Nedávno jsem narazila na příběh, který mě opravdu zaujal: kdysi dávno žili želvička a zajíc, kteří se rozhodli jít bok po boku po své životní cestě. Brzy se však ukázalo, že jejich společná cesta je poněkud obtížná:

„Uhneš?!“zeptal se zajíc.

„Počkej! Viděl jsi tu krásnou květinu? Ale proč je červená? K čemu jsou ty okvětní lístky?“ zeptala se želva. Každých pět kroků se želva zastavila a obdivovala přírodu, která upoutala její pozornost.

Zajíc zalapal po dechu, nedokázal jít tak pomalým tempem. „Co kdybys zkusila trochu přidat do kroku? Ani nevíš, jak je to krásné, když ti vítr fouká do čumáku.“

Želva, která měla zajíce ráda, se pokusila rozběhnout, ale zakopávala o každý kořínek svýma malýma nožičkama a pořád klopýtala. Zajíc s povzdechem vyrazil kupředu, zatímco želva o pár kroků pozadu dál přešlapovala po oblázcích, zvedala překážky, posouvala se, kličkovala a vymotávala se z větviček, květin, listí a čehokoli jiného. Vyčerpaný zajíc se jednoho dne rozhodl zpomalit a nechat želvu udávat tempo. Zajíc tak měl možnost poznat, co má želva ráda, co ji děsí, kde se cítí dobře a v čem je ještě nezkušená. Po několika dnech se želví tempo začalo měnit. Její nohy byly jistější a šly rychleji. Stala se hbitější a nepotřebovala tolik fixovat chůzi. Najednou mohla běžet jako zajíc a držet s ním krok. Ten běh byl překvapivý. A tak zajíc dokázal želvě ukázat všechno, co znal: široce otevřené cesty, úchvatné výhledy, nejlepší úkryty, akrobacii a salta…

Tito dva šťastní společníci spolu dlouho chodili a o všechno se dělili. Později začnou novou etapu života, v níž budou kráčet daleko od sebe a navždy si s sebou odnesou část toho druhého.

Tento příběh pro mě odráží to, jaké by mělo být společné putování rodiče a dítěte životem. Připomněl mi, jak nás někdy naše rozdílné vnímání okolního světa může brzdit v budování krásného vztahu, který může mít každý rodič se svými dětmi. Mám na mysli vztah plný důvěry a bezpečí, budování bezpečného přístavu, kde se obě strany cítí dobře a respektují se navzájem. Mluvím o budování prostoru beze strachu, kde se naše děti nebojí být samy sebou, přijít za námi s jakoukoli otázkou nebo nejistotou a hledat u nás útočiště v těžkých chvílích. Takový vztah umožní našim dětem přijít si k nám pro radu, protože budou mít jistotu, že nám mohou důvěřovat. Jedním ze způsobů, jak tento bezpečný přístav vybudovat, je prostě věnovat čas tomu, abychom své děti poznali. A to se nám nejlépe podaří, když zvolníme své tempo a půjdeme jejich tempem.

Mami, tati, zpomalte!

Často se mi stává, že chci po svém synovi všechno hned. Aby měl vyčištěné zuby, uklizené hračky, snězenou večeři a dokončeno všechno, co si jen dokážete představit. Zadám úkol a on ho udělá. I když dobře vím, že ani my dospělí takto na požádání nefungujeme, někdy se přistihnu, že své dítě odsuzuji, a tím mu odpírám krásné chvíle neobyčejného objevování, kdy se na cestě zastaví a pozoruje všechna ta tajemství, která se mu odvíjejí před očima. I známá a oblíbená vědkyně, filozofka a pedagožka Maria Montessori říkala velmi inspirativně: „Dospělí pracují, aby splnili úkol, ale dítě pracuje, aby se rozvíjelo a rostlo v člověka, kterým se má stát.“ Pokud zpomalíme a necháme dítě jít jeho vlastním tempem, začnou se nám před očima skutečně dít velkolepé zázraky, kterých je schopno jen malé dítě na cestě sebepoznání, po stopách nejhlubších otázek a odpovědí o životě.

Mami, tati, pomozte mi zpomalit

Před časem se mi dostala do rukou kniha Panda a dráček, kterou napsal autor James Norbury. Při jejím psaní se inspiroval buddhistickou filozofií a spiritualitou. Zabývá se v ní mnoha hlubokými otázkami, o kterých pojednává velmi jednoduchým a podnětným způsobem. Je to výjimečné čtení vhodné pro děti i dospělé, které vás donutí společně zpomalit. Tato ilustrovaná kniha plná podnětů k zamyšlení vám otevře prostor pro oduševnělé rozhovory.

Podělím se s vámi o jednu z ukázek z tohoto krásného díla:

„Rychle!“ vypískl malý dráček. „Musíme toho ještě tolik udělat!“

„Řeka nikam nespěchá,“ řekla velká panda, „a přesto, navzdory mnoha překážkám, vždycky dosáhne svého cíle.“

Je nesmírně důležité, aby naši nejmenší věděli, že je naprosto v pořádku, a dokonce nezbytné, aby měli své vlastní tempo. Naši předškoláci a školáci mají někdy během týdne opravdu nabitý program a společnost, ve které dnes žijeme, nutí nejen je, ale i nás, aby se nikdy nezastavili. Všude se musí spěchat, aby se vše stihlo včas, a tento způsob života v nás zabíjí přirozené sebepoznání skrze neviditelné, které nás obklopuje. Teprve když je nám dán prostor, kde můžeme v klidu zkoumat, nacházíme odpovědi na nejdůležitější otázky a získáváme nejhlubší vhledy. A pro ty nejmenší to platí dvojnásob. Díky okamžikům dokonalého soustředění a pohroužení do okamžiku malé dítě dává věcem perspektivu, hledá v sobě a roste. Čím více zpomalujeme, tím více se naučí.

Zde je několik tipů, které nám osobně pomohly žít v naší domácnosti pomaleji:

Jak můžeme sobě a svým dětem pomoci, abychom v našem uspěchaném světě společně zpomalili?

1. Minimalizujte a ztište svůj domov: Pokud je váš domov uklizený, uspořádaný, bez rušivých elementů a nepořádku, budete se cítit uvolněněji, váš domácí prostor bude působit čistěji a harmoničtěji a vytvoříte si dokonalý prostor pro pomalejší život. V klidné atmosféře se vaše tělo snáze dostane do rovnováhy, vaše nitro se zklidní a vaše myšlenky budou rozvážnější.

2. Minimalizujte čas strávený před televizní obrazovkou a na sociálních sítích:

To vám umožní trávit více soustředěného společného času, nic vás nebude rozptylovat od toho, abyste si plně vážili přítomného okamžiku se svými dětmi a věnovali jim to, co nejvíce potřebují – vaši pozornost. Navíc tak zjistíte, k jakým činnostem tíhnou, a nabídnete jim aktivity šité na míru, které je uvedou do stavu klidu a soustředění.

3. Naplánujte si den dopředu: Zkuste si rozdělit den na menší části, abyste věděli, co vás v daný den čeká, jaké jsou vaše cíle a na co se chcete zaměřit.

4. Připravte dětem cílevědomé činnosti: Když se dítě zabývá něčím smysluplným, začne se přirozeně soustředit. Dítě potřebuje práci, která ho naplňuje a díky níž může získat určitou dovednost nebo znalosti, po kterých touží. Skvělým příkladem jsou činnosti z praktického života. Nechte děti, aby vám pomohly naplnit pračku, umýt nádobí, upéct dort, zamést podlahu… Tyto činnosti jsou zajímavé zejména pro děti ve věku 3 až 6 let.

5. Spojte se s přírodou: Snažte se trávit co nejvíce času v přírodě: Choďte na procházky do lesa, na procházky do parku nebo kamkoli, kde se vaše dítě může cítit spojené s přírodou a proměnit se v průzkumníka. Pokud vám to čas a prostor dovolí, neurčujte směr ani tempo, ale nechte dítě, aby vás vedlo. Pokud máte zahradu, můžete společně sázet, zalévat a každý den sledovat, jak vše roste.

6. Věnujte se výtvarným a smyslovým hrám podle věku dítěte: Jedná se o činnosti, při kterých můžete vy i vaše ratolesti rozvíjet všech pět smyslů najednou nebo jednotlivě. Například malování, stříhání, lepení, tvoření, hra na hudební nástroj, výroba vlastní knihy, zkoumání různých textur hmatem, hra s vodou nebo pískem, hádání vůní nebo zvuků, zpívání a recitování, vyšívání nebo pletení.

7. Čtěte si společně: Neexistuje snad lepší způsob, jak zpomalit, než společné čtení. Vytvořte si doma vlastní koutek vyhrazený pro chvíle společného čtení a vzájemného propojení. Pro mladší děti od tří let doporučuji knihy Zpomal a podívej se, Zpomal a pozoruj, Zpomal a rozhlédni se.

Uvědomuji si, že pro nás dospělé může být někdy náročné vytvořit dětem čas a prostor pro každodenní zpomalení. Pokud však od této chvíle budete věnovat více pozornosti tomu, jak vytvořit doma harmonické prostředí klidu, může to mít pozitivní vliv na jejich intelektuální a emocionální rozvoj.

Všude kolem je toho tolik, co mohou naše malé děti objevovat. A ony se touží dozvědět o životě vše, co mohou a umí. Jsou hnány touhou po poznání a nezávislosti. Pokud se světem našich dětí příliš rychle hýbeme, mohou se stát pasivními a přijít o ty zázračné okamžiky plné vnitřního uspokojení.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.

Z původního článku slovenské redakce deníku The Epoch Times přeložila Gabriela Kalinová.