Komentář
Německá média 18. 11. přinesla zprávu, že ve známé megamešitě vystavěné tureckými spolky v Kolíně nad Rýnem vystoupil vysoký představitel afghánského Talibanu s přednáškou. Přivítali ho tam pokřikem „Alláhu Akbar“ a „Ať žije emirát!“.
Akci pořádal jakýsi afghánský spolek, od kterého teď mešita dává ruce pryč a tvrdí, že o tak „prominentním” hostovi nic nevěděli. Jejich prohlášení mi přijde zhruba stejně důvěryhodné jako skleněný vozembouch, ale těžko jim někdo prokáže opak. Bylo by aspoň zajímavé prozkoumat ten afghánský spolek a zjistit, kolik jeho členů požívá v Německu azyl z důvodu „útěku před Talibanem”. No, to už je věc, kterou musejí řešit nebo ignorovat německé úřady.
První otázka, kterou si německá veřejnost začala klást, byla, kde se tam takový člověk vůbec vzal a jak přicestoval. Ukázalo, že zcela legální cestou ze sousedního Nizozemska, kde se účastnil jakési konference pořádané WHO. Tam se dokonce stihl vyfotit s nizozemským ministrem zdravotnictví Ernstem Kuipersem, členem liberální strany D66. V Nizozemsku zrovna D66 utrpěla v průzkumech opravdu drastický propad; myslím, že začínám chápat proč.
Není to skvělé, uvítat v Evropě představitele takové organizace? Třeba se přijel poradit, jak se mají správně dezinfikovat rány po bičování nebo něco takového; a v tom musíme být my, káfiři, vždycky nápomocni.
Žertíky stranou, toto je opravdu příliš absurdní na to, než aby s tím mohl přijít libovolný dezinformátor. Členská země EU vpustila do schengenského prostoru oficiálního, zdokumentovaného Talibance, a nechala jej cestovat, kam se mu zachce. Že jednou z jeho zastávek byla velkomešita v Kolíně nad Rýně, to taky není tak překvapivé. Už před pár lety tam vystupovali nějací příslušníci Muslimského bratrstva, při Erdoganově návštěvě si tam turecká tajná služba počínala skoro jako doma a kaligrafická ozdoba na jejím stropě prosí Alláha o vítězství nad nevěřícími.
Bohužel si velmi dobře pamatuji, jak tahle budova vznikla. Proti její stavbě protestovalo celkem dost lidí, od pravicového spolku Pro-Köln přes židovského intelektuála Ralpha Giordana až po členskou základnu místní CDU, která si (proti odporu tehdejšího ministra pro integraci Armina Lascheta, který patřil ke spojencům Merkelové a o mnoho let později byl zhruba rok předsedou celé CDU) většinově odhlasovala, že tuto stavbu v Kolíně nechce. I kolínská veřejnost byla tehdy značně rozpolcená a jen asi třetina obyvatel města byla jednoznačně pro stavbu v původně zamýšleném obřím rozsahu. Leč tisk, ten byl vůči skeptikům systematicky nepřátelský, opravdu jedovatým způsobem. Tahle mešita byla prezentována jako vítězství integrace a tolerance nad, no, čím vlastně? Tož teď tam vesele přednáší doktor Taliban, o moc tolerantnější už opravdu být nelze.
(Už pár let po dokončení stavby si kolínská primátorka Rekerová stěžovala na to, že provozovatelům svatostánku, což je organizace DiTiB, schází potřebný respekt vůči kolínskému magistrátu. Jaké to překvapení.)
Poučení pro nás: může se stát, že jednoho dne přijdou nějací uhlazení pánové na pražský či brněnský magistrát s tím, že ve Vysočanech nebo v Králově Poli si vyhlédli takový pěkný pozemek, že se na stavbě bude ráda podílet nějaká ta cizí vláda z Blízkého východu, a že se tam budou určitě kázat samé umírněné a nekonfliktní věci.
Jediná adekvátní odpověď je v takovém případě ukázat jim dveře a dát třicet sekund na opuštění kanceláře. My už se totiž v roce 2023 nemůžeme ani tvářit, že nevíme, jak se takové projekty můžou vyvíjet dál. V Kolíně nad Rýnem si to vyzkoušeli za nás.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net. Článek byl redakčně upraven.
Názory a postoje vyjádřené v tomto článku jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.
