V České republice se začínají projevovat příznaky surovinové krize, upozorňují těžaři. Pokud se v nejbližších letech neotevřou nová ložiska kamene a štěrkopísku, která jsou nezbytná pro výrobu betonu, nebudeme moci v blízké budoucnosti stavět a opravovat z vlastních zdrojů.
Týká se to především velkých investičních projektů, jako jsou silnice, dálnice a železnice. Potenciálně tak půjdou nahoru i ceny materiálů, které pocítí i developeři a soukromí vlastníci.
Česká geologická služba ve spolupráci s Těžební unií a Sdružením pro výstavbu silnic a dálnic zveřejnila vloni studii vypracovanou pro Ředitelství silnic a dálnic o disponibilních zdrojích stavebních surovin pro velké investiční akce.
Autoři proložili plány výstavby dálnic a železnic s mapou ložisek a dokázali, že Česko v mnoha případech nemá dostatek stavebního kamene a štěrkopísku v optimální dojezdové vzdálenosti do 35 kilometrů. Studie také upozorňuje na příznaky začínající stavební surovinové krize – regionální výpadky, prodlužující se přepravní trasy a zdražování.
Problém je, že občané často nechtějí mít tyto provozy ve své blízkosti a snaží se otevírání nových ložisek zablokovat. Změní to nedávno novelizovaný liniový zákon? Co lidem na těžbě vadí? Proč je kámen a písek stěžejní? Dojde k dramatickému nárůstu cen stavebních surovin? Na to jsme se zeptali Petra Duška, mluvčího společnosti České štěrkopísky.
V tiskové zprávě z loňska uvádíte, že v ČR máme nedostatek kamenolomů a pískoven, navíc jich do 9 let polovina bude vyčerpána. Je to opravdu dáno vyšší poptávkou, nebo spíše malým množstvím provozů?
Obojím. Poptávka dlouhodobě roste, a to celkem výrazně hlavně u stavebního kamene. Vyčerpávání ložisek je přirozené, ani ta největší z nich nejsou bezedná. V minulých dekádách jsme si zavírání lomů a pískoven moc nevšímali, protože se zároveň dařilo otevírat náhradní zdroje.
V dnešní době chce však každý žít v prostředí zcela bez průmyslu či jiných zatěžujících provozů, což by s ohledem na nízkou rozlohu naší země v důsledku muselo vést k vymístění všeho špinavého do zahraničí. Ložiska jsou však ze své podstaty nepřemístitelná, těžař si je tedy ani nemůže odstěhovat někam, kde by jejich dobývání nikomu nevadilo.
Dostali jsme se tak do situace, kdy povolovací proces k novému projektu běžně přesahuje deset let. Rekordmanem je patrně náš záměr u Uherského Ostrohu, který se táhne po úřadech a soudech už 18 let. Ve výsledku je to agónie pro všechny zúčastněné – investor, obce ani obyvatelé stále nevědí, na čem jsou.
Problém je třeba samozřejmě nahlížet optikou společenských hodnot a potřeb. Pokud se shodneme na tom, že už není potřeba nic stavět ani opravovat, nemusí nás trápit ani nadcházející stavební surovinová krize. Ale vzhledem k tomu, že stále nemáme dokončenou ani základní dálniční síť či obchvaty velkých měst, asi jsme od tohoto stavu ještě hodně daleko (nemluvě o vysokorychlostních tratích, nových energetických zdrojích a dalších nezbytných stavbách, které nás čekají v blízké budoucnosti).
Studie České geologické služby, Těžební unie a Ředitelství silnic a dálnic, ze které vycházíte, se zabývala pouze materiálem potřebným pro silniční a železniční stavbu. Byla od té doby vytvořena i navazující studie, jak si přáli autoři původní studie, která by brala v potaz další stavební projekty v ČR? Např. vláda plánuje obří energetické projekty, které jistě spolykají ohromné množství stavebního materiálu.
Zatím ne a je otázkou, zda by taková studie byla vůbec realizovatelná, protože silniční a železniční stavby reprezentují suverénně nejlépe odhadnutelné stavební projekty, zatímco všechny ostatní oblasti halí nejistota.
V této souvislosti se sluší zdůraznit, že kamenivo a písek se dominantně nepoužívají samy o sobě, ale jako plnivo do betonu. Málokdo ví, že tvoří kolem 80 % jeho objemu! Běžně se uvádí, že výstavba rodinného domu spolyká 200 tun, nemocnice 3000 tun a kilometr dálnice 30 000 tun štěrkopísku. V případě jednoho bloku jaderné elektrárny už se můžeme pohybovat v řádech statisíců či milionů tun.
Ještě se vrátím krátce k dopravní infrastruktuře. Studie správně pojmenovává klíčový problém se zásobováním betonáren a staveb: dojezdové vzdálenosti. Aby byl projekt nákladově efektivní, nemělo by se kamenivo a písek dovážet z vyšší vzdálenosti než 35 kilometrů. Kvůli stále řidší síti ložisek se tato podmínka bohužel v mnoha regionech již nedá splnit. V důsledku to zdražuje stavby, a paradoxně kvůli vyšším nárokům na nákladní dopravu i více zatěžuje životní prostředí.
Liniový zákon, jehož název teď poslanci změnili na zákon o urychlení výstavby strategické infrastruktury, by měl usnadnit a urychlit otevírání a těžbu strategických ložisek kritických surovin včetně štěrkopísků a kamene. Jeho schválením se vaše obavy z obstrukcí ze strany obcí vyřešily, nebo ne?
Liniový zákon v teorii skutečně vytváří příležitost definovat strategická ložiska a usnadnit jejich otvírku. Otázkou však je, jak bude vypadat politická praxe v konkrétních obcích – necháme se překvapit. Naším cílem však rozhodně není „převálcovat“ zájmy obyvatel zájmem veřejným. Ve všech lokalitách, v nichž působíme, děláme vše pro to, abychom byli dobrým sousedem a partnerem a aby dotčená obec neměla z našeho provozu zátěž, ale prospěch.
Kámen na stavbu železnic musí mít specifické vlastnosti a kvalitu. Žádná z okolních zemí není a nebude schopná nám ho dodávat, naopak my jej prodáváme jim. Kdybychom prodeje do zahraničí zastavili, nevyřešilo by to částečně i nedostatek tohoto druhu kameniva?
Jestli se drážní kamenivo prodává do zahraničí, tak v naprostém minimu. S kamenivem a pískem se obecně nevyplatí mezinárodně obchodovat, jde o lokální trhy, podobně jako třeba hnědé uhlí. Nicméně v kritických situacích se přes hranice zaváží. Například do Zlínského kraje už řadu let přepravujeme štěrkopísky ze Slovenska.
Při této příležitosti považuji za vhodné zdůraznit, že se vůbec nebráníme úspoře přírodní suroviny v podobě využití některých z alternativních materiálů, například recyklátů či vedlejších energetických produktů. Je však třeba mít na paměti, že tímto způsobem lze nahradit nanejvýš 15 % veškeré produkce, a to bychom opravdu měli recyklační dvory na každém rohu. Navíc v některých disciplínách (v čele s již zmíněným drážním kamenivem) nelze alternativu z kvalitativních důvodů vůbec použít a je třeba aplikovat výhradně přírodní kamenivo.
Podle vaší tiskové zprávy patří mezi největší překážky otvírky nových kamenolomů a pískoven „nepřiměřené podmínky odvodů za odnětí půdy ze Zemědělského půdního fondu při využívání ložisek nevyhrazeného nerostu“. Co to znamená konkrétně?
Platí to zejména u štěrkopísků a využívání nevýhradních ložisek. Jak uvádí i studie zpracovaná pro Ředitelství silnic a dálnic, nepřiměřenost spočívá především v neúměrně vysokých jednorázových odvodech za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu.
Co jsou to výhradní a nevýhradní ložiska?
Zatímco v angloamerickém právním prostředí náleží všechna ložiska k pozemkům, na nichž se vyskytují, středoevropský (a též český) horní zákon definuje tzv. vyhrazené nerosty a jejich ložiska a svěřuje je do vlastnictví státu bez ohledu na to, kdo je vlastníkem pozemku nad nimi.
Výčet vyhrazených ložisek je poměrně široký a zahrnuje radioaktivní nerosty, ropu, zemní plyn, uhlí, ale i nerosty, které se u nás nikdy netěžily. Stát si tím vyhrazuje vlastnické právo pro případ neočekávaných nálezů či situace, kdy se z dosud „bezcenného“ nerostu stalo nové „zlato“ (vzpomeňme na lithium).
Nevyhrazené nerosty tvoří všechny ostatní suroviny, nejběžnější z nich jsou stavební kámen, štěrkopísek či cihlářská hlína. Většina těchto ložisek je ve vlastnictví majitele pozemků. Aby to však nebylo tak jednoduché, některá z nich jsou výhradní, a tedy ve vlastnictví státu. Jak je to možné? Před novelizací horního zákona v roce 1991 totiž bylo možné i významná ložiska nevyhrazených nerostů označit jako výhradní. A tak jsou výhradní dodnes.
Proč lidé nejčastěji protestují proti otvírkám? Osobně bych chápal, že nechtějí mít v blízkosti kamenolom, ale u těžby štěrkopísku by to neměla být až tak velká zátěž pro komunitu.
Když vypíšete referendum s otázkou, zda si občané přejí těžbu nedaleko svých domovů, co se dozvíte? Boj proti těžbě je skvělé politické téma. Sice většinou dotčené obci nepřináší žádný rozvoj, ale provozovat hru se strachem je daleko efektivnějším zdrojem popularity, než něco budovat.
Samozřejmě se teď nebavím o situaci, kdy těžební společnost nekomunikuje, doprava vede skrz náves a obec kvůli těžbě objektivně trpí. Mám na mysli naopak stav, kdy se těžaři chtějí dohodnout a obec dlouhodobě podporovat, dopady na život obyvatel jsou objektivně minimální, ale z druhé strany přesto převažuje přístup „jen přes mou mrtvolu“.
Obzvláště nepochopitelné jsou tyto postoje v případě pískoven, které se na rozdíl od kamenolomů obejdou bez trhacích prací a připomínají spíše přírodní oázy s jezery a biotopy. Obecně bývá největším problémem doprava, a to zejména v lokalitách bez dálniční sítě. To však rozhodně nelze klást za vinu těžbě.
Možná laická otázka – není možné najít takové lokality pro kamenolomy a pískovny, které by byly dostatečně vzdálené od obydlených oblastí a místním lidem by nepřekážely?
V Česku v podstatě ne, protože v každém koutu něco je. Někdy není překážkou blízkost obydlené oblasti, ale výskyt ohrožených druhů. Je přitom paradoxní, že dle mnoha studií těžba zvyšuje biodiverzitu dané oblasti – do pískoven i kamenolomů se běžně sjíždějí přírodovědci napříč oborem (v čele s ornitology). Chraňme přírodu, ale nezapomínejme, že jsme její součástí. Veřejný zájem starat se o životní prostředí by neměl zcela převážit nad veřejným zájmem budovat a rozvíjet naši civilizaci. Musíme hledat rozumné kompromisy.
Jaký vývoj cen očekáváte v následujících pěti letech u stavebního kameniva a štěrkopísku?
Ekonomické pravidlo „čeho je málo, to zdražuje“ je neúprosné i v oblasti stavebních surovin. Na druhou stranu, pokud by se v následujících letech podařilo v nejhůře postižených regionech otevřít nová ložiska, troufám si tvrdit, že k dramatickému nárůstu cen by nedošlo.
Děkujeme za rozhovor.
