„Moderní feminismus je jako sekta. Pokud se nepřidáte k mentalitě sekty, pokud nejste stoprocentně in a pokud cokoli zpochybníte, vykážou vás. Pokud se proti té sektě postavíte, sežerou vás zaživa,“ říká Rebecca Barrettová, 33letá žena z Floridy, která se změnila v pokrokovou ženu v domácnosti.
Barrettová vystudovala strojní inženýrství, pracovala na plný úvazek v ropném a plynárenském průmyslu, tvrdě bojovala za své místo ve společnosti, ale měla pocit, že „to nikdy nestačí“. Uvězněna v nekonečném boji nakonec prohlédla problémy spojené s „tvrdým feminismem“ a odvážně se postavila hněvu, kterému čelí ženy, jež změní směr. Nyní provozuje kanál na YouTube, kde podrobně popisuje svou osobní cestu, dává životní tipy na obnovu vztahů a mluví o neduzích feminismu a „woke-ismu“.
Proměna Barrettové od života ve stavu, který nyní považuje za pomýlený hněv, až ke šťastné, zářivé a naplněné manželce a matce jednoho dítěte, je ohromující. Samozřejmě, jsou tu zjevné vnější znaky ženskosti – jemnější účes a postavě lichotící oblečení – ale nejvíce inspirující je její postoj a nadhled.
Podle ženy je moderní feminismus je o mentalitě oběti a aby člověk „zůstal v klubu“, musí se považovat za oběť. „Takhle život nefunguje,“ řekla pro The Epoch Times.
„Deset let jsem věřila, že jsem oběť. Feminismus je zakořeněný v médiích a ve všem od dětství. Nemusíte nutně říkat, že jste feministka, ale spousta přesvědčení, která jako žena zastáváte, má kořeny ve feminismu. Chci ženám pomoci to pochopit a vymanit se z toho, pokud o to stojí,“ vypráví Američanka.
Vysvětluje, že největší lekcí, kterou se naučila při přechodu od feminismu k tradičnímu náhledu na život, je „převzetí zodpovědnosti“ za své činy.
„Je snazší obviňovat ze svých problémů všechny ostatní, než si přiznat, že jste také udělali chyby. Jste součástí problému, buď problém anebo řešení,“ dodala.
„Extrémní fáze“ nenávisti k mužům
Barrettová otevřeně a upřímně hovoří o okolnostech, které ji přivedly k tvrdému postoji vůči mužům. Její matka byla manželkou v domácnosti a Barrettová ji považovala za slabou, protože nedělala kariéru a zůstávala v partnerském vztahu.
„Muže jsem začala nenávidět už ve velmi raném věku kvůli nevěře v naší domácnosti,“ vzpomíná.
Opovržení se ještě prohloubilo, když se v roce 2015 přestěhovala do New Yorku a založila svou první společnost. Řízná a ambiciózní, čerstvě po vysoké škole pracovala v ropném a plynárenském průmyslu. Rozjet novou firmu v oboru, kde se pohybují pouze muži, bylo těžké a Barrettová, podporovaná dalšími ženami, generálními ředitelkami a skupinami pro silnější postavení žen, začala pociťovat nelibost.
„Bylo to jako přilévat benzín do ohně. Zlobila jsem se na muže, se kterými jsem pracovala. Měla jsem odpor k mužům, se kterými jsem chodila. Jakmile začnete naslouchat feminismu a feministické ideologii, začnete si říkat: ,Aha, tak to jim můžu mít za zlé. Můžu je obviňovat ze svého problému, a nemusím se kvůli tomu cítit špatně.‘ Oni přicházejí s argumentem: ,O tom feminismus není, jde o rovnost pohlaví, o rovné platy‘. Ano, to je učebnicový feminismus, ale to není to, co se děje v praxi v reálném světě.“
Barrettová jde ještě dál a tvrdí, že mnoho feministek se zaměřuje právě na bílé muže, které označují za problém, a to i navzdory faktu, že i ony samy jsou bělošky. „Obviňujete bílé muže z něčeho, co nemohou ovlivnit – narodili se tak,“ namítá a doplňuje: „Přešly jsme do extrémní fáze nenávisti k mužům. Misandrie je dnes velmi rozšířená.“
Prohlédnutí klamu
Její perspektiva se začala měnit postupně s tím, jak odhalovala mezery ve feministické ideologii. „Znovu a znovu jsem si všímala nedostatků. Pořádaly jsme konference vedené ženami, kde jste mohly jít za jakýmkoli řečníkem, a každé téma bylo: ,Bílý muž vás drží při zemi‘ nebo ,Musíme bojovat za své místo‘.“
Četba děl Jordana Petersona, známého kanadského profesora psychologie, začala Barrettové dodávat pochopení, že odpovědnost za své problémy nese ona sama. Díky tomu se začala odpoutávat od mentality oběti, která podle jejích slov ničí šance žen na štěstí.
V roce 2018 se seznámila se svým manželem Jamesem, kterému je rovněž 33 let. V té době se zdi, které kolem sebe postavila, začaly hroutit. „Vždycky jsem muže odpálkovala, nedávala jsem jim ani šanci. Z nějakého důvodu jsem ale dala šanci svému manželovi,“ řekla.
Stala se z nich nerozlučná dvojka, ale nebylo to snadné. Barrettová, stále spoutaná svým předchozím smýšlením, přistupovala ke vztahům se soutěživým postojem a vždy chtěla své muže předčit.
„To vůbec není zdravé, tak by žádný vztah neměl fungovat. To je důvod, proč máme muže a ženy neboli jin a jang, protože se vzájemně doplňujeme ve svých schopnostech a myšlenkových pochodech,“ myslí si.
Respekt a láska
K dosažení spokojeného a zdravého manželství, které manželé nyní mají, bylo zapotřebí rozsáhlého předmanželského poradenství a spousty práce. James, který byl spíše tradiční, měl určitý názor na to, jak mají role muže a ženy v manželství vypadat, a jeho choť zase měla své vlastní představy. Chtěla být například pracujícím rodičem a aby její manžel zůstal doma s dítětem. To vše bylo na hony vzdálené situaci, v níž se rodina nachází nyní.
Barrettová říká, že tradiční muži chtějí klidné ženy. Po dlouhém pracovním dni chtějí přijít domů k ženě, která na ně nekřičí a neotravuje je. „Chtějí mít doma klid. Nechtějí se hádat, nechtějí se prát… Potřeba číslo jedna u muže je, že se chce cítit respektován. Potřebou číslo jedna u ženy je cítit se milována. Oba cítí lásku různými způsoby. Muž cítí lásku tím, že je respektován, žena cítí lásku tím, že je zbožňována, chce to zbožňování.“
„Je to obousměrná ulice: Čím více si svého muže vážím, tím více lásky mi dává, a naopak. Není to žádná soutěž, není to žádné skóre. [Pokud] si svého manžela skutečně vážím, s úctou k němu budu dělat věci, které mu úctu prokazují. Na oplátku mi to on přirozeně oplatí tím, že mi poskytne více lásky a péče.“
S vědomím, že pohlaví by spolu neměla bojovat, ale doplňovat se, se Barrettová nyní považuje za tradicionalistku. Zůstává doma se svou malou dcerkou River Rein a užívá si své role matky a hospodyňky. Kromě renovace nábytku, šití a učení se, jak pěstovat plodiny, tráví Barrettová každý den hodinu obchodováním na burze. Někdy se pustí i do elektrikářských prací.
„Běhat kolem, starat se o dceru, dělat domácí práce, pro mě je to zábava. Jako ženy tyto věci stejně děláme rády, alespoň spousta z nás. Člověk má rád doma čisto, rád zdobí a je to práce na plný úvazek. Moje kamarádka si říká ,domácí inženýrka‘. My jsme domácí inženýrky: já se starám o domácnost a každý den řeším problémy.“
Odvaha čelit feministickému odporu
Mnoho feministek postoj Barrettové velmi rozčílil. Jejich reakce na sdělení, že manžel pracuje na plný úvazek, zatímco ona zůstává doma, byla někdy až krutá. Tvrdí, že tím, že se nepřidala k modernímu feminismu a zpochybnila jeho ideologii, feministky ji úplně odepsaly.
„Existuje obrovsky mylné pochopení, že jste otrokyní svého manžela a dětí, že nemáte žádné slovo ve svém životě, nemáte žádné schopnosti a nemůžete pracovat. Když jsem byla mladší, také jsem si myslela, že je to hloupost. Proč by to někdo chtěl dělat? Teď, když jsem tady, si říkám: ,Páni, je to skvělé!“.
Podle Barrettové je na nás vyvíjen velký společenský tlak a hodně z něj pochází právě od žen. „Ženy mě hodně kritizují: ,Co když tě podvede a opustí? Zůstaneš bez ničeho. Jak to můžeš učit ostatní ženy?‘ Já to ostatní ženy neučím. Povzbuzuji je, aby se zdokonalovaly ve svých dovednostech a učily se novým věcem,“ namítá.
Svým YouTube kanálem se Barrettová snaží pomoci ostatním ženám, zejména těm mladším, aby poznaly, že je v pořádku zpochybňovat své dosavadní představy. Ženy, s nimiž se baví, jsou stejné jako kdysi byla ona: nešťastné a bojující se svou feministickou identitou a systémovým přesvědčením.
„Hodně žen se cítí zaseknutých. Samozřejmě, je spousta žen, kterým se v korporátním prostředí daří, ale u spousty to tak není.“
Je to podle ní způsobeno tím, že mnoho žen se v kariéře dostává do fáze, kdy se nechtějí honit za dalším povýšením, ale chtějí se usadit a mít děti. „To je naše biologie, to je ženám vlastní. Je opravdu nebezpečné, že se prosazuje tento pracovní narativ: ,získej vzdělání, hoň se za kabelkou, hoň se za kariérou, soustřeď se na kariéru, protože kariéra tě nikdy neopustí, kariéra tu bude navždy místo muže‘.“
Jeden z hlavních rozporů, které Barrettová vidí v moderním feminismu, je, že říká, že výsadou žen je dělat to, co chtějí, ale zároveň démonizuje ty, které se rozhodnou zůstat doma s dětmi. „Moje volba je zůstat doma a starat se o rodinu. Proč je to špatně? Tolik žen říká ostatním ženám: ,Ááá, tak ty máš internalizovanou misogynii. Vracíte ženy zpátky do padesátých let minulého století‘. Je to smutné.“
Barrettová zdůrazňuje, že „ženskost je krásná věc“, která se v naší společnosti zcela podceňuje. Moderní ženy jsou podle ní naučené, že ženskost je slabost.
„Věřím, že muži a ženy mají stejnou hodnotu, ale nejsme stejní po fyziologické, behaviorální a emocionální stránce. Ženy si musí uvědomit, že se od mužů zásadně lišíme. To neznamená, že jsme slabší, jen jsme jiné. Namísto soupeření s muži v našem životě bychom byly mnohem šťastnější a klidnější, kdybychom hrály na své silné stránky.“
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.
