Komentář
Ekonomika eurozóny je více než slabá: je v hlubokém poklesu a údaje jsou šokující.
Index nákupních manažerů (PMI) ve výrobním sektoru eurozóny, který sestavuje společnost S&P Global, klesl v říjnu na tříměsíční minimum 43,1 bodu, což představuje již 16. měsíc poklesu v řadě. Nicméně evropští analytici mají tendenci pokles ve výrobě ignorovat a vymlouvají se na to, že sektor služeb je větší a silnější, než se očekávalo, ale tak tomu není. Kompozitní index PMI eurozóny je rovněž v hlubokém poklesu na úrovni 46,5, což je 35měsíční minimum, a sektor služeb se propadl do recesního teritoria na 47,8, což je 32měsíční minimum.
Někteří analytici z toho viní energetickou krizi a zvyšování úrokových sazeb Evropskou centrální bankou (ECB), ale to nedává smysl. Eurozóna by měla dosahovat lepších výsledků než Spojené státy a Čína, protože energetická krize se téměř okamžitě odvrátila. Mezi květnem 2022 a červnem 2023 se všechny komodity včetně zemního plynu, ropy nebo uhlí, a stejně tak pšenice, propadly a klesly na úroveň před rusko-ukrajinskou válkou.
Mírná zima a účinky měnového oslabení vytvořily silný stimul, který měl eurozóně pomoci, přičemž nedošlo k narušení dodávek. Ve skutečnosti příspěvek zahraničního sektoru k hrubému domácímu produktu (HDP) pomohl oblasti vyhnout se recesi, protože vývoz zůstal zdravý, zatímco dovoz klesl.
Svalovat vinu za recesi v eurozóně na měnovou politiku ECB je rovněž nespravedlivé. Inflace v eurozóně je nepřijatelná, a jak dokazují studie Clauda Boria (Banka pro mezinárodní vypořádání, 2023), a Tima Congdona a Juana Castañedy (2022), inflace byla způsobena nadměrným růstem peněz. Navíc zůstává měnová politika ECB nesmírně uvolněná. Ve skutečnosti chybný program proti dluhové nestabilitě nadále podporuje zadlužení fiskálně nezodpovědných zemí. Rozvaha ECB představuje více než 50 % HDP eurozóny, zatímco rozvaha amerického Federálního rezervního systému je 30 %.
Fiskální a měnová politika zůstává expanzivní. Vlády mohou utrácet dle libosti, protože fiskální pravidla a limity byly pozastaveny. Fiskální a měnové podmínky jsou tedy keynesiánským snem. A je toho ještě víc, protože tolik opěvovaný Fond nové generace EU – stimulační balíček v hodnotě 750 miliard eur zaměřený na posílení růstu a produktivity – je v plném proudu.
A teď to všechno dejme dohromady: masivní stimulační balíčky, deficitní výdaje, uvolněná měnová politika a vnější podpora levného zemního plynu a uhlí… A není tu žádný růst. Svádět to na zpomalení Číny je lenost. Kdyby byl růst eurozóny skutečně tažen vývozem do Číny, Německo by nebylo na pokraji recese a například Francie a Itálie by v roce 2019 vykázaly nulový růst. Kromě toho se slabý růst eurozóny v letech 2011 až 2019 překrýval s obdobím mimořádné expanze v Číně.
Problémem eurozóny není Čína, zvyšování sazeb ani rusko-ukrajinská válka. Prokletím eurozóny je centrální plánování. Dotování zastaralých odvětví a zombie firem, nafukování vládních výdajů a masivní zvyšování daní v nejproduktivnějších odvětvích vede k odlivu technologií, průmyslu a vysoce produktivních odvětví. Běžné vládní výdaje jsou nyní hlavní složkou HDP v zemích, jako je Francie nebo Belgie, a rostou v celé eurozóně.
Provádění politicky vynucených ekonomických rozhodnutí ochromilo příležitosti eurozóny a energetická politika je klíčovou oblastí stagnace ekonomiky. Chybná energetická politika snižuje konkurenceschopnost průmyslu a zvyšuje zranitelnost ekonomiky, neboť ceny elektřiny a zemního plynu pro domácnosti a průmysl jsou v důsledku kumulace daní a regulační zátěže výrazně dražší než v Číně nebo ve Spojených státech.
Evropská centrální banka se nemusí rozhodovat mezi inflací a růstem. To je falešné dilema. V ekonomikách s vysokou produktivitou je dostatek růstu bez inflace. Problém spočívá v tom, že evropské vlády věří, že všechny jejich fiskální nerovnováhy budou zamaskovány měnovou politikou, a požadují záporné reálné sazby a neustálou monetizaci dluhu. ECB si tak bude muset vybrat mezi stagnací a stagflací, protože ji k tomu vlády donutí.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
Článek vyšel původně na stránkách americké redakce Epoch Times.
