Nejnovější agrese Hamásu proti Izraeli představuje nový rozměr jeho teroristických aktivit. V Izraeli se nyní diskutuje o vhodném způsobu reakce. Roli hrají i dlouhodobé strategie.
Analýza
Od obnovení židovského státu na historickém sídelním území židovských kmenů 14. května 1948 čelí Izrael opakované vojenské a teroristické agresi. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vtrhla na bývalé „britské mandátní území Palestina“ aliance regulérních armád arabských států. Do útoku se zapojily Egypt, Sýrie, Libanon, Jordánsko a Irák. Cílem bylo zlikvidovat nově vytvořený státní útvar, který se odvolával na plán OSN na rozdělení z roku 1947. Jordánsko navíc usilovalo o anexi těch částí Judska a Samaří, které jsou dnes známy jako „Západní břeh Jordánu“.
Navzdory arabské převaze Izrael dokázal ve válce ubránit sebe a svou nezávislost. Kromě vyhnání zbývajících židovských komunit z arabských států opustila osídlenou oblast dobrovolně či nedobrovolně také řada arabských obyvatel. Uprchli především do států svých protivníků ve válce za nezávislost – aniž by se tito snažili o jejich integraci. Místo toho arabské státy, které nadále odmítaly uznat právo Izraele na existenci, trvaly na návratu přesídlenců, kteří byli později prohlášeni za „Palestince“.
Služba obrazu nepřítele Izraele se stala pro politické elity mnoha arabských států vítanou strategií, jak zmírnit vnitropolitické otřesy. Sovětský blok – přestože Josif Stalin židovský stát uznal – na jedné straně podporoval arabské ambice, aby získal vliv v příslušných zemích. Na druhé straně vyjadřoval revanšismus vůči Izraeli, který se hlásil k právu na návrat Židů do jejich historické vlasti i ze socialistických států – a udržoval úzké vztahy s USA.
Jeruzalém usiluje o mír po každé válce
K další ozbrojené konfrontaci mezi Izraelem a arabskými státy došlo v roce 1967 během šestidenní války. Opět na něj vojensky zaútočila mimo jiné aliance Egypta, Jordánska, Sýrie a Iráku. I tentokrát byly snahy neúspěšné. Od té doby Izrael kontroloval oblasti Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma, které předtím anektovalo Jordánsko.
Kromě toho Jeruzalém získal kontrolu nad Pásmem Gazy, Sinajským poloostrovem a Golanskými výšinami. Jomkipurská válka v roce 1973 se týkala především Izraele, Egypta a Sýrie – i zde si židovský stát udržel vojenskou převahu. Zatímco se Sýrií dodnes trvá zamrzlý válečný stav, s Egyptem bylo dosaženo mírové dohody, která vedla k evakuaci Sinajského poloostrova izraelskými jednotkami.
Armády ztratily na významu – zbraní se stal terorismus
Vedle OOP, která vznikla v 60. letech 20. století, zahájil konfrontaci v Libanonu také Hizballáh, který prováděl teroristické akce proti Izraeli. Po „islámské revoluci“ v roce 1979 pod vedením ajatolláha Chomejního získal podporu také z Íránu.
Od roku 1973 již nedošlo k žádným útokům pravidelných vojenských jednotek proti Izraeli. Místo toho státy nepřátelské vůči Jeruzalému podporovaly teroristické organizace z řad takzvaných Palestinců a z Libanonu.
Izrael se snažil spoléhat nejen na vojenské odstrašení, ale také na diplomacii. To vedlo k uzavření dohod z Osla v roce 1993, v nichž se Jeruzalém zavázal k zásadě „mír za půdu“. Po uzavření mírové dohody v následujícím roce se Jordánsko vzdalo nároků na Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém. Místo toho měla být vytvořena možnost „palestinského státu“. V roce 2005 Izrael za tímto účelem vyklidil také pásmo Gazy.
Stažení z Gazy si Izrael špatně promyslel
Teroristické činy palestinských organizací a útoky Hizballáhu z Libanonu však pokračovaly. První plánované parlamentní volby na palestinských územích v roce 2006 skončily triumfem teroristického Hamásu v Gaze.
Od té doby se Hamás zapojil nejen do střetů s palestinskou samosprávou se sídlem v Ramalláhu, které připomínají občanskou válku. Od té doby Hamás a menší odštěpené skupiny, jako je „Islámský džihád“, také pravidelně útočí raketami z pásma Gazy na Izrael.
V letech 2008/09, 2012, 2014 a 2021 Izrael odpověděl rozsáhlou vojenskou ofenzívou proti Hamásu. Zejména izraelské letectvo provádělo útoky proti vojenské infrastruktuře a tunelovým systémům teroristických organizací. V důsledku husté zástavby ve městě Gaza a praxe Hamásu instrumentalizovat civilní budovy pro vojenské účely došlo také k četným civilním obětem. Teroristé například udržovali sklady zbraní ve školních budovách nebo v uprchlických táborech.
„Iron Dome“ dokázal zachytit pouze 90 % vypálených raket
Poslední rozsáhlý teroristický útok Hamásu na Izrael se od těch předchozích liší především svým rozměrem. V sobotu 7. října pronikl do izraelských pohraničních vesnic prostřednictvím teroristů, jejichž úkolem bylo unášet civilisty a způsobovat mezi nimi masakry. Zároveň z Gazy vypálila na židovský stát rakety v dosud neslýchaném množství.
Hamás zřejmě využil uplynulých let k masivnímu vyzbrojování. Tímto způsobem byl schopen spolu s teroristickými skupinami, které se s ním spojily, vypálit až 5 000 raket a řízených střel bez rozdílu na izraelská města.
Hmotnost raket byla tak velká, že obranný systém krátkého doletu „Iron Dome“, který byl dříve považován za mimořádně bezpečný, byl schopen zachytit pouze asi 90 % z nich. Proč izraelské zpravodajské služby, obvykle považované za ostražité a předvídavé, útok nepředvídaly, je v současnosti v zemi předmětem diskusí.
Brigádní generál se vyslovil pro rozsáhlou pozemní ofenzívu proti Hamásu
Nyní je otevřené, jak bude Izrael na teroristický útok, který si vyžádal několik stovek mrtvých, reagovat. Rozsáhlá mobilizace armády, včetně záložníků, již začala. Jejím cílem je uzavřít pásmo Gazy. Ještě se uvidí, jak Egypt zabezpečí svou hranici s Gazou. Od roku 2014 tam funguje bezpečnostní pásmo, které má zabránit pašování zbraní a teroristických bojovníků. V roce 2021 však byl částečně otevřen přechod Rafáh.
V rozhovoru pro izraelský deník Epoch Times se izraelský brigádní generál Amir Avivi vyslovil pro zahájení rozsáhlé pozemní ofenzivy v Gaze:
„Není jiná možnost než Gazu obsadit, nastolit vojenskou vládu a vyčistit místo od teroristů a infrastruktury.“
Izrael by mohl bojovat přímo s teroristy Hamásu a omezit jejich schopnost provádět útoky na Izrael. Pozemní ofenzíva by také mohla pomoci zničit raketový arzenál Hamásu a zastavit výstavbu tunelů. Umožnila by také Izraeli oslabit vedení Hamásu a ovlivnit jeho schopnost provádět útoky.
Jeruzalém zváží náklady a přínosy
Je však otázkou, zda Izrael podstoupí riziko rozsáhlé pozemní ofenzívy v Gaze, a to i přes mimořádnou brutalitu současné teroristické války Hamásu. Kromě vojenských rizik by tamní vojenská správa na dlouhou dobu vázala lidské a finanční zdroje.
Vláda v Jeruzalémě si je navíc vědoma propagandistické síly, kterou Hamás a další palestinské organizace mohou politicky a mediálně promítat do celého světa. Teroristé mohou počítat s multiplikátory nejen v arabských či většinově islámských státech, ale také v levicových a krajně pravicových kruzích na Západě. Ti šíří narativ o palestinských obětech buď z nedostatku informací, nebo z ideologického přesvědčení – a reprodukují tropy „antisionistického“ antisemitismu.
Masivní pozemní ofenzíva, při níž by se nedalo vyhnout četným civilním obětem, by této propagandě časem nahrála. Izrael se nyní méně stará o uklidnění veřejného mínění v západních zemích na úkor vlastních bezpečnostních zájmů.
Izrael nechce kvůli Hamásu ohrozit dlouhodobé normalizační procesy v regionu
Jeruzalém však přikládá velký význam tomu, aby nebyly ohroženy dlouhodobě příznivé diplomatické procesy v regionu. To zahrnuje již existující vztahy s dříve nepřátelskými arabskými státy, ale také aspirace na normalizaci, jako jsou vztahy se Saúdskou Arábií nebo Kuvajtem. Ty by rovněž pomohly Izraeli udržet na uzdě Írán jako nejnebezpečnějšího aktéra v regionu.
Je nepravděpodobné, že by Netanjahuův kabinet chtěl tento cíl obětovat za krátkodobý tvrdý odvetný úder proti Hamásu. I když by to mohlo znamenat, že by se teroristická organizace, která nebyla trvale zlikvidována, mohla časem vzpamatovat. Izrael je však nyní natolik zvyklý na trvalou hrozbu terorismu a agrese, že taktiku zvažuje velmi pečlivě.
Z původního článku německé redakce deníku The Epoch Times přeložila Gabriela Kalinová.
