Spojené státy a Evropská unie jednají o dohodě o zavedení nových cel zaměřených na nadměrnou produkci oceli. Nová celní opatření mají podle zprávy agentury Bloomberg ze 6. září cílit především na dovoz oceli z Číny. Záměrem dohody je znovu stabilizovat globální trhy s ocelí a dodavatelské řetězce narušené čínskou nadkapacitou a dumpingem oceli na globální trh.
Čína dlouho stála v jádru krize charakterizované silnou a dlouhotrvající globální nadkapacitou oceli – nerovnováhou, která vzniká, když produkce převyšuje tržní poptávku po tomto kovu. Zvýšení prahové hodnoty cel by mohlo dumpingu čínské oceli zabránit a zároveň umožnit západním zemím přeskupit svůj dodavatelský řetězec oceli, míní Paul Chiou, profesor financí na Northeastern University v americkém Bostonu a častý komentátor finančních trhů.
Profesor Chiou hovořil 12. září s The Epoch Times o tom, co nazývá stále „obezřetnějším“ postojem EU a Spojených států vůči Komunistické straně Číny.
„Přebudování jejich dodavatelského řetězce oceli by samozřejmě vedlo k vyšším cenám, ale z pohledu národní bezpečnosti si západní země uvědomily, že je třeba vzdát se dočasných ekonomických výhod a přijmout ‚dočasnou bolest‘ spočívající ve snížení své závislosti na Číně,“ domnívá se finanční expert.
Trumpova cla se snažila Čínu zbrzdit
V březnu 2018 Trumpova administrativa, v souladu s předvolebním slibem, uvalila 25procentní clo na dováženou ocel a 10procentní clo na dovážený hliník s cílem omezit dopad nadbytečné čínské kapacity.
V lednu 2018 dospěla zpráva amerického ministerstva obchodu (pdf) k závěru, že dovoz zahraniční oceli do USA vedl od roku 2000 k uzavření nebo nečinnosti více než poloviny amerických oceláren používajících zásadité kyslíkové konvertory. Zpráva také uvádí významné uzavírky mezi elektricky vytápěnými pecemi.
Obchodní spor s EU
Trumpův krok vyvolal velký obchodní spor, protože EU v odvetě zavedla svá vlastní cla na řadu amerického zboží. V říjnu 2021 obě velmoci dosáhly dohody, která by zachovala cla pro cizí firmy, ale zároveň umožnila bezcelní prodej omezeného objemu kovů z EU do Spojených států.
Poté, co se tato obchodní pře vyřešila, Spojené státy a EU se dohodly, že budou spolupracovat na celosvětové dohodě o udržitelné oceli a hliníku, přičemž si daly dva roky na vyjednání plánu. Tato lhůta jim končí už letos 31. října.
Nová cla by byla součástí tohoto ujednání, jehož cílem je vybudovat obchodní bariéry proti dovozu ze závodů s vysokými emisemi uhlíku, ale také zejména proti zemím, které produkují více oceli, než vyžaduje tržní poptávka.
Globální dopad nadvýroby oceli v Číně
Čína je největším světovým výrobcem oceli, přičemž výroba surové oceli v roce 2022 činila 1 018 milionů tun – asi 54 procent z celkového objemu oceli na světě, uvádí Světová ocelářská asociace se sídlem v Belgii.
Pro srovnání, kombinovaná výroba surové oceli 27 evropských států činila 136,7 milionu tun, zatímco výroba surové oceli v USA činila 80,5 milionu tun, což je méně než jedna sedmina a jedna dvanáctina čínské produkce.
Globální produkce surové oceli od roku 2000 stoupla o 122 procent, napsal v červnu finanční publicista Wolf Richter na svém blogu. Produkce surové oceli v Číně vzrostla o 735 procent, zatímco zbytek světa, s výjimkou Severní Ameriky, zaznamenal v průměru méně než 30procentní růst.
Zpráva Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku z roku 2016 uvádí, že Čína v roce 2005 představovala 31 procent světové výroby oceli. Do roku 2015 se toto číslo zvýšilo na 50 procent. Během tohoto desetiletí se čínská produkce více než zdvojnásobila, což představuje téměř celý nárůst celosvětové produkce o 475 milionů tun.
Nadměrná kapacita a vývozní dumping ocelářských výrobků významně ovlivnily globální ekonomiku. Mezi lety 2011 a 2015 vedl prudký nárůst čínských dodávek oceli k 57procentnímu propadu globálních cen oceli a způsobil, že desítky tisíc pracovníků po celém světě přišly o práci, napsal Wall Street Journal roku 2018 v článku nazvaném „Jak Čína vybudovala ocelové monstrum a otřásla světovým obchodem“.
Ve společném prohlášení z června 2015 obvinily svazy ocelářského průmyslu po celém světě Čínu z „masivní a rostoucí nadměrné kapacity v éře zpomalujícího se růstu“. Čínská nadvýroba způsobila, že všechny regiony trpí „dramatickým nárůstem nespravedlivých dovozů“, píše se v prohlášení, které vyzývá vlády, aby přehodnotily, zda má být Čína klasifikována jako tržní ekonomika.
Evropský parlament přijal v květnu 2016 nezávaznou rezoluci proti udělení statusu „tržní hospodářství“ Číně. Čínská nadvýroba a výsledný levný export již měly v EU „silné sociální, ekonomické a environmentální důsledky“, uvádí se v rezoluci.
Státní zdroje dotují globální dominanci
Ohromující růst čínského ocelářského průmyslu lze vysledovat přímo k dlouhodobým pobídkovým politikám režimu. Po celá desetiletí byly „čínské ocelárny k nerozeznání od státu“, uvádí zpráva Wall Street Journal z roku 2018.
„Po celá léta se o toto uspořádání nikdo v zahraničí moc nezajímal,“ uvádí zpráva deníku. Když však Čína v roce 2001 vstoupila do WTO, nižší cla a vládní podpora umožnily nárůst čistého čínského exportu, což vyvolalo obavy. Většina čínských oceláren jsou státní podniky, což jim umožňuje přístup k bezplatným pozemkům, levné energii, vládnímu financování, půjčkám s nízkým úrokem a všem druhům státních zdrojů a bankovních fondů.
Množství státních subvencí umožnilo čínským výrobcům oceli nasadit ceny o 20–40 procent nižší než ve Spojených státech. Vyšetřování Kanadského pohraničního úřadu v letech 2004 až 2008 zjistilo, že Čína podle odhadu vlády USA dotovala svařované trubky z uhlíkové oceli 25–113 procenty hodnoty produktu.
V jiném případě ze srpnu 2021 převedla čínská provincie Liao-ning svůj 51procentní podíl v Bengang Steel zdarma na státní Ansteel Group, čímž se Bengang stal dceřinou společností Ansteel Group. Vládou řízené spojení vytvořilo ze dvou bývalých rivalů třetího největšího výrobce oceli na světě.
Tento krok byl v souladu se širokou škálou konsolidací ze strany čínského režimu na posílení železářského a ocelářského průmyslu. V září 2016 oznámila čínská Státní rada, že se Baosteel Group se sídlem v Šanghaji a Wuhan Iron and Steel Corp. se sídlem v provincii Chu-pej sloučí, přejmenují se na China Baowu Steel Group a stanou se největším čínským výrobcem oceli.
V sérii následných kroků se China Baowu Steel Group sloučila se šesti ocelářskými korporacemi po celé zemi – Sinosteel Corporation v Pekingu, Masteel Group, Taigang Group, Chongqing Iron and Steel, Ba Yi Iron and Steel a Kunsteel Steel – a stala se tak světovým ocelovým veleobrem.
Po desetiletích cíleného úsilí obsadila Čína k roku 2022 šest míst mezi desítkou největších světových ocelářských společností podle žebříčku World Steel. Tento typ hyperagresivního přístupu je neslučitelný s běžnou obchodní soutěží, říká profesor Chiou z Northeastern University.
Nicméně dodává, že je to slučitelné s konečným cílem Komunistické strany Číny, který jde nad rámec podnikání. Tento cíl spočívá v „eliminaci konkurentů, nikoli pouze ve snaze o zisk“, podotýká.
Zatímco běžné obchodní praktiky jsou obecně zaměřeny na snižování nákladů a zlepšování kvality za účelem generování zisku, strategie čínského režimu v mnoha odvětvích je odlišná, leč účinná, vysvětluje profesor Chiou: „Vyloučit všechny možné účastníky z trhu pomocí dumpingu za nízké ceny a pak odvětví monopolizovat.“
Z původního článku americké redakce The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.
