Tři způsoby, jakými literatura posiluje mysl a srdce.
Představte si, že létáte letadlem bez jakéhokoli tréninku. Žádné zkušební lety. Žádné simulátory. Žádný instruktor. Bez přípravy. Jen vy v kokpitu v mlžném mraku. Nic nevidíte. Je velmi pravděpodobné, že se zřítíte. Abyste mohli úspěšně pilotovat letadlo, musíte mít možnost si manévry znovu a znovu procvičovat, než je uskutečníte v reálném životě, a musíte se učit z moudrosti zkušeného pilota, než se sami vydáte do oblak.
To samé platí i pro prožití dobrého života, který je hlavním cílem vzdělávání. Chceme-li být v životě v pravém slova smyslu úspěšní, potřebujeme praxi a zkušenosti. Jen málokdo z nás dokáže bez praxe provádět nějakou činnost odborně. A to platí i pro dobrý život.
Prožívání života prostřednictvím literatury
Kde však můžeme najít „trénink“ pro život? Jak mohou děti a mladí dospělí získat životní zkušenosti, když jsou ze své podstaty ještě nezkušení? Odpovědí je správná literatura. Jejím prostřednictvím můžete prožít několik staletí zkušeností největších myslitelů naší civilizace, které nám byly předány prostřednictvím klasických literárních děl naší kultury. Pokud je cílem vzdělání formovat šťastné a ctnostné lidské bytosti, které mají moudrost a sílu dobře žít, pak v něm literatura hraje klíčovou roli.
Veškeré umění je napodobováním něčeho, jak se zmiňují Platón a Aristoteles. Malíř napodobuje krajinu. Sochař napodobuje lidskou postavu. Spisovatel beletrie napodobuje sám život a ty nejlepší romány v sobě mají něco z kvality a struktury života v celé jeho složitosti, drsnosti a slávě. Největší spisovatelé, literární velikáni jako Homér, Dante, Shakespeare, Austenová, Dickens a Dostojevskij, jsou osobnosti s hlubokou moudrostí a zkušenostmi a pronikavým vhledem do lidské povahy s jejími zářivými vrcholy a stinnými hlubinami, kteří tuto moudrost sdělují prostřednictvím zábavných a dojemných imitací života.
Když čtete skutečnou klasiku, vžijete se do myšlenek a pocitů postavy. Dostanete se mimo sebe. A co je možná nejdůležitější, vidíte, jak se před vašima očima dramaticky odehrávají důsledky rozhodnutí této postavy, a to jak ty dobré, tak ty špatné. Pro děti a dospívající to může být jakýsi zkušební provoz pro rozhodnutí, která budou muset učinit ve svém vlastním životě. Vedeni moudrými literárními piloty minulých věků se mladí čtenáři učí z chyb a triumfů postav, aby se nemuseli učit stejným lekcím – krutou, nelítostnou osobní zkušeností. Literatura poskytuje životní zkušenosti bez bolestivé ceny.
Trénink emocí
Ačkoli se velká část vzdělávání (správně) zaměřuje na výcvik mysli, literatura k tomu přidává často opomíjený aspekt trénink emocí. To znamená, že u studentů vytváří návyky vhodných emocionálních reakcí na to, s čím se ve světě setkávají, reakcí, které odpovídají zdravému rozumu. Jak říká C. S. Lewis ve svém díle „The Abolition of Man“:
„Až do moderní doby všichni učitelé a dokonce i všichni lidé věřili, že vesmír je takový, že určité emocionální reakce mohou být buď v souladu, nebo v rozporu s ním – ve skutečnosti věřili, že předměty nejen přijímají, ale mohou si zasloužit náš souhlas nebo nesouhlas, naši úctu nebo naše opovržení.“
Lewis dále lituje, že se objevují lidé, které nazývá „člověk bez hrudníku“. Lidé, jejichž srdce nebylo správně vyvinuto v souladu s hlavou, aby mohli zdravě reagovat na svět.
V současné době potřebujeme více než kdy jindy „lidi s hrudí“. Ne sentimentální osoby, které hledají emoce pro emoce, ale lidi, jejichž srdce byla zušlechtěna a povznesena kontaktem s vizemi hluboké krásy a pravdy, zakotvenými ve velkých uměleckých dílech. Potřebujeme lidi, kteří na zlo reagují niterně tím, že ho odmítají, a na dobro tím, že po něm touží.
Aristoteles ve svém popisu ideálního vzdělání, obsaženém v jeho díle „Politika“, říká: „Ctnost spočívá v tom, že se správně radujeme, milujeme a nenávidíme, [a] je zřejmé, že není nic, co bychom si měli tolik osvojit a kultivovat, jako schopnost vytvářet si správné úsudky a mít potěšení z dobrých postojů a ušlechtilých činů.“
Aristoteles vysvětluje, že „potěšení z dobrých sklonů a ušlechtilého jednání“ lze dosáhnout prostřednictvím hudby. Poukazuje na to, že určité druhy hudby mohou procvičovat naše emoce, vyvolávat v nás pocit odvahy, naděje atd. A „zvyk pociťovat potěšení nebo bolest při pouhých představách není daleko od stejného pocitu ohledně reality“.
Moderní věda potvrzuje Aristotelovo tvrzení, že divadelní umění, podobně jako hudba nebo literatura, může formovat emoce tak, aby byly zdravé. Bylo vědecky prokázáno, že četba beletrie skutečně zlepšuje empatii. Koneckonců, literatura nám vždy pomáhá představit si, jaké to je být v pozici někoho jiného.
Holistická vášeň pro literaturu
Literatura oslovuje celého člověka – mysl, emoce, představivost, paměť a smysly. Jak říká básník William Wordsworth o síle poezie: „Jejím předmětem je pravda… vášní živě vnášena do srdce.“
Protože zapojuje tolik lidských schopností najednou, má moc učit pravdě způsobem, jakým to nedokáže nic jiného. Jedna věc je vědět, co je věrnost teoreticky. Něco jiného je ji vidět, v jistém smyslu ji prožívat, po boku Penelopy v „Odyssei“. Jedna věc je intelektuálně vědět, že vražda je špatná a nihilismus vede k zoufalství. Něco jiného je zažít, takříkajíc, hluboké a strastiplné psychologické, morální, rodinné a právní důsledky těchto věcí po boku Raskolnikova ve Zločinu a trestu.
Literatura je ztělesněním pravdy, oživená pravda a pravda vrytá do srdce. A není to to, v co doufáme při vzdělávání našich dětí – aby pravda nebyla jen faktem, který si zapamatují, ale také skutečností, kterou zažijí, kontaktem s něčím živým a smysluplným? Může existovat lepší forma vzdělávání než tato?
Nejlepší literatura jde ještě dál. Svým uměleckým ztvárněním skutečnosti nás upozorňuje na věci, které bychom jinak mohli přehlédnout, o nichž si myslíme, že je již známe, a odhaluje nám je jako zvláštní a nové, odhaluje krásu obyčejných věcí. Velká literární díla nám skutečně otevírají oči, abychom viděli velikost toho, co je, a otevírají uši, abychom slyšeli ozvěnu nekonečna, která se ozývá „obyčejným“ životem, jenž si s oživením srdce uvědomujeme, že vůbec není obyčejný, ale naopak plný krásy, tajemství a úžasu.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
