě člověka mají synchronní prvek. Jinými slovy, nejsou lineární nebo logické, ale jako by se vynořovaly odnikud, a přesto se zdá, že se shodují s naší potřebou právě v ten správný čas.
Vědec David McNally v knize „Even Eagles Need a Push“ (I orli potřebují impuls) uvádí, že oddaného člověka provází synchronicita – záměr a oddanost jdou samozřejmě ruku v ruce. Psycholog Carl Jung definoval zmiňovanou synchronicitu jako „okolnosti, které se zdají být smysluplně propojené, ale chybí jim příčinná souvislost“. Jsou to chvíle, kdy cítíte, jako by všechny věci byly propojeny, vyvíjely se a společně směřovaly k nějakému cíli.
Zpět do starověku
Vlastně nepotřebujeme moderní psychologii, aby nám vyprávěla o osudu, protože už lidé ve starověku se tímto tématem intenzivně zabývali. Například kanadský egyptolog Donald B. Redford píše o starých Egypťanech, že „s osudem člověka byly spojeny tři síly (nebo božstva)“.
Tři egyptská božstva mají ekvivalent také v severské mytologii, kde se hovoří o třech Nornách neboli Nornirech u studny Urd, což úzce koresponduje se třemi řeckými sudbami neboli Moérami. Proč tři? Nu, jedním z důvodů může být skutečnost, že čas sám o sobě má tři rozměry: minulost, přítomnost a budoucnost. Pavučina osudu tedy musí být utkána z nějakého minulého okamžiku do přítomnosti a poté spředena do budoucnosti, kterou jedinec nezná.
Podle jednoho z příběhů o vzniku osudu se v řecké mytologii vypráví o splynutí krále bohů Dia (Zeus) s titánkou Themis, jejíž jméno znamená „spravedlnost“, a která byla, jak její jméno napovídá, bohyní spravedlnosti. Zeus a Themis zplodili sudičky, roční období, pořádek, spravedlnost a mír. To naznačuje, že Zeus sám stojí nad osudem, a že jeho vůle se stává osudem.
Jiná významná tradice však naznačuje něco jiného. Podle klasika Roberta Gravese v knize Řecké mýty se kdysi pythijská kněžka svěřila věštkyni, že sám Zeus podléhá sudičkám, protože to nejsou jeho děti, ale dcery Velké bohyně Necessity, proti níž se nemohou postavit ani bohové. Velké bohyni Necessity se také říká „Mocný Osud“. Tento názor se také objevuje v nejslavnější řecké beletrii, v „Iliadě“. V ní se například dozvídáme, že Zeus navzdory své velké lásce ke svému synovi Sarpedónovi nedokáže zvrátit jeho osud, který spočívá v tom, že zemře rukou Patrokla. Zeus je v tomto případě tedy spíše vykonavatelem osudu než jeho zdrojem.
Přesto řecké mýty hojně vyprávějí o božských i lidských snahách osud změnit, pozměnit nebo jej zvrátit. Sám Zeus byl varován, že dítě nymfy Thetis bude větší než jeho otec, a proto se obezřetně vyhnul spojení s touto nymfou, aby zabránil své vlastní zkáze. Právě tento jeho úskok vedl k tomu, že se Thetis narodí Achilles, onen slavný bojovník z Tróje, který údajně dostal od tří sudiček na výběr: dlouhý život v lehkosti a zapomnění, nebo mladá smrt a nesmrtelná sláva?
Z Homérovy knihy o trojské válce víme, co si Achilles vybral, ale byla to správná volba? Ve druhém Homérově eposu, „Odyssea“, najdeme Achilleův stín, jak naříká nad svým osudem, a říká Odysseovi: „Raději budu sloužit jako cizí dělník, jako chudý rolník bez půdy, a budu na zemi živ, než abych byl pánem všech mrtvých bez života.“ Uvědomil si svůj osud a zdá se, že jeho volba měla háček.
Řecké mýty dále vyprávějí o tom, jak byl bůh proroctví Apollón hluboce zavázán králi Admetovi. Apollón tedy opil sudičky a vymámil z nich slib, že pokud někdo zemře za Admeta, může Admetus žít dál, jinými slovy, oddálil Admetův osud v čase, ale jeho osud zemřít pouze pozdržel, ale nezastavil jej ani nezměnil.
Aktivní snaha zastavit osud má dle mytologie neblahé následky. Snad nejdramatičtějším příkladem řecké mytologie je lékař Asklépios. Ten pro bohyni Artemidu vzkřísil Hippolyta z mrtvých, ale Hádes a tři sudičky byli tímto porušením vesmírné etikety tak pohoršeni, že požadovali, aby Zeus Asklépia zabil bleskem. V řecké mytologii není údělem lidí vstávat z mrtvých! Avšak i když je Asklépiův příběh tím nejdrastičtějším příkladem, není tím nejznámějším.
Nejznámějším příkladem člověka, který se v řecké mytologii snaží uniknout osudu, je jistě Oidipus. Jemu vědma předpověděla, že toto dítě zabije svého otce a provdá se za svou matku. Jeho rodiče se tomu snažili zabránit, a stejně tak se tomuto osudu pokoušel vyhnout i sám Oidipus. Všechny jejich činy však nevědomě směřovaly k tomu, že se obávané proroctví naplnilo.
Jeho předurčený osud, plný zvratů, vítězství a pádů stal se častým námětem velkých děl od antiky až do novověku. Život Oidipův je znázorněním toho, že osudu nelze uniknout. Neodpovídá však na otázku, proč jej takový osud stihl, pouze dokládá, že člověk nemůže pohnout s vůlí bohů.
Proč nás příběh Oidipa tak fascinuje? Částečně proto, že na rozdíl od polobožských hrdinů, jako jsou Hérakles, Théseus, Orfeus, Perseus a tak dále – je to obyčejný člověk. Neměl žádné nadlidské schopnosti, ale stejně jako my zápasil s osudem ve světě bohů a netvorů. Díky jeho lidskosti je jeho boj o to aktuálnější, pronikavější a intenzivnější, protože v něm můžeme spatřovat sami sebe.
Příště se budu zabývat Oidipovým pokusem uniknout osudu a srovnám ho s jiným slavným příkladem člověka, který se svému osudu vzepřel. Budu čerpat z jiné literární tradice, konkrétně z příběhu o Jonášovi, jemuž dal Bůh výslovné poslání – vlastně takové synonymum k poslání – a Jonáš se mu úmyslně vzepřel. Záměrně? Nevědomky? Co nám tyto dva příběhy říkají, prozkoumáme podrobněji v dalším článku.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
