Stoupající ceny emisních povolenek ženou některé uhelné elektrárny do finanční propasti. Situace je kritická a některé elektrárny budou možná muset zavřít brány již letos v létě. Ostatní budou následovat v roce 2025, říká zástupce uhelného průmyslu.
Emisní povolenky si musí kupovat elektrárny a další průmyslové podniky, které vypouštějí do ovzduší skleníkové plyny, například oxid uhličitý. Jedna povolenka opravňuje podnik vypustit do atmosféry jednu tunu oxidu uhličitého, případně ekvivalentního množství jiného plynu. Jde vlastně o jakýsi typ daně za znečišťování ovzduší.
Ceny povolenek stoupají výrazněji od roku 2019, kdy byl v EU schválen Green Deal (za ČR jej odsouhlasil tehdejší premiér Babiš), přičemž vrcholu dosáhly v roce 2022 (kdy se za českého předsednictví současného premiéra Fialy prosadil legislativní balíček Fit for 55).
V grafech níže můžete vidět, že v roce 2023 byl rozdíl mezi průměrnou cenou jedné MWh elektřiny na burze a cenou povolenky na jednu tunu CO2 pouhých 17 eur. Ve druhé polovině roku už to bylo jen kolem 10 eur. Cena elektřiny je určována především obchodováním na burze, v případě Česka na burze v německém Lipsku.
Aby byl provoz uhelného průmyslu (doly i elektrárny) rentabilní, rozdíl mezi povolenkou a cenou elektřiny musí být v průměru alespoň kolem 20 eur za MWh, upozorňuje Vladimír Budinský, prezident Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu (ZSDNP).
„Některé provozně dražší uhelné zdroje jsou tak již na hraně propasti. Jsou to ty starší uhelné zdroje, které mají nižší účinnost, nebo naopak některé nákladně modernizované zdroje s vyššími odpisy,“ uvedl pro Epoch Times Budinský.
Riziko odstavení je podle něj velké už letos v létě, kdy přebytek dotované solární elektřiny srazí její cenu, zatímco povolenky budou stále vinou omezení jejich počtu drahé. „Problémy se u některých nákladově dražších uhelných zdrojů projeví už letos v létě a naplno to pravděpodobně krachne už v létě v roce 2025, v roce parlamentních voleb,“ upozorňuje šéf ZSDNP.
Energetický analytik Jan Vondráš z firmy Invicta Bohemica podotýká, že do hry zde vstupuje více proměnných, například zda elektrárna leží přímo v těžební pánvi, kde nemá náklady na přepravu uhlí, na počasí v průběhu roku a podobně. Elektrárny nicméně prodávají svou produkci i na několik let dopředu, takže větší část elektřiny na letošní, případně následující rok mají již prodanou a jsou tak víceméně kryty.
K celoplošnému odstavení uhelných elektráren podle něj začne docházet až v roce 2026, tak jak avizovali klíčoví hráči na trhu. Například Pavel Tykač, majitel energetické skupiny Sev.en, která vlastní několik elektráren na uhlí v České republice, uvedl, že pro rok 2026 už budou jejich elektrárny ztrátové a bude nucen je odstavit. „Buď politici najdou nějaký způsob, jak tyto uhelné elektrárny udržet v chodu, anebo je zavřeme,“ citoval Tykače v dubnu 2023 server Info.cz.
Vondráš vysvětluje, že pokud elektrárna zároveň nezásobuje populaci i teplem, její vlastníci mají plné právo zařízení kdykoliv vypnout, aby nebyli ztrátoví. Jako řešení vidí dohodu mezi uhelnými elektrárnami a státem na principu „contract for difference”.
Smlouva tohoto typu zavazuje stát, aby pokryl producentovi energie ztráty v období, kdy nevydělává – v případě uhelných elektráren tedy typicky v letních měsících – přičemž výrobce státu finance vrátí v době, kdy bude generovat zisk. „Musíte ty zdroje udržet naživu na to, aby vám pak mohly jet od podzimu do jara,“ konstatuje Vondráš.
I dočasné zavření způsobí velké problémy
Pokud by došlo byť i jen k dočasnému vypnutí uhelných elektráren v důsledku nerentability, vedlo by to ke kaskádovitému nakupení dramatických scénářů.
Jakmile se jednou důl nebo elektrárna uzavře, obnovení provozu je náročné. Jelikož elektrárny jsou klíčovými odběrateli uhlí a těžaři mají velké fixní náklady, přestaly by těžit, líčí Vondráš a dodává: „Pokud by to ty elektrárny zavřely, tak za sebou strhnou i teplárenství, protože žádné těžební společnosti se nevyplatí pokračování těžby.“ Byty v celé řadě českých měst by najednou neměl kdo zahřívat.
Dlouhodobé financování řady fixních výdajů by si elektrárny nemohly dovolit bez úvěrů, které jim banky kvůli ESG politice neposkytnou. „Odstavit vědomě elektrárnu s tím, že ji budu chtít za půl roku spustit, to bych musel mít obrovský finanční polštář na to, abych pokryl všechny fixní náklady,“ říká Vondráš.
Dalším faktorem, který by ztížil obnovení provozu, je najít do dolů a elektráren kvalifikovanou pracovní sílu, která by se do té doby rozutekla hledat perspektivnější místa. „Nejde to udělat tak, že elektrárnu necháte půl roku stát a pak se zase vrátíte, a všichni lidi přiběhnou ze dne na den do práce.“
Vláda řešení krize nenabízí
Krach uhelných elektráren je přitom něco, co si nemůžeme dovolit. V 2023 dávalo uhlí v České republice 38 % elektřiny a přes 50 % tepla a doba, kdy budeme mít za uhlí dostatečnou náhradu, je ještě velmi daleko.
Vláda podle programového prohlášení navrhuje budovat na místě elektráren a tepláren na uhlí plynové elektrárny nebo malé modulární reaktory, což je poměrně nová, nevyzkoušená jaderná technologie, jejíž propagátoři tvrdí, že umožňuje rychlejší časy výstavby.
Jak jsme však již psali dříve, tyto nové jaderné zdroje schopné nahradit uhlí nebudou připraveny ani do vládou slibovaného roku 2033, a obnovitelné zdroje stále tvoří zanedbatelné procento výroby a navíc nedokáží pokrýt poptávku v zimních měsících.
Vláda měla stanovit konkrétní podmínky pro odchod od uhlí do roku 2033 ve své Státní energetické koncepci. Ta měla být podle vládních slibů připravena do konce roku 2023, k čemuž nedošlo.
Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) pro Epoch Times sdělilo, že v rámci přípravy návrhu vnitrostátního klimaticko-energetického plánu, který je jedním ze vstupů Státní energetické koncepce, „proběhlo modelování, které ukazuje, že výrazný útlum výroby elektřiny z uhlí nastane již před rokem 2030. Jeho podíl na výrobě elektrické energie měl klesnout zhruba o ¾ ve srovnání s rokem 2022“.
Podle Miluše Trefancové z tiskového oddělení MPO proběhne proces odchodu od uhlí tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost dodávek pro odběratele, ať to jsou domácnosti či průmysl. „Část elektřiny bude nahrazena snížením exportu, část novými kapacitami zejména v obnovitelných zdrojích. V teplárenství pak bude uhlí nahrazeno zejména kombinací zemního plynu, odpadů a obnovitelných zdrojů, včetně biomasy,“ napsala mluvčí.
Na dotaz, jak hodlá ministerstvo řešit scénář, kdy uhelné elektrárny z ekonomických důvodů zavřou a náhradní zdroje nebudou připraveny, jsme odpověď nedostali. Odborníci mezitím označují argumentaci ministerstva za „snůšku politických bludů“.
„Do roku ’30 nebudou mít dokončené ani projekty, natožpak výstavbu,“ reaguje Vondráš a dodává: „Naše celkem jasná obava je, že za dva roky nemusíme mít ani uhelné elektrárny, a rozhodně za dva roky a možná ani za pět let nebudeme mít ani žádné paroplynové elektrárny.“
Budinský si stěžuje, že ačkoliv jejich asociace na problém hrozícího zavírání uhelných elektráren upozorňuje již dlouhé měsíce, „vláda nereaguje“. Členové ZSDNP jednají s ministry a vládou každý na vlastní pěst o konkrétních návrzích a mezitím staví solární zdroje, „protože to jsou jediné energetické zdroje, které se dnes stavět mohou“.
Podle Budinského není do budoucna špatný nápad směřovat náhradní zdroje do míst stávajících provozů na fosilní paliva. „Tyto lokality mají potřebnou infrastrukturu a místní lidé tam energetický průmysl akceptují, protože ho znají a ví, že jim dává práci.“
Doplňuje však, že vláda bude muset nastavit takové finanční a legislativní záruky, aby byli investoři ochotní do těchto obřích projektů investovat. „Každý investor bude požadovat nějakou jednoznačnou a spolehlivou 100% státní garanci. Bude ji požadovat každá nová jaderná elektrárna, ale i ta plynová,“ líčí Budinský.
„Nikdo nepostaví elektrárnu, aniž by měl jistotu, že má po dvě třetiny roku pokryty fixní náklady,“ podotýká Vondráš. Na příkladu paroplynové elektrárny uvádí, že investici 30 miliard žádný soukromý investor riskovat nebude, banka mu na to kvůli návratnosti nepůjčí, protože EU chce do roku 2033 odstavit i plyn a nahradit jej vodíkem, a navíc žádný z dodavatelů technologií nemá v současnosti kapacity, aby projekt v dohledné době realizoval. Analytik je přesvědčen, že do roku 2030 u nás žádná paroplynka stát nebude.
Český uhelný průmysl a s ním i jeho zaměstnanci mezitím zůstávají v obrovské nejistotě nad dalším vývojem. Odborový svaz pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu zveřejnil 2. ledna 2024 petici, v níž vyzývá vládu a parlament k přehodnocení „nerealistických plánů“ na zavádění zelené energetiky a na ukvapené uzavírání uhelných elektráren.
