Autor: Přemysl Souček
Bez plynu to v případě, že opravdu budou muset zavřít uhelné zdroje, nepůjde. Energetická soustava potřebuje možnost rychlé regulace výkonu. Tu nezajistí ani jádro, ani fotovoltaika či vítr. Ale zatím se o tom nemluví.
Vláda tak nějak počítá s tím, že energetické potřeby státu zajistí mix jádra a občasných zdrojů energie (OZE). Ta předchozí lavírovala. V každém případě, letos má vláda představit novou či aktualizovanou Státní energetickou koncepci. A statečně kolem ní mlčí. Čím víc mlčí, tím víc energetici upozorňují na to, se chtě nechtě neobejdeme bez nových plynových zdrojů. Nebudou primárním zdrojem energie, ale po odstavení uhlí budou nezbytnou a jedinou možností, jak rychle a na dobu dle potřeby zvýšit dodávaný výkon. Přečerpávací vodní elektrárny totiž nemají potřebnou kapacitu. Jejich výkon je proto k dispozici jen krátkodobě.
Jestliže přestaneme, z jakéhokoli důvodu, používat v energetice uhlí, bude nám chybět rychlý regulační zdroj. Bez zdrojů, které jsou kdykoli schopné rychle začít dodávat elektřinu, se však elektrická soustava neobejde. Protože dodávka a odběr musí být neustále v rovnováze, možná odchylka je minimální. Je-li najednou přebytek dodávky, je nezbytné přebytek prakticky okamžitě poslat někam dál (export, přečerpávací elektrárna, nebo jiné úložiště energie), nebo momentálně přebytečné zdroje odpojit. Naopak při nedostatku elektřiny je nezbytné chybějí elektřinu bleskově doplnit. Buď připojením dalších zdrojů, připojením úložiště, nebo importem. To vše musí proběhnout v řádu sekund. Složitější z obou popsaných situací je nedostatek elektřiny.
Odkud brát?
Představte si situaci, možná už v roce 2028, která odpovídá přelomu letošního července a srpna. Po vedrech, kdy jedou naplno všechny fotovoltaiky (občasné zdroje energie, OZE), přichází rychlé ochlazení, doprovázené větrem. S nástupem oblačnosti fotovoltaika dodává čím dál méně, větrné elektrárny v Česku nejsou schopné tento pokles dodávky nahradit. Přečerpávací elektrárny rychle vyčerpají svůj potenciál a do té doby musí naběhnout další zdroje, nebo musí přijít import. Jenže jeho možnosti jsou velmi omezené, protože obdobné počasí panuje i v okolních státech. V tom okamžiku musí dispečeři ČEPS „mít kam sáhnout“ a dát pokyn k dodávce tuzemským zdrojům, jež byly v záloze.
Jádro, které máme (Dukovany a Temelín), není schopné rychlé regulace, takže jim nepomůže. Uhlí už neprovozujeme (nevyjednali jsme si v Bruselu včas kapacitní mechanismy a bruselské emisní povolenky jeho provoz udělaly ztrátovým), přečerpávací elektrárny rychle vyčerpáme, slunce je za hustou oblačností, vítr nestačí, biomasa a bioplyn v celostátním měřítku nestojí (a dlouhodobě nebudou stát) za mnoho. Jediné zdroje, které můžou zabránit v té chvíli blackoutu jsou ty plynové. A těch máme pro takovou situaci málo. (Instalovaný výkon je zhruba 1700 MW a dělí se mezi paroplynové Počerady, Alpiq Kladno a Elektrárnu Vřesová. Z plynu má Česko asi šest procent elektřiny.)
Nikdo neví
Tohle je, bohužel, pohled, který v dosavadní „klimatické“ debatě zcela zapadl. Dosud se řešilo, zda po vzoru velkého Německa nahrazovat uhlí plynem, či zda taková náhrada dává smysl s ohledem na emise CO2 (což nedává), nebo zda si s přechodem na plyn udržíme energetickou bezpečnost (spíš neudržíme), případně zda je to ekonomicky únosné (spíš není) a ekonomicky předvídatelné (což bez dlouhodobých kontraktů není). Jenže skutečnost je taková, že jestli nám kroky politiků vy výsledku zakazují v elektrárenství uhlí, tak se bez plynu neobejdeme. A to samé platí v teplárenství. To se týká „jen“ asi bytů pro 3,5 milionu Čechů (zde), plus řady nemocnic, úřadů a podniků a ekonomicky je dálková dodávka tepla jiným způsobem neřešitelná. Pro jistotu dodejme, že dodávka elektřiny se týká všech 10 milionů Čechů.
Uhelné elektrárny dodávají Česku přes 40 procent elektřiny, jaderné zdroje podobně. O zbylá procenta se dělí hydroelektrárny, občasné zdroje energie (OZE), štěpka a bioplyn. Nové Dukovany, které mají primárně nahradit ty původní, nebudou dodávat dřív, než v roce 2036. Podle vývoje cen emisních povolenek se uhelné elektrárny zřejmě přestanou vyplácet v roce 2026. Větrné zdroje má v Česku smysl stavět podle studie Ústavu fyziky atmosféry jen na pětině území a fotovoltaika je schopná dát plný výkon jen zhruba osminu roku (zde, zde, zde, zde, a příklad z Německa).
Jestliže uhelné zdroje – k radosti jednotné Zelené fronty – vynuceně skončí za tři čtyři roky, nedokážeme je nahradit ničím jiným, než dovozem. Jenže v dovozu je v Evropě (nejen ve státech EU) dominantním hráčem Spolková republika Německo. Ta je po odstavení posledních „jaderek“ letos na jaře dovozně závislá už nyní. (Má sice k dispozici stále dostatečný výkon klasických zdrojů, ale politicky je pro ni nepřijatelné je používat, protože i bez toho letos pálí víc uhlí, než loni.)
Dvě pětiny elektřiny
Takže jakmile skončí v Česku uhlí v elektrárnách, budou nám chybět dvě pětiny roční spotřeby elektřiny. To je fatální problém sám o sobě. A k tomu nám bude chybět elektřina potřebná k regulaci sítě. Kterou nám, podle současného unijního nastavení, může také dodat akorát plyn. Ne vodík, o kterém se chiméricky básní, ale klasický zemní plyn. Jestli je frakovaný, nebo ne, je jedno. Protože jinou možnost nemáme. Tedy pokud vláda nedokáže ochránit uhelné elektrárny a zajistit jejich další provoz.
Pokud se splní varování o tom, že uhlí skončí v roce 2027, bude Česku chybět 40 procent výkonu, včetně toho regulačního. Jediná možnost, jak jej získat v souladu s představami zelené EU, je plyn. To znamená rychlou ztrátu energetické nezávislosti a čert ví jaké ceny elektřiny. Jenže to není všechno. Na výstavbu plynového zdroje totiž potřebujeme tři až pět let. Což znamená, že i kdybychom teď dali plynovým zdrojům maximální prioritu, budeme minimálně rok bez 40procent vlastní elektřiny. Opět, včetně té regulační. Čili budeme, minimálně rok, naprosto závislí na importu elektřiny. Který nemusí být k dispozici.
Nové zdroje nestíháme postavit
Současný instalovaný výkon uhelných elektráren v Česku je podle údajů ČEZ vyšší, než 10 tisíc megawatt. Výstavba 600megawattového plynového zdroje byly v roce 2019 odhadovaná na 10 až 15 miliard korun. Čili jen stavba náhradních plynových zdrojů vyjde na minimálně 170 miliard korun. Ano, můžeme megawattů postavit o něco méně, abychom nebyli tím hříšným státem, který má nadprodukci emisí oxidu uhličitého, protože vyváží elektřinu. Na druhou stranu, nouze o elektřinu bude při současném trendu jen růst, což je pro nás příležitost, ne?
V každém případě budeme potřebovat postavit určitě ekvivalent 10 plynových bloků po 600 megawattech v průběhu maximálně pěti let. Takže bude nejspíš potřeba dost peněz přihodit, abychom získali potřebnou stavební kapacitu. Pokud to je vůbec možné. A nejen stavební. Především technologickou. Je zatraceně velká otázka, zda je vůbec reálné získat pro Česko v průběhu čtyř či pěti let tolik turbín pro nezbytné plynové elektrárny? Popravdě řečeno, příliš pravděpodobné to není.
Funkční plán neexistuje
Pokud si někdo myslí, což si stává často, že to přeci musí být nějak vymyšlené, tak pro něj máme mizernou zprávu. Vymyšlené to nijak není. A je to ještě horší. Stejný přístup, tedy že „to přeci musí být nějak vymyšlené“ má i řada tuzemských politiků. Což jen umocňuje šílenost situace. Politici věří tomu, že jiní politici – které potkávají každou chvíli – „to“ nějak vymysleli. Ale sami o tom nemají nejmenší představu… A už vůbec to nemají vymyšlené „ti v Bruselu“. Taková je realita.
Mimochodem, současná kapacita potřebná k regulaci sítě je asi gigawatt (laicky jedna větší elektrárna, polovina výkonu Temelína, nebo Dukovan). Jakmile bude náš energetický mix složen z jádra a OZE, se však nároky na regulační kapacitu dramaticky zvýší. Kvůli tomu, jak jsou OZE závislé na počasí totiž už nepůjde o regulaci výkyvů v síti, jako dosud. Především pro zimní měsíce totiž už půjde především o plnohodnotnou zálohu za OZE. A také o regulaci. Což je extrémně drahý způsob zajištění elektřiny, který se musí projevit v její ceně. Je to způsob, který kvůli ideologii staví na hlavu energetickou logiku.
Staví do popředí neřiditelné zdroje, které část roku dodávají jen minimálně, případně až několik týdnů nic. A kolem nich buduje soustavu řiditelných zdrojů, které jsou schopné je stoprocentně zálohovat. Logické přitom je, používat OZE jen jako doplněk v míře, s níž si sítě a jejich dispečeři dovedou běžně poradit.
Analýza má mít závěr. Tady je:
Už za tři roky Česku může chybět 40procent elektřiny. Kromě importu nebude mít žádnou možnost tohle množství nahradit a předejít tak blackoutu (zde, zde a zde), ani uspokojit poptávku. Protože plynové elektrárny, i kdybychom si pro ně dokázali zajistit dostatek plynu, nestihneme do té doby postavit. Nikdo z rozhodujících politiků si to zjevně ještě neuvědomil, nebo nepřiznal. Tohle je volný pád. Na beton.
Analýza má také mít doporučení. To zní:
Česko pro svoji národní bezpečnost musí do té doby, než postaví nové jaderné zdroje a nezbytnou flotilu plynových elektráren jako zálohu za OZE a k regulaci sítě, provozovat uhelné elektrárny. A to i za cenu, že by česká vláda hodila k nohám Evropské komisi všechny „klimatické“ a kdovíjaké další závazky. V čele s účastí v systému emisních povolenek (EU-ETS). Neboť ten sám o sobě tlačí uhelné elektrárny k tomu, aby v roce 2027 ukončily svoji činnost. „Reforma“ tohoto systému, kterou se chlubí premiér Petr Fiala (ODS), k tomuto vývoji výrazně přispěla.
Česko se totiž nemůže spolehnout na nějaké sliby a závazky, že EU (jež navíc nic podobného nikdy neřekla) se postará o zajištění elektřiny, kterou potřebujeme. Státu s naší historickou zkušeností se sliby velmocí se v tom nikdo soudný nemůže divit. A kdyby náhodou chtělo naši energetickou bezpečnost garantovat samo velké Německo, stačí se podívat na to, jak (ne)dodržuje své „klimatické“ sliby, nebo – což je horší – sliby na dodávky bojové techniky napadené Ukrajině. Protože ono samo je od jara importním státem.
Evropská komise by naši podporu tuzemské uhelné energetiky měla s klapnutím podpatků přijmout. Protože Česko, na rozdíl od Číny a dalších států, na snižování svých emisí (veškerých) opravdu pracuje. A má výsledky. Jen se prostě teď dostává na hranice toho, co je bezpečně možné.
A když ne?
Jestli tohle česká vláda nedokáže udělat, stane se Česko závislým na možnostech a blahovůli států, které zrovna ještě budou mít elektřinu na export.
A ještě poznámka. To, že to příslušníci ekofanatických sdružení považují českou dekarbonizaci za nedostatečnou, nechť je už napříště vždy jen jejich problémem. Oni si s tím poradí, protože jsou za to dobře zaplaceni. Většina normálních lidí a průmyslových podniků ale ne. Tady nejde o zisky uhelných, ani solárních, ba ani plynových baronů. Tady jde o dostatek elektřiny pro Českou republiku.
Převzato z iUhli.cz
Názory a postoje vyjádřené v tomto článku jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.
