Komentář
Před dvěma lety se začaly objevovat zprávy, které srovnávaly účinky lockdownu s posttraumatickou stresovou poruchou. Ukázalo se, že jedním z příznaků posttraumatické stresové poruchy je zapomínání toho, co se stalo. Je to vyvinutá vlastnost, která lidské mysli pomáhá vyrovnat se s hroznými věcmi. Náš mozek je umí dobře blokovat. Neurovědu, která za tím stojí, vysvětlím za chvíli, ale nejprve příhoda z dnešního rána.
Mluvil jsem s ředitelem dětského sboru a on mluvil o věkovém rozdílu mezi zpěváky. Hlavní zpěvák právě dokončil střední školu a druhému nejstaršímu zpěvákovi je 14 let, což způsobuje obrovské problémy pro sborovou způsobilost. Váhal jsem, zda to mám udělat, ale nakonec jsem jen poznamenal, že tento tříletý rozdíl přesně zapadá do období lockdownu, dětí s rouškami a on-line výuky ve škole skrze Zoom.
Začal vyprávět o tom, jaké to bylo cvičit sbor na Zoomu a pak dirigovat zpěváky s rouškami pod širým nebem za zimních nocí. Vzpomínal na útoky a potíže a pak se mu hlas zadrhl.
„Vlastně jsem si celé to období života vymazal z paměti. Už na to nechci myslet. Každopádně se tu potřebuju ještě trochu rozkoukat, ale rád jsem tě viděl.“
To bylo vše.
Zajímalo mě, jaký je vztah mezi selektivní pamětí a traumatem. Již delší dobu si všímám, že když se toto téma objeví, reakcí je buď rychlá změna tématu, což je běžné, nebo hlubší ponoření se do něčeho, co vypadá tak trochu jako katarze. Někteří lidé toho mají tolik ke sdílení, tolik bolestných vzpomínek, tolik šoků a zneužití, o kterých chtějí informovat, že jakmile začnou, nemohou přestat mluvit.
Tento jediný komentář od jednoho ředitele sboru ve mně vzbudil podezření, že obrovské množství lidí se možná snaží na všechno zapomenout. Takhle je možné v politických debatách předstírat, že se nic takového nestalo, a tak hlavní média o tom nikdy nemluví a lidé jako Fauci stále dostávají vysoké honoráře za přednášky a tak dále. Nejde jen o to, že jsou to lháři, kteří neumí lhát; příliš často je to proto, že lidé opravdu chtějí zapomenout.
Tak se nejčastěji sdílené trauma našich životů tak rychle vytrácí z národního i celosvětového povědomí.
Je to známý rys u týraných dětí nebo partnerů. Vzpomínky jsou tak strašné a ponuré, že si lidská mysl vypěstuje schopnost předstírat, že se to nikdy nestalo, jen aby mohl život fungovat dál. To je v pořádku, ale ve skutečnosti trauma zůstává a živí další formy patologií, jako je zneužívání návykových látek a poruchy citových vztahů atd. Smyslem terapie je vyrovnat se s realitou jako takovou v procesu uzdravování.
Před několika lety vznikla teorie, která to vysvětluje, a byla testována na myších. Budu přímo citovat:
„Dvě aminokyseliny, glutamát a GABA, jsou jin a jang mozku, které řídí jeho emocionální příliv a odliv a kontrolují, zda jsou nervové buňky vzrušené nebo inhibované (klidné). Za normálních podmínek je tento systém v rovnováze. Když jsme však nadměrně vzrušení a ostražití, glutamát prudce stoupá. Glutamát je také hlavní chemickou látkou, která pomáhá ukládat vzpomínky do našich neuronových sítí tak, aby si je bylo možné snadno zapamatovat.“
„GABA nás naopak uklidňuje a pomáhá nám usnout, protože blokuje působení vzrušivého glutamátu. Nejčastěji používaný uklidňující lék, benzodiazepin, aktivuje receptory GABA v našem mozku. Existují dva druhy receptorů GABA. Jeden druh, synaptické receptory GABA, pracuje v tandemu s glutamátovými receptory a vyrovnává vzrušení mozku v reakci na vnější události, jako je stres.“
„Druhá populace, extrasynaptické GABA receptory, jsou nezávislými činiteli. Ignorují peprný glutamát. Místo toho je jejich práce zaměřena vnitřně, upravují mozkové vlny a duševní stavy podle hladiny vnitřních chemických látek, jako jsou GABA, pohlavní hormony a mikro RNA. Extrasynaptické receptory GABA mění stav mozku tak, abychom byli vzrušení, ospalí, bdělí, uspaní, opilí nebo dokonce psychotičtí. Vědci ze Severozápadní univerzity však objevili ještě jednu zásadní roli; tyto receptory také pomáhají zakódovat vzpomínky na událost vyvolávající strach a následně je ukládat, ukryté před vědomím.“
Aby vědci tuto teorii ověřili, podali myším do hipokampu gaboxadol, lék, který stimuluje extrasynaptické receptory GABA. Myši byly umístěny do krabice a dostaly elektrický šok. Když se myši druhý den vrátily do stejné krabice, hrály si bez vzpomínek na to, co se stalo, když tam byly naposledy. Když však vědci myším opět nasadili lék a vrátili je do krabice, ztuhly a s obavami očekávaly další šok.
Z toho plyne poučení, že „v reakci na traumatický stres někteří jedinci místo aktivace glutamátového systému k ukládání vzpomínek aktivují extrasynaptický systém GABA a vytvářejí nepřístupné traumatické vzpomínky“.
Stalo se snad toto lidstvu v globálním měřítku, nějaký druh aktivace našich extrasynaptických systémů GABA, který umožnil vytvoření obrovských bariér kolem našeho traumatu, aby se naše paměť stala nedostupnou? Možná.
V době Fauciho podivné výpovědi jsem měl podezření, že za tvrzením, že si nemůže vzpomenout, bylo nějaké geniální šílenství. Řekl to stokrát, znovu a znovu na každé téma. Bylo to zvláštní, skoro jako by nás ostatní školil, abychom dělali totéž, jako nějaký šílený vědec, který modeluje správný způsob, jak přemýšlet o tom, co se nám stalo. Podle něj bychom o tom neměli přemýšlet vůbec.
Víme, že jsme se stali předmětem šílených lékařských a politických experimentů. Možná je také pravda, že jsme se stali předmětem některých zákeřných psychologických experimentů, jako když myším píchají drogy, zavírají je do krabice a pak jim dávají šoky. Je to, jako by snad byla objednávka jiná: byli jsme umístěni do krabice, podrobováni šokům a pak nám byly podány drogy.
V každém případě to všechno skutečně připomíná posttraumatickou stresovou poruchu a žádnou skupinu obyvatel to nezasáhlo tak traumaticky jako děti. Těm se však dluží pravda o traumatu, a to hned. Musíme být v této věci upřímní. Lži musí přestat. Neměli bychom je vůbec tolerovat. A všichni profesionální lháři musí být okamžitě odvoláni z práce.
Ve svém životě skutečně potřebujeme terapii, která přichází v podobě přátelství, společenství a vzájemného fyzického společenství. Je smutné, že lidé, kteří to nejvíce potřebují, mají nejmenší šanci, že se jim toho dostane. Mám na mysli mnoho lidí, kteří stále chodí s rouškami, bojí se být mezi ostatními a jinak se schovávají ve svých domovech v pocitu hrůzy, že je každou chvíli napadne něco zlého z mikrobiální říše.
Jediní, kdo mají prospěch z naší masové amnézie, jsou lidé, kteří nám to způsobili. Musíme si to pamatovat. Musíme diskutovat. Musíme hledat spravedlnost.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Tento článek byl původně publikován v rámci americké edice Epoch Times
