Český dokumentární film Digitální disidenti režisérky Barbory Johansson zkoumá tlak společnosti na neustálé digitální připojení a zároveň ukazuje i jinou cestu. Ukazuje několik mladých profesionálů z umělecké sféry, kteří nepoužívají chytrý telefon, a zachycuje počáteční reakce jejich známých i kolegů a fakt, že bez smartphonu a sociálních médií se existovat dá.
40minutový snímek natočený již v roce 2021 se zároveň ptá, jestli si toto „právo na analog“ budeme moci uchovat i do budoucna. S odstupem dvou let vidíme, že s rozvojem digitalizace státní správy, bankovního sektoru i našich chlebodárných firem je společenský i ekonomický tlak na vlastnění chytrého telefonu a přístupu na internet stále větší.
„Cítím, že svoboda zvolit si kanály, kterými komunikuji, které mi vyhovují, je postupem času určitým způsobem omezovaná,“ podotýká ve filmu divadelní režisérka Zuzana Burianová.
„Pokud ve státě vznikne představa budování nějakého digitálního státu, kdy se budou všechny služby digitalizovat a bude umožněna pouze digitální komunikace, a zapomene se na to, že je tady nějaká část populace, která neumí nebo nechce tyto technologie používat, a ta část je poměrně významná, pak to vytvoří reálný problém,“ vyslovuje se Petr Lupač, sociolog masových a nových médií a doktor na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jeho komentáře prostupují monology jednotlivých účastníků. V nich se zaobírá mimo jiné i rolí sociálních médií a jejich návykovou podstatou.
„Sociální média jsou velice dobrým příkladem technologie, která představuje určitou nadstavbu, je to nový komunikační kanál, který vytváří nové úrovně závislosti a nezbytnosti,“ říká v dokumentu Lupač.
„Ty technologie s tím pracují, mají příjem z toho, že si vytváří populaci klientů – zákazníků, kteří se tam chtějí neustále vracet a kteří chtějí tu technologii používat stále víc a víc, aby zhlédli víc a víc reklam, ze kterých jim plyne příjem,“ vysvětluje princip sociálních sítí sociolog.
Na celý dokument se můžete podívat zde:
