V anketní sérii SOSP Napříč se ptáme osobností, jejichž názory stojí za to sdílet. Jejich pohledy nám mohou pomoci vidět věci z odlišných úhlů, napříč různými bublinami a ozvěnovými komorami. Pokračujeme jednoduchou otázkou na tu nejzákladnější svobodu. Co podle vás nyní nejvíce ohrožuje svobodu projevu v České republice?
Jiří Strach, režisér a herec
Strach.
Roman Šmucler, prezident České stomatologické komory
Hloupost a malé sebevědomí těch, kdo prosazují křikem a třeba i násilím svoje názory. Kdyby byli chytří a sebevědomí, pustí se do diskuze – a všichni se posuneme. Ale je to tak různě po světě a stovky let. Tihle majitelé pravdy jsou trochu jako malé děti. Jen blbé je, že malým dětem ještě nikdo nesvěřil gilotinu… Tak na to musíme dávat pozor a nenechat se zahnat do kouta.
Karel Janeček, matematik a pedagog
Omezování svobody se napříč historií vždycky schovávalo za dobrým úmyslem. Žádný tyran nepřichází s tím, že je tyran, a dnes je tomu stejně. Ve 21. století největší ohrožení svobody slova vidím v našem vlastním strachu, respektive v ochotě nechat se strašit jinými bez toho, abychom se nad tím kriticky a s rozvahou a nejlépe i s odvahou zamysleli. Vágně definovaný boj s dezinformacemi a nenávistí je to, ve jménu čeho se v současnosti nejvíce omezuje svoboda slova v Evropě.
V Česku tyto snahy vidíme též – zvláště o hrozbě dezinformací se píše a mluví dnes a denně, ačkoliv nikdo nedokázal přesně říct, v čem tato hrozba spočívá. Naštěstí zatím odoláváme a snahy se nepřetavily do cenzurní legislativy. Omezování svobody slova je ovšem citelné na úrovni společenského nátlaku až diskriminace, což jsme extrémně silně poznali za covidu, kdy diskriminace a cenzura dosáhla pro mě šokujících rozměrů.
Buďme skeptičtí a kritičtí vůči těm, kteří nám neustále tvrdí, že potřebujeme chránit, že jim jde jen a jen o naše bezpečí. Pouze s odvahou a s osobní zodpovědností máme šanci obstát jako lidská civilizace v této kritické době. Svoboda stojí na vrcholu lidských hodnot.
Monika Čírtková, advokátka
Svobodu slova podle mého názoru nejvíce ohrožuje jev, který bych pojmenovala jako „hysterie“. Vypjatá polarizace, která se projevuje tím, že názorový oponent je přiřazen k nějakému téměř zločinnému, případně v historii zdiskreditovanému režimu či hnutí.
Člověk, který zastává odlišné názory, je označen za „fašistu“, ačkoliv s fašismem nemají jeho názory nic společného, nebo je onálepkován jako proruský, případně extremistický. Jde o snahu vyřadit názorové oponenty z diskuse bez nutnosti argumentovat nebo respektovat odlišný postoj.
Tento jev lze pozorovat čím dál více. Politická reprezentace si tak usnadňuje střet s opozicí; pokud je někdo označen za extremistu, není přece možné s ním diskutovat.
Vzápětí vyvstane otázka, zda může setrvat ve svém zaměstnání, zda má dostat prostor v médiích, zda je vůbec slušné být s ním v kontaktu. Za extrémní jsou přitom často vydávány úplně běžné postoje týkající se definice manželství, úvahy o možném ukončení konfliktu na Ukrajině, snahy poukázat na důsledky klimatického tažení, a jiné, zcela legitimní názory.
Součástí tohoto směřování je potom tendence označovat jiné názory za „lež“, s dovětkem, že lež není názor a nepožívá ochrany, přičemž se přehlíží, že názorovým postojům nelze často přiřadit pravdivostní hodnotu a že jde o subjektivní náhled jednotlivce na různé společenské problémy a jejich řešení, nikoliv o deklaraci nezpochybnitelné pravdy.
Za významnou považuji také okolnost, že popsané tendence podporují autocenzuru a mají potenciál odradit řadu občanů od účasti ve veřejné diskusi.
Miroslav Korecký, komentátor
Kromě všech nesmyslů, spojených se státní honbou na dezinformátory… Kromě vypínání nepohodlných webů… Kromě kriminalizace verbálních skutků nebo všelijakých skutečných či smyšlených symbolů… Kromě omezování svobody slova v rámci už dlouholetého ořezávání všech svobod po 11. září 2001… Kromě tristní proměny atmosféry na vysokých školách…
Kromě bolševicky aktivistického vynucování politické a jiné korektnosti na sociálních sítích… Tak kromě toho všeho je dnes snad nejsmutnější obyčejná a čím dál víc sílící tendence k autocenzuře. Zatím snad způsobená hlavně obavou, že se dotyčný stane obětí společenské štvanice. ZATÍM snad ještě ne primárně motivovaná strachem ze ztráty práce nebo z problémů způsobených celé rodině.
Tereza Matějčková, filosofka, publicistka
Jako každou svobodu ohrožuje i svobodu slova nedostatečná odvaha. Neztrácela bych ze zřetele, že být svobodný je stejně výjimečné jako nesnadné. Většinou fungujeme v módu spíše dobrovolnosti než svobody. V případě spousty věcí jsme si nikdy ani nepoložili otázku, proč fungují, jak fungují a zda by neměly fungovat jinak. Což je v pořádku, nelze vše stále zpochybňovat. Svoboda je tedy spjatá s odvahou, ale nepodceňovala bych ani fakt, že je to dřina. Takže další věc, která může člověku brát svobodu slova, je lenost.
Ale odpovědnost nechci takto výlučně přiřknout jednotlivcům. Svoboda slova tkví v konkrétním rámci a podmínkách, které instituce nabízejí jednotlivcům. Proto nepovažuji za úplně dobrý argument onen obrat, který se už skoro proměnil v klišé: „Je stále v televizi, a přitom tvrdí, že je umlčován.“ Proč to nefunguje, ilustruji na výmluvném případu z Německa. Filosofka Svenja Flaßpöhlerová argumentovala v televizi v primetime proti povinnosti nechat se očkovat proti covidu.
Dalo by se říct, že měla možnost vyjádřit svůj názor, a také to činila, a to velmi statečně. Akorát proti ní stáli čtyři další hosté a moderátor a ti všichni – ano, i moderátor – ji soustavně shazovali. Tím chci říct, že pakliže upadá kultura byť jen snahy o nestranné (a nemoralizující) zhodnocení argumentů jedné a druhé strany, svoboda slova trpí.
Lidé jako Flaßpöhlerová to zvládnou, protože jsou trénovaní a odvážní. Ale dokáži si představit, že právě konfrontace běžného občana zrovna s touto debatu o očkování, vyvolá obavu, že se – přirozeně v menší míře – může stát něco podobného i jemu samému. Čímž jsme znovu u strachu a odvahy. V demokracii by svoboda slova neměla být aristokratická výsada těch, kteří prošli mediálním tréninkem, jsou zvláště odolní nebo odvážní. Ostatně proto se dlouho mělo za to, že svoboda slova není jen možnost něco někde pronést, ale tkví právě v sadě kulturních technik, které jsou podmínkou této svobody. Poslední dobou mi připadá, že právě tato podmínka závratně upadá. A ta poznámka: „Vždyť to, co prý nemůžeš říkat, všude říkáš“, je spíše potvrzením než vyvrácením toho, že máme problém.
