V Českých kinech právě běží investigativní dokumentární snímek o vyšetřování vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka, který se svým týmem natočil režisér Matt Sarnecki. Premiéra snímku přilákala pozornost diváků k jeho předcházejícímu snímku nazvanému Killing Pavel, který zkoumá okolnosti zavraždění běloruského novináře Pavla Šeremeta nástražnou bombou.
Šeremet byl zavražděn 20. července 2016 bombou vloženou do osobního automobilu jeho kolegyně a přítelkyně Oleny Prytulové. Bomba vybuchla ve chvíli, když jel novinář vozem po náměstí v Kyjevě.
Investigativní novináři z uskupení OCCRP se pokoušejí o rekonstrukci událostí před výbuchem bomby. Hledají mezery ve vyšetřování ukrajinské policie a hledají dva pachatele (muže a ženu), kteří podle kamerových záznamů vložili bombu do vozu novináře.
Přítelkyně novináře Olena Prytulová slyšela detonaci z balkónu svého bytu a běžela se podívat na místo výbuchu. Nakonec si uvědomuje, že je to její vůz a že její přítel byl odvezen do nemocnice ve vážném stavu.
Snímek je dostupný on-line
Šeremetova profesní kariéra
Pavel Šeremet se narodil a jako novinář se etabloval v Bělorusku, kde patřil ke kritikům vlády Alexandra Lukašenka. Poté, co mu vláda znemožnila pokračovat s jeho televizním programem, nastoupil od roku 1995 jako šéfredaktor novin Belorusskaja dělovaja hazeta. Současně začal od roku 1996 pracovat pro ruskou státní televizi První kanál jako vedoucí její minské pobočky.
V roce 1997 se při natáčení reportáže o pašerácích dostal do přímého konfliktu se státem, byl obviněn z nelegálního překračování hranice a dalších přečinů. Ruská média se za něj postavila a po propuštění a po povolení vycestovat se v roce 1999 přesunul do Ruska, kde pracoval až do roku 2014 opět jako novinář.
Po anexi Krymu v roce 2014, kterou kritizoval jako jeden z mála ruských novinářů, se přesunul na Ukrajinu, kde pokračoval v novinářské práci, naposled pro list Ukrajinská pravda. Šeremet se věnoval také výuce mladých novinářů.
Jeho smrt byla dávána do souvislosti se smrtí Georgije Gongadzeho, novináře listu Ukrajinská pravda zavražděného v roce 2000, i se smrtí Borise Němcova, Šeremetova přítele a ruského politika zavražděného v roce 2015 v Moskvě.
Více o filmu
Filmaři zjišťují, že hlavní svědek, taxikář, který stál se svým vozem jen pár desítek metrů od vozu, kam neznámá žena vložila nálož, nebyl policií vyslechnutý. Policejní ředitelka Khatia Dekanoidze, která dostala řízení případu na starosti, žurnalistům tvrdí, že všichni taxikáři „měli být vyslechnuti“. Taxikář ovšem tvrdí, že ho policie nevyslechla.
Novináři na kamerových záznamech odhalují také skupinu lidí, kteří procházejí kolem místa téměř ve stejnou dobu, nikdo z nich vyslechnut údajně nebyl.
Policejní ředitelka se doslova „drbe na hlavě“, když se jí filmaři dotazují, zda existuje kamerový záběr na obličej spolupachatele (muže), který doprovázel ženu, která nálož umístila. „Nemyslím si, že jeho obličej byl vůbec viditelný, nejsem si teď jistá. Můj názor je, že na videu vidět nebyl,“ říká ukrajinská policejní ředitelka.
Problém je, že novináři lokalizovali kamerový záznam, kde je spolupachatel zachycen zepředu s viditelnou tváří. Nacházejí také majitele vozu, který parkoval poblíž. Ukazuje se, že je aktivním zaměstnancem ukrajinské tajné služby. Pokud vás zajímá, jak vyšetřování pokračovalo dál, navrhuji abyste si celý snímek pozorně přehráli.
Závěrem
Investigativní dokumentární snímky jsou v podstatě přímým přenosem vyšetřovacích metod. Jsou zajímavou a důležitou „rozcvičkou rozumu“ a někdy dokonce suplují policejní vyšetřování, které není zdaleka tak přesné a podrobné jako vyšetřování novinářů.
Za každým podobným počinem stojí také notná dávka odvahy a desítky hodin náročné analytické práce i práce v terénu.
Za mě si každý podobný snímek zaslouží, abychom mu věnovali patřičnou pozornost.
